pondělí 25. července 2016

Navštívila jsem: Kavárna co hledá jméno


Tento velmi zajímavý smíchovský prostor a jak já říkám - kavárna s duší, se stal jedním z mých nejoblíbenějších míst v Praze. Mám štěstí, že se nachází jen 10 minut od mojí práce a vždy, když mám možnost, tak si sem chodím číst, blogovat a vychutnávat si skvělou kávu. Tohle místo je důkazem toho, že když vznikne něco skutečně zajímavého, co stojí za pozornost, tak se to mezi lidmi rozšíří hrozně rychle. Já jsem se o této kavárně dozvěděla v podstatě v den jejího otevření. Stačilo pár fotek a věděla jsem, že se tam musím podívat. A to jsem ještě netušila, že to bude láska na první pohled.

Kavárna co hledá jméno vznikla v prostorech bývalé truhlárny, která víc než sto let byla opuštěná. Stačil dobrý nápad, pár šikovných lidí a vznikla tato úžasná kavárna. Prostor, který není jenom kavárnou, ale i galerií, místem, kde si ráno můžete zacvičit jógu, případně si zvednout sebevědomí kouknutím se do jejich atypického zrcadla. A ten dvůr je prostě boží. Není nic lepšího, než v teplý letní večer sedět pod velkými stromy a prostě a jednoduše být. A to jsem skoro zapomněla na bar, který je udělaný z kmene obřího stromu, a na velmi příjemný personál za ním, který udělá všechno pro to, abyste se tam cítili příjemně. Tohle místo rozhodně stojí za návštěvu. A nenechte se zmást vstupem přes parkoviště, za ním se totiž nachází ten pravý poklad.

úterý 19. července 2016

Friday&Saturday in pictures

Pátek a sobota. Začátek víkendu, který následoval po náročném týdnu. Potřebovala jsem zrelaxovat a načerpat síly do dalších dní. A to se povedlo. Je úterý a já jsem se rozhodla, že vás prostřednictvím fotek zase jednou nechám nakouknout do mého světa.




Páteční večer jsme s kamarádkou strávily v Kavárně co hledá jméno, kde byl naplánovaný večer s vietnamským jídlem a zajímavými drinky. I když venku nebylo nejteplejší počasí, pár dek a skleniček vína náš pocit zimy vyřešily. Miluji tohle místo, jeho prostory, atmosféru, a pokud jste tam ještě nikdy nebyli, věřte mi, musíte to napravit. S kamarádkou jsme pokecaly, něco vypily a hlavně si daly k večeři vietnamské jídlo (což u mě byla premiéra) a moc nám to chutnalo.  Proběhl i pokus o jedení hůlkami, který u mě moc nevyšel. Byl na mě celkem vtipný pohled, usuzuji. Následný přesun do Radlické kulturní sportovny, jenom ze zvědavosti se kouknout, jak to tam vypadá, byl taky skvělý nápad. Prostor, který mají na svědomí stejní lidé jak Kavárnu co hledá jméno, je nesmírně zajímavý a má všestranné využití. A hlavně je v něm cítit ta stejná duše, co do ní její tvůrci vložili. Miluji tenhle typ prostor. A tak, ani vlastně nevím jak, se stalo, že jsem asi po 13 letech zase hrála ping-pong. Pátek večer, většina lidí je někde na party a vy se nejvíc bavíte hraním ping-pongu až do rána s další skupinou lidí, která se tam k vám prostě přidala. A neskutečně si to užíváte. A že je nedostatek pálek? Žádný problém.
Za moje noční ping-pongové dobrodružství mi ale další den nepoděkovala moje zablokovaná záda, a tak jsme ho s kamarádkou strávili toulkami po Praze jako pravé turistky. Stavily jsme se na Farmářských trzích na Náplavce, vylezly na hradby na Vyšehrad, daly si jídlo a v Riegrových sadech jsme nemohly vynechat 1. ročník Festivalu minipivovarů. Následovala večeře s Ním a další skvělý den byl za námi.
Následující den jsem už začala pociťovat výrazný deficit cyklistiky, a tak jsem vyrazila s pár známými na bajky. A zase jednou jsem se přesvědčila, že bajkeři nejsou z cukru a ani déšť je neodradí vyrazit do přírody. A zatímco většina lidí si stěžovala na hnusné počasí, my jsme si užili super den na kole. A víte co? To počasí až tak hrozné vůbec nebylo. Ano, byli jsme mokří a zablácení, ale aspoň jsme natrénovali jízdu na kole za mokra. Jsem moc ráda, že když jsem viděla ten ranní déšť, tak jsem to nevzdala a vyrazila.

úterý 12. července 2016

Behind the Scenes: Kam s knihou (s Nadyiou z Útočiště knihomola)


Původně jsem pro vás chtěla sepsat článek o tom, jak jsem se v sobotu seznámila s Nadiyou z blogu Útočiště knihomola (jednou z mých nejoblíbenějších blogerek) a strávily jsme skvělé sobotní dopoledne. Ona si točila materiál do svého nejnovějšího videa Kam s knihou (kde mě mimochodem pravděpodobně zahlídnete) a já jsem si dělala fotky na blog, kromě jiného v stylu ,,jak to vypadá když Nadiya natáčí ta svá skvělá videa.“ Vás, co ji sledujete stejně pečlivě jako já, to bude určitě zajímat. Jelikož do centra Prahy zavítám poslední dobou velmi málo, cítila jsem se zas jako turista. A to tu žiju víc než pět let. Bylo to příjemně strávených pár hodin s podobným magorem, jako jsem já. Ona chápala moji posedlost tím, že všude tahám těžkou zrcadlovku (protože dělá nádherné fotky), několik knížek (které všude možně fotím) a občas i počítač, abych to hned mohla všechno zpracovat. Jsem prostě knihomol – magor a jsem na to hrdá. Protože mě to dělá šťastnou. A je skvělé potkat někoho stejně postihnutého, jako jste vy.

úterý 5. července 2016

Knižní tipy - červenec 2016

Anne Tylerová - Špulka modré nitě

Jeden dům. Jedna rodina. Tři generace.
Rodina Whitshankových oplývá jakýmsi nepopsatelným nádechem výjimečnosti, zároveň se ale podobá jakékoliv rodině. V příbezích, které jednotliví protagonisté vyprávějí sobě i jiným, odhalují jen část pravdy - a některé kousky skládačky vypolouvají na povrch až po mnoha letech. Jako ve všech rodinch a i v té jejich je spousta lásky a smíchu, stejně jako zklamání a žárlivostí. V centru vyprávění jsou manželé Abby a Red a jejich čtyři děti, především nejmladší syn Denny, neschopný se vázat ani k povinnostem, ani ke vztahům či práci, zároveň rozčilující i přitažlivý, který se do rodiny vrací a zase mizí, rozvíří emoce a stáhne se.¨
Rodinná sága začíná ve dvacátých letech minulého století, kdy do Baltimoru přicházejí Redovi rodiče Junior a Linnie a táhne se až k Abbyiným a Redovým vnoučatům na počátku nového století. Hlavně se ale odvíjí kolem krásného domu, který patriarcha Junior kdysi postavil pro bohatého zákazníka a pak získal pro sebe.
Vydáva Knižní klub.


Garth Stein - Záblesk světla

Léto roku 1990. Jones Riddell nedávno zbankrotoval a po neshodách s manželkou se rozhodli pro dočasné odloučení. Teď přivádí svého syna Trevora do Riddell House, monumentálního rodinného sídla vypínajícího se na rozlehlém pozemku nad Pugetovým zálivem u Seattlu, jehož výstavbě kdysi padl za oběť čarokrásný les. Jones sem přichází s jediným clem - přesvědčit svého otce, trpícího Alzheimerovou chorobou, aby sídlo prodal. Záhadný a tak trochu i strašidelný dům je plný tajemství, a tak Trevor při zkoumání tajných schodišř a podzemních katakomb narazí na ducha, který má s domem své plány - přírodě vrátit to, oč byla obrána. Chlapci však nikdo krom jeho dědečka nevěří. Jeho odvaha postavit se tváří v tvář temné minulosti svých ziskuchtivých předků se však ukáže být jedinou možností, jak celou rodinu zachránit...
Vydává Ikar.

pondělí 4. července 2016

Červen v knihách

Máme za sebou další měsíc a to je pro mě čas na zhodnocení, co všechno jsem za daný měsíc prečetla a jak se mi to vlastně líbilo. Já si přece nikdy nenechám ujít příležitost, inspirovat vás nějakou zajímavou knihou. Nikdy nevíte, možná v tomhle článku najdete tu vaši příští oblíbenou.

Peter May - Výjimeční lidé



Peter May, autor u nás velmi úspěšné trilogie z ostrova Lewis, má na svém kontě pěknou řádku knih. Nakladatelství Host se rozhodlo, že je vydá i pro českého čtenáře. A já nejsem jediná, kdo má z tohohle rozhodnutí radost. Petra Maye jsem si oblíbila jako autora detektivek, hlavně proto, že mimo skvělého vypravěčského talentu, který je cítit ve vykreslování atmosféry každé knihy, vám jeho knihy dají i něco navíc. Dozvíte se informace o historii, podmínkách života, vztazích a jiné, na které byste normálně nenarazili. Výjimeční lidé je prvním dílem detektivní série Akta Enzo s hlavní postavou učitelem biologie, který kvůli osobním záležitostem opustil Skotsko a slibnou kariéru ve forenzních vědách a přestěhoval se do Francie, kde žije se svou dcerou z druhého vztahu. Kvůli jedné sázce začne vyšetřovat deset let starý případ zmizení vysokoškolského profesora elitní francouzské školy, který prostě zmizel beze stopy. Vůbec netuší, co tím způsobí. Dobrodružná honba za pokladem, jenž představují jednotlivé části těla, hádanky, které vyřeší jen ti nejinteligentnější. A množství informací, které se při čtení zase jednou dozvíme o historii, osobnostech, místech či výrobě šampanského. Skvělé čtení, při kterém ani nebudete chtít pustit knihu z ruky. 
Místy jsem měla pocit, že Výjimeční lidé jsou trochu odfláknutí. Děj běžel moc rychle a dělo se tam toho příliš. Potenciál námětu se dal využít mnohem víc. Ale stále jde o jednu z těch lepších detektivek a můžu vám ji s klidným srdcem doporučit.