Oáza klidu uprostřed rušného města

Jedna moje známá jednou řekla, že botanická zahrada Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy na Albertově je oáza klidu a neskutečný balzám na duši a hodně to doporučovala jako místo, které rozhodně stojí za návštěvu. A mně došlo, přestože žiju v Praze už 9 let, tak jsem tam nikdy nebyla a že to musím napravit. Kdo by se nepotřeboval  v tom dnešním náročném a uspěchaném světě někdy zastavit a nechat pohladit po duši? Já rozhodně jo. Rozhodla jsem se, že tam půjdu někdy na jaře, kdy to tam bude všechno hezky rozkvetlý a vonící a já se budu moct kochat. A i když to vypadá, že tato návštěva byla naplánovaná, opak je pravdou. Nakonec jsem se tam dostala úplně náhodou,  ale jak už se mi několikrát osvědčilo, spontánní nápady jsou někdy ty nejlepší, vznikají z nich daleko lepší zážitky.

Jednoho dne jsem byla domluvená na focení s Veronikou na železničním mostě na Výtoni. Nevím, čím to je, ale mosty mě nějakým zvláštním způsobem vždy fascinovaly (třeba v Norsku jsem z nich byla úplně u vytržení) a já bych na nich nejraději fotila co nejčastěji. Jenomže nám tentokrát plány rozhodil vítr, který byl tak silný, že Verča měla vlasy pořád v obličeji nebo jako divokou korunu kolem hlavy a obě jsme byly nešťastné, že z toho žádná hezká fotka nevzejde (ale vzniklo pár fakt vtipných momentek, to jo). A tehdy jsem dostala nápad zajít se podívat do botanické zahrady na Karlově. Říkala jsem si, že když už nic jiného, tak se aspoň hezky projdeme, pokecáme, a pak si někde v okolí půjdeme sednout na kafe. Počasí bylo vysloveně krásné, sluníčko svítilo, akorát ten vítr, no. Vyrazily jsme a cestou jsme se ještě zastavily u starého nádraží Vyšehrad, kde jsme rychle cvakly pár fotek. Další věcí, která mě fascinuje, jsou kromě mostů staré opuštěné oprýskané baráky (já vím, jsem divná:D).

Botanickou jsme obě byly naprosto nadšené. Tolik krásných míst ke kochání, stromy kvetly, všechno zelenalo a objevily jsme tam několik hezkých zákoutí s různými skalkami a kamennými schůdky nebo se zelení, já byla naprosto u vytržení. Už jsem totiž začínala být zklamaná, že se focení nevyvedlo podle mých představ. Nakonec bylo mnohem lepší a ty fotky se mi strašně moc líbí. Verča je fajn holka, se kterou jsme doté doby znaly jenom z Instagramu a tohle bylo poprvé, co jsme se potkaly, a věřím, že rozhodně ne naposledy. Bylo to totiž moc příjemně strávených pár hodin, které jsme nakonec zakončily i u toho kafe a pusy nám jely a byly jsme k nezastavení. To je tak, když se potkáte s někým, s kým jste na stejné vlně a už u prvního setkání máte pocit, že toho člověka musíte přece znát mnohem déle. Díky focení jsem už potkala tolik skvělých lidí a navštívila tolik zajímavých míst, že nemine dne, kdy bych za to nebyla vděčná.

No jo, dost k rozněžněné Zuzce, vy jste určitě zvědaví na fotky z tohoto focení, že? Tak tady je máte.