Květen 19 v knihách

úterý 11. června 2019


Naomi Novik – Ve stínu hvozdu



Ve stínu Hvozdu je nádherná fantasy knížka, která potěšila moji fantazii a představivost jako už dávno žádná jiná. Uchvátila mě hned na první pohled svojí obálkou a to jsem ještě netušila, jak moc se mi bude líbit její obsah. 
Hlavní hrdinkou tohoto fantasy příběhu je Agnieszka, která miluje svůj domov a rodinu. Žije v poklidné vesnici u průzračné řeky, ale taky ve stínu temného Hvozdu, který v sobě ukrývá ta nejhorší nebezpečí. Obyvatelé vesnic žijících v jeho okolí naštěstí chrání čaroděj, který se jmenuje Drak. Jako cenu za ochranu si každých deset let vybere mladou dívku, kterou si odvede do své věže, a ta mu musí sloužit, pak ji propustí na svobodu. Žádná z dívek se ale nikdy do vesnice a ke své rodině nevrátí, všechny opouští kraj a rozhodnou se žít jinde. Pobyt ve věži s Drakem je navždy změní. Je to osud, o kterém si obyvatelé vesnice myslí, že je to skoro tak strašlivé, jako kdyby dívka padla do rukou samotného Hvozdu. Nejbližší volba se blíží, ale Agnieszka ví, že je v bezpečí. Každý totiž ví, že tentokrát si Drak vybere její nejlepší kamarádku, odvážnou a obětavou Kasii. V den volby je ale najednou všechno jinak.
Ve stínu Hvozdu je krásná, ale zároveň napínavá pohádková fantasy, která mi svojí atmosférou a prostředím neskutečně připomínala Les Mytág, který jsem četla už hodně dávno. Pohádkové prostředí, postavy, příšery, tajemno, kouzla, magie, všechno tohle tam najdeme. Ve stínu Hvozdu nám ukazuje, že nic není takové, jak se na první pohled může zdát, a že žádné zlo nevznikne jen tak bez příčiny, že všechny zlé činy mají své následky, ale taky že soudržnost, odvaha a přátelství jsou vlastnosti, kvůli kterým se vyplatí bojovat. Je to fakt dobře napsané, a i když to bylo trochu předvídatelné, vůbec mi to nevadilo. Líbilo se mi to a čtení jsem si doslova vychutnala. Autorka vše krásně promyslela a napsala, vybudovala tu správnou atmosféru a vdechla život nejrůznějším postavám – bavila mě tak trochu nemotorná Agnieszka, obětavá Kasia i zasmušilý Drak. Pořád se v knize něco dělo, po dočtení to ve mně příběh zanechal tak hezké pocity, jak se to dlouho už žádné jiné nepovedlo. To, že nemá žádné pokračování, je zároveň výhoda i nevýhoda, na jedné straně by mě zajímalo, jak to s postavami dál pokračovalo, na druhou stranu jsem ráda, že v tomto případě může pracovat moje představivost.


Andrew Mayne – Hračkář


Já toho Thea fakt žeru :D Již podle mé první nadšené věty musí být každému jasné, že Hračkář se podle mě Andrewovi Maynovi rozhodně povedl. Je víc než důstojným pokračováním Šelmy, která v thrillerových vodách vyvolala celkem rozruch. Místy, a to hlavně ze začátku, mě Hračkář bavil dokonce ještě víc než Šelma, ale to je možná tím, že se v prvním díle nejprve s hlavní postavou seznamujeme a oťukáváme, zde už ji známe a vnímáme zase tak trochu jinak, takže si vše můžeme daleko více vychutnat. A to byl můj případ.
Tak trochu zvláštnímu profesorovi Theu Crayovi se po úspěchu z dopadení Johna Vicka, který maskoval své vraždy za útoky medvěda, dostane do rukou další zdánlivě beznadějný případ, tentokrát jde o dávno ztraceného kluka. Theo to nejprve odmítne, ale pak mu to nedá a začne vše zkoumat. Zdánlivě nevyřešitelné problémy, ty jsou prostě jeho. Postupně se ukáže, že nezmizelo jenom jedno dítě, ale je jich mnohem víc. Všechno ukazuje na sériového únosce a vraha malých dětí z chudých rodin, u kterých zmizení nikdo nenahlásil. Vypadá to tak, že všechny únosy jsou spojené s tajemnou legendou strašidelného Hračkáře, který láká děti do svého království hraček a už je pak nikdy nikdo nespatří. Je to skutečně jenom legenda, kterou se straší zlobivé děti, nebo jde o něco víc?
V Hračkáři najdeme všechno, co nás na Šelmě bavilo. Zvláštního profesora Thea Craye, který víc než na lidi spoléhá na svůj mozek, programy a čísla, záhadné případy zmizení, kterým nikdo doteď nevěnoval pozornost, napětí, tajemno, akci i sociální neohrabanost hlavního hrdiny. Zatímco v Šelmě měl Theo hodně smůly, v Hračkáři se mu místy dařilo až příliš, ale stejně to můj zážitek nepokazilo. Theo to totiž vyšperkoval svým specifickým humorem, sarkastickými poznámkami, občas trochu cynismem a celkově osobností, která mě neskutečně baví, a vím, že díky ní dychtivě sáhnu po další knize s ním hned, jak vyjde. Tentokrát tu najdeme náznak i sociálních a rasových problémů, jejich hlubšího rozpracování se tu ale nedočkáme. Je to vysloveně thriller oddechovka a my tu konečně máme hlavní postavu, která není nešťastný detektiv alkoholik s temnou minulostí - a to mě baví a hodně.


Jiří Hájíček – Vzpomínky na vesnickou tancovačku


Čtení Vzpomínek na vesnickou tancovačku jsem si hrozně moc užila. I když jsem ještě před pár lety povídkovým sbírkám až tak moc nefandila, zjistila jsem, že kvalitní povídková sbírka mi toho dokáže hodně nabídnout a Vzpomínky na vesnickou tancovačku do této skupiny rozhodně patří. Mám ráda povídkové sbírky, ve kterých povídky fungují nejenom samostatně, ale i společně jako celek, což dává tomu všemu další rozměr. U Jiřího Hájíčka tak najdeme povídky, ve kterých se některé postavy nebo zmínky o nich objeví v jedné nebo dokonce ve vícero povídkách, v některé z dalších povídek zase najdeme rozpracované okrajové zmínky událostí z povídky jiné a společně to krásně funguje a nabízí kvalitní čtenářský zážitek.
Protože jsem vyrostla na vesnici, tak mi je vesnické prostředí hodně blízké. Knížku jsem četla těsně po tom, co jsem se vrátila z týdenního pobytu doma na Slovensku a i díky tomu jsem si uvědomila, že je jedno, zda jde o slovenský nebo jihočeský venkov, všude je to o lidech, jejich vztazích, starostech i radostech. Lidé se vůbec neliší. Hájíček svým jednoduchým jazykem dokáže navodit autentickou atmosféru a díky tomu při čtení úplně cítíte všechny ty charakteristické vůně vesnice a můžete společně s ním na chvilku nahlédnout do života prostých vesnických lidí. Ocitneme se na vesnické tancovačce, u vánočního stromečku, hledáme ztracené příbuzné nebo sledujeme fotbalový zápas. Pro všechny povídky je charakteristické pomalé plynutí děje, blízký vztah k přírodě, ohlížení se za minulostí a svérázné postavičky. V každé se jenom na chvilku zastavíme, nahlédneme do života jihočeských venkovanů a zase popojdeme o dům nebo o pár let dál. Povídky dokážou vyvolat lehký smutek, nostalgii nebo radost a úsměv, ale čtou se neskutečně lehce. Prostě mě styl Jiřího Hájíčka hrozně moc bavil a Vzpomínky na vesnickou tancovačku řadím mezi ty nejlepší povídkové sbírky, co jsem kdy četla.


Fiona Mozley – Království Elmet


Občas se stane, že v knížce nedostanete to, co původně podle anotace očekáváte. To je případ mě a Království Elmet od Fiony Mozley. Čekala jsem příběh s prvky fantasy a keltské mytologie (která mě vždy neskutečně fascinovala), ale nakonec jsem dostala něco úplně jiného a mně se to nakonec líbilo.
Království Elmet je příběhem o dětství dvou sourozenců, kluka a holky, kteří žijí se svým otcem na samotě v lese. Jejich otec je mohutný chlap, který se živí rvačkami, hrozně moc mu záleží na dětech a pomáhá ostatním. Jejich matka se v příběhu mihne jenom v náznaku. Království Elmet je spíš metaforou, symbolem uzavřené společnosti, které do dnešního dne můžeme někde najít. Jde o uzavřenou komunitu lidí, která se řídí svými vlastními zákony a pravidly, fungují odděleně od společnosti, děti se vzdělávají doma a nepodílí se na státním vzdělávacím systému, učí se postarat sami o sebe a být co nejvíc soběstační, osvojují si různé praktické dovednosti. Živí se lovem zvířat a většinu toho, co potřebují, si dokážou i vypěstovat. Je to tak trochu utopie, obraz ideální společnosti, kdy všechno dokonale funguje a všichni se navzájem respektují. Jenomže nic není dokonalé a i tady vzniknou komplikace, které naruší idylu.

 Království Elmet je příběh o spoluužívání a vzájemné pomoci, ale i o závisti a chamtivosti. Najdeme tu hodně popisů, autorčin jazyk je plný metafor, příběh je zajímavý, poutavý, drží vás v napětí a probouzí zvědavost, jak se to všechno vlastně vyřeší. Líbilo se mi vykreslení postav otce i sourozenců, každý z nich byl svým způsobem zvláštní, byli jejich vlastními slovy jiní a nezapadali do běžné společnosti. Bylo to hezké a znepokojivé zároveň. Atmosféra ale byla depresivní, příběh měl tragické směrování, při čtení jsem cítila smutek a tíhu, které postupně sílily a směřovaly k nevyhnutelnému konci, který byl naznačený už na začátku knihy. I obálka hodně o knize vypovídá. Je z ní cítit ten pocit samoty, kterého jsem se nemohla zbavit celé čtení. 
Tuto knihu rozhodně nečtete, pokud máte chuť na něco lehkého a odlehčeného, počkejte si, až budete mít chuť na něco vážnějšího a věřím, že se vám bude líbit tak jako mně. 


Viktorie Hanišová – Rekonstrukce


Rekonstrukce, nejnovější knížka české autorky Viktorie Hanišové, byla zároveň i mým prvním setkáním s její tvorbou, doteď jsem od ní ještě nic nečetla, ale o jejích předchozích románech Houbařka a Anežka jsem toho slyšela hodně pozitivního. Vždy mě tak trochu děsí, když se knížka s tak náročným tématem čte tak dobře a lehce, přičemž vás současně ale i zasáhne a nechá přemýšlet. Viktorii Hanišové se tohle v Rekonstrukci povedlo a hned mi bylo díky tomu jasné, že tato autorka rozhodně psát umí.
Rekonstrukce vychází ze skutečného případu z černé kroniky, kdy matka zabila nejprve svého několikaletého syna a nakonec i sebe. Naživu zůstala jenom její dcera, devítiletá holčička Eliška, která najednou přišla o celou rodinu a o všechno, co znala.  Nakonec se jí ujala její trochu zvláštní a samotářská teta. I když autorka vychází ze skutečného případu, všechno ostatní v románu je smyšlené. Autorka v románu přemýšlí, co se s Eliškou vlastně stalo dál a je to všechno výsledkem její fantazie. Sledujeme tedy život Elišky, to, jak vyrostla, dospěla, studovala a vidíme, jaké to vlastně je být jediná, co přežila. Pozorujeme, jak to ovlivnilo její život, vztahy, přátelství a všechno. Protože se nikdy nepřišlo na to, proč to její matka vlastně udělala, Eliška se rozhodne, že to vypátrá sama. Z pátrání se ale postupně stane posedlost, která ji postupně začne strhávat, protože podle Viktorie Hanišové ,,Přežít ještě neznamená žít.“
Jak už jsem říkala, Viktorie Hanišová rozhodně psát umí. Rekonstrukce je napsaná čtivě a chytne vás od první stránky. První polovina románu mně osobně doslova vzala dech. Autorka se rozhodla rozpracovat hodně složité téma a to je zároveň i její slabinou. Zatímco je první polovina románu naprosto skvělá, v té druhé trochu začala ztrácet dech. Téma mateřství, poporodní deprese a stinné stránek rodičovství v kombinaci s duševními poruchami, depresí, sebevraždou, pocity viny a nedořešené minulosti, to už bylo místo na jeden útlý román příliš a přišlo mi, že si toho autorka nabrala najednou mnoho. Rekonstrukce je ale i tak skvělá kniha, která rozhodně stojí za pozornost. Líbí se mi, s jak kvalitní tvorbou přichází české autorky, jako čtenářce mi to dělá velikou radost.


2 komentáře

  1. Kdo dnes čte toto svědectví, měl by se mnou as mou rodinou slavit, protože to začalo jako žert pro některé lidi a jiní říkali, že to není možné. Jmenuji se ČENĚK ELIÁŠ a jsem z Prahy, ale s manželkou jsem se přestěhoval do Chicaga. Jsem šťastně ženatý s dvěma dětmi a krásnou ženou. Něco hrozného se stalo mé rodině, když jsem přišel o práci a moje žena opustila dům, protože jsem se nemohla dobře starat o sebe a o rodinné potřeby. a mých dětí v daném okamžiku. Podařilo se mi devět let, žádná žena, která by mě podpořila, abych se dobře postarala o děti. Snažím se poslat zkušební zprávu své ženě, ale ona blokuje mě z rozhovoru s ní Snažím se mluvit se svým přítelem a její rodinní příslušníci, ale stále vím, že by mi mohl pomoci a já jsem byl podání žádosti později tolik společností, ale stále to udělal neříkej mi, dokud nepřišel věrný den, že nikdy nezapomenu v mém životě. Když jsem potkal starého přítele mého, kterému jsem vysvětlil všechny své potíže a řekl mi o skvělém muži, který mu pomohl získat dobrou práci v Coca cola společnost a on mi řekl, že jeho kouzlo kolečko, ale já jsem člověk, který nikdy nevěří v kouzlo kolečko, ale já jsem se rozhodl, že ho zkusit a Drigbinovia mě instruoval a ukázal mi, co dělat v těchto sedmi dnech oběda kouzlo. Řídím se všemi pokyny a dělám to, co mě požádal, abych udělal dobře .Digbinovia se ujistěte, že všechno šlo dobře a moje žena mě znovu uvidí po nádherné práci Drigbonovia. Moje žena mi zavolala s neznámým číslem a omluvila se a řekla mi, že mi opravdu chybí a naše děti a moje žena se vracejí domů a po dvou dnech Společnost, které jsem podal dopis s oceněním, nyní jsem manažerem společnosti v USA. Doporučuji Vám, pokud máte nějaké problémy, pošlete zprávu na tento email: doctorigbinovia93@gmail.com nebo WhatsApp ho na +2348144480786 a dostanete nejlepší výsledek. Vezměte věci za samozřejmost a bude to od vás. Přeji Vám to nejlepší.

    OdpovědětVymazat
  2. Dobrý den, tady je rychlý, jen v případě, že zoufale potřebujete kouzelné kouzlo, které vám pomůže oživit váš rozpadlý vztah, je opravdu všestranný, soucitný a spolehlivý, pokud jde o kouzlení. Doktor Egwali pravopis domů je tou pravou volbou pro vás. Kontaktujte ho a vysvětlete mu, a mohu vás ujistit, že zbytek by byl úplnou magií, můj milostný život byl na pokraji zhroucení, dokud jsem si neobjednal milostnou frázi, jsem dnes živým svědkem, proto používám toto médium k dejte světu vědět o tomto velkém doktorovi čarodějnic, který mi přinesl klid a pohodu, promluvte si s ním ještě dnes a nechte své emocionální obavy zahodit.
    Oslovíte ho na těchto kontaktech!

    WhatsApp: +2348122948392
    Kurýr: dregwalispellbinder@gmail.com

    OdpovědětVymazat

cwrcekk`s blog © . Design by Berenica Designs.