Když
se sejdou dvě fotografky… S
Aki jsem se poprvé setkala před pár lety na instameetu v
Drážďanech. Tehdy jsem s focením začínala a přijela jsem tam
se svojí první zrcadlovkou Canon EOS 1100D, se kterou jsem tou
dobou ani pořádně neuměla, s focením jsem spíš koketovala a
vůbec jsem nevěděla, co vlastně dělám (no, ne že bych teď to
úplně věděla, ale zlepšilo se to(:D). Od té doby jsem ji
sledovala na instagramu – její práci, fotky, cesty, život na
Bali, ... A
právě její cesta
a
změna, kterou si za poslední rok přešla, mě
bavily nejvíc. Byla
mi sympatická i tím, že se do focení vrhla podobně bezhlavě
jako já, akorát já to dělala v Praze, zatímco
ona
na Bali.
Na
společném focení jsme se domlouvaly nějaký ten měsíc, ale
znáte to, obě jsme byly pracovně vytížené, do toho léto, takže
nejprve byla mimo Prahu jedna, pak ta druhá, do toho jedna
onemocněla, náhle se změnily plány té další a už to vypadalo,
že snad budeme muset jít fotit brzy ráno, při východu slunce,
protože to byla snad jediná část dne, kdy ani jedna z nás nic
neměla. Naštěstí se nám společný termín najít povedlo. Sice
jsem na focení jela po pár hodinách spánku, protože jsem se
předchozí noc vrátila z desetidenní dovolené ze Slovenska, ale
stálo to za to.
Když
se totiž u focení sejdou dvě fotografky, je to úplně jiné
focení a energie. Řeknu vám tajemství – před každým focením
pociťuji lehkou nervozitu. Pořád fotím poměrně krátce a někdy
ani cestou na focení nemám v hlavě úplně konkrétní představu,
co přesně budu fotit. Naštěstí, když vezmu do ruky foťák a
kouknu se do hledáčku, všechno tohle opadne. Nervozita je pryč,
já se soustředím na focení, kompozici, začnou přicházet nápady
a já se je snažím přenést do fotky. O to větší radost, když
na druhé straně foťáku stojí člověk, ze kterého srší
pozitivní energie, můžeme se spolu smát, povídat si, vtipkovat a
nepřijde mu divné, že někdy lezu na židli, jindy se plazím po
zemi nebo se schovávám za kytkou nebo sloupem a hledám ten správný
úhel.
Nefotím
dokonalé fotky, o to mi nikdy nešlo a ani nepůjde. Nearanžuji
lidi do dokonalých uhlů, využívám přirozeného světla a snažím
se, aby mé fotky byly co nejpřirozenější
a lidi se na nich cítili co nejuvolněněji. Fotkou se snažím
zachytit emoci, prostředí, danou chvíli a hlavně tak trochu duši
člověka, který do mě vložil tu důvěru a postavil se mi před
foťák. Chci člověku fotkou odevzdat vzpomínku a v dnešní
uspěchané době bych byla ráda, abych si já, a hlavně také on
nebo ona, po letech při pohledu na danou fotku vzpomněli, jak
vznikla, jak nám u toho bylo a jak jsme se cítili. To
je totiž kouzlo fotografie.
A
focení s Aki bylo naprosto skvělé. Bylo plné smíchu, pozitivní
energie, nápadů a kreativity. Úplně jsem zapomněla, že jsem
unavená, neskutečně jsem si ten čas užila a už teď vím, že
to rozhodně nebylo naposledy, co jsme spolu fotily. Když prostě
potkáte někoho, s kým jste na stejné vlně od prvního momentu,
co se vidíte, to je prostě radost.
Tak
se pokochejte a dejte vědět, jak se vám fotky líbí. Mně osobně
se líbí moc.
Okomentovat