Únor v knihách

Kati Hiekkapelto – Kolibřík

Kolibřík je detektivka, kterou můžu s klidným srdcem umístit do kategorie titulů s nadprůměrnou kvalitou. Na první pohled může působit jako klasická severská detektivka, ale není tomu tak. Pro mě je Kati Hiekkapelto nový objev, protože mám ráda detektivky, které mají v sobě i něco víc, kde v příběhu můžu najít i nějakou přidanou hodnotu. Kolibříkova přidaná hodnota je společenské téma, o kterém se nepíše lehko, ale i tak se ho autorce povedlo nenásilně vložit do příběhu. Hlavní hrdinka je maďarská imigrantka ve Finsku, která tu žije už od svých 9 let a samotná se cítí víc jako Finka než Maďarka. Mluví finštinou bez přízvuku a bojuje s předsudky, s kterými se potkává všude. Není lehké prorazit v prostředí, v kterém vás všichni odsuzují jenom na základě vašeho původu. A proto jsem byla z této knihy tak nadšená. Téma přistěhovalectví a začleňování imigrantů do společnosti je velmi aktuální a živé. Autorce se povedlo vystavět napínavý příběh, který se četl úplně sám a přitom nezanedbala ani psychologický aspekt. A tak při čtení přemýšlíte i nad sebou samým. Zda i vy někdy nereagujete příliš přehnaně a rychle neodsoudíte někoho, kdo si to vůbec nezaslouží. Někoho, kdo se jenom snaží si vybudovat co nejlepší život. Nikdy totiž nevíme, co ten člověk má za sebou a v případě přistěhovalců to platí dvojnásobně. Skutečně kvalitní kniha, která určitě stojí za pozornost, a mě těší fakt, že jde o první díl chystané série.

Barbara Nesvadbová – Laskonky

Laskonky byly pro mě obrovským zklamáním. Nebavily mě, nudila jsem se a musela jsem se do jejich dočtení hodně nutit, i když vůbec nejde o tlustou knihu. Absolutně mi nesedl styl psaní Nesvadbové a nedokázala jsem se vcítit do jednotlivých postav a příběhů. Na mě to působilo hodně podprůměrně. Přitom šlo o témata, která jsou součástí života, je to o ženách, mužích, vztazích, lásce a nevěře. O všech těch věcech, které v životě prožíváme a řešíme. Témata nebyla vybraná vůbec špatně, ale to konečné zpracování mě nezaujalo. Občas se mi prostě stane, že se mi do rukou dostane kniha, která není vůbec pro mě, i když se tomu snažím předejít starostlivým výběrem. A to je případ Laskonek. Jejich anotace byla skvělá, a proto jsem po nich sáhla, a až pak jsem zjistila, že styl Barbary Nesvadbové jednoduše není můj šálek kávy.

Zajímavé je grafické zpracování knihy, kde text není lineární, jak jsme zvyklí u většiny knih, ale tvoří různé geometrické tvary. Taky mě zaujaly ilustrace, které jsou dle mého názoru zpracovány moc dobře. Věřím, že Laskonky si svojí cílovou skupinu najdou a jsou čtenářky, kterým se líbí, ale já mezi ně nepatřím.

Marek Šindelka – Mapa Anny

Soubor povídek českého autora Marka Šindelky pojednává o mezilidských vztazích, lásce, emocích, zklamáních, očekáváních a vlastně o všem, co obnáší život. Protože život, to nejsou jenom dokonalé, perfektní dny a splněná přání, občas se musíme vyrovnávat i s negativními záležitostmi, se vztahy, které se nevyvíjejí podle našich představ, občas se blíží ke svému nevyhnutelnému konci a někdy je těžké si to přiznat. Je to tenká knížka, která se dá přečíst hodně rychle, ale když budete jak já, tak si ji budete pomalu vychutnávat. Byla jsem totiž uchvácená jazykem, poetickým vyjadřováním a metaforami, které autor používal. Celou knížku jsem obdivovala Šindelkovu schopnost vyjadřování , způsob, jakým umí popsat věci, které bych si já nebyla schopná dát dohromady ani v hlavě. Při čtení jsem najednou viděla své myšlenky, pocity a úvahy na papíře. Tolik obrazů, myšlenek, idejí, jaké jsem našla v jeho díle, jsem už dávno nikde neviděla. Není to čtení pro každého, někdo si může myslet, že jde o zvláštní texty a pravděpodobně bude mít pravdu. Ale mně se tato zvláštnost líbila. Zvláštnost, které jsem rozuměla a do které jsem se dokázala ponořit, která mě dokázala vtáhnout a místy mi četla myšlenky. Za mě šlo o jednoznačně skvělou knihu. Líbilo se mi, že jeho povídky nepůsobily samostatně, izolovaně, ale jejich postavy byly navzájem propojené, vyskytovaly se ve vícero povídkách, a tak celá sbírka působila jako celek, univerzum. A to se mi na povídkových sbírkách líbí. I když nejde o souvislý příběh, ale je tam těch příběhů víc, mám ráda, když jsou jakýmkoliv způsobem propojené. Obdivuji spisovatelský talent Marka Šindelky, který se projevil v Mapě Anny, a určitě mám v plánu sáhnout i po nějakém jeho dalším titulu.

Alan Russel – La Loba

La Loba je skvělý, mrazivý thriller, jehož hlavní hrdinkou je žena unesená a vězněná psychopatickým násilníkem ve srubu uprostřed divočiny na Aljašce. Drsné prostředí, napínavý příběh a stupňující se napětí vás ani chvilku nenechá chladnými. Je to příběh s klasickými prvky thrilleru, který je kvalitně napsaný, a ručím vám za to, že u čtení se nebudete nudit ani chvilku. Hlavní postava byla hodně sympatická a neskutečně jsem jí fandila. Jako přidanou hodnotu tohoto thrilleru výrazně kladně hodnotím popisy přírody, postupů jak přežit v mrazivé divočině a na co si dávat pozor. Mnohé z těch informací, které byly napsané v knize, jsem slyšela po prvé, a tak jsem si nejenom užila napínavý příběh, ale se i dozvěděla něco nového. Byla jsem fascinovaná prostředím Aljašky, v které se to všechno odehrávalo. Kvalitně byla zpracována psychologie postav, hlavně psychika unesené a týrané ženy, která chce spáchat sebevraždu, protože nevidí žádné východisko ze zoufalé situace, ale nakonec v sobě najde sílu a rozhodne se bojovat o život. Je příkladem toho, že lidský tvor přežije mnohem víc, než si myslí. V závěru knihy jsem byla do příběhu tak ponořená, že jsem nevnímala nic a nikoho. A samotný závěr? Skvělé. I když thrillery moc nevyhledávám, protože se dřív nebo později začnu u jejich čtení nudit a už v půlce knihy vím, jak skončí, tento mě bavil. Šlo totiž o výjimku a já jsem ráda, že u nás vyšla.

Joachim Meyerhoff – Kdy bude konečně zase všechno takové, jaké to nikdy nebylo

Jde o mozaiku zážitků a příběhů, které zažívá chlapec, syn psychiatra, který celé své dětství tráví v prostředí psychiatrické léčebny pro děti v Německu. A tak i jeho dětství je jiné. Potkává se s postavičkami trpícími různými psychiatrickými diagnózami. Je to zařízení určené primárně pro děti, ale někteří pacienti tam zůstávají po celý život. Kniha je souborem zážitků, které zažívá, a představuje nám, jak vypadalo jeho dětství a dospívání až do dosáhnutí dospělosti. Je to příběh, který plyne pomalu, postupně, vytváří nám před očima neobyčejný obraz dospívání v prostředí, které je plné kuriózních situací. Například na narozeninové oslavy nepřichází nudní příbuzní, ale zábavní a netradiční pacienti, každý zvláštní svým způsobem. Příběh nemá rychlý spád, spíš jde o pomalé vyprávění a představování toho, co chlapec každý den prožívá. Vypráví nám to s citem, emocemi a obsahuje jich celou škálu, od radosti a lásky přes neshody, problémy až k nedorozumění mezi rodinnými příslušníky. Jednotlivé kapitoly tvoří mozaiku příběhů, které velmi citlivě vytváří obraz prostředí výchovy ve stínu psychiatrické léčebny. Je velmi zajímavé sledovat, jaký je rozdíl ve vnímání stejných věcí z pohledu dítěte a dospělého. Pro mě to bylo velmi příjemné čtení, ale pořád jsem čekala, že dojde k nějakému zlomu nebo výraznému vyvrcholení příběhu. K tomu došlo, ale nebylo až tak výrazné, jak jsem čekala. Musím se ale přiznat, že to byl pro mě podnět k zamyšlení.

Sorj Chalandon – Čtvrtá zeď

Čtvrtá zeď je nejlepší, nejdrsnější a nejreálnější kniha, kterou jsem tento rok přečetla. Zničila mě, zlomila, otevřela mi oči a po jejím dočtení jsem zůstala koukat do zdi, neschopná jakékoliv myšlenky či pohybu. Nenacházím dostatečně dobrá slova, abych popsala, co se ve mně odehrávalo při čtení nebo po samotném dočtení. Bylo to neskutečné, byla to facka, jde totiž o vojnu. Vojnu ve své nejtvrdší a nejreálnější podobě. Je to příběh, který napsal člověk, který se nechal inspirovat vlastními zážitky. A to je na tom to nejhorší. Toto je realita. Není to výmysl někoho, kdo se snaží upoutat pozornost, a tak vloží do knihy co nejvíc drsných scén. Ne, toto všechno se stalo, ta zvěrstva, násilí, nenávist, boj. Autor mistrně zobrazil psychologický přerod člověka rozmazleného mírem a pohodlností a zobrazil jeho konflikt při osobním střetnutí s válkou, o které doteď četl jenom v novinových článcích. Věděl, že se něco takového děje, ale myslel si, že je silný a připravený na všechno. Jaký byl jeho šok, když zjistil, že na něco takového nemůže být nikdy nikdo připravený, a tak nastala změna, která ho poznamenala netušeným a hlavně nenávratným způsobem. Celé to bylo propojené uměním a jednou divadelní hrou. Hrou, která měla zmírnit nesmiřitelné, a na chvíli ukázat, že na divadelní scéně jsou jenom postavy, herci, kteří se dokážou oprostit od předsudků, vyznání, války a nenávisti. Snaha vytvořit něco víc, spojit nespojitelné. Slib daný nejbližšímu příteli, který ho navždy změnil. A tak, jak se to stalo Georgesovi, tak jsem dopadla i já. Už nikdy se nebudu na svět koukat tak, jako před přečtením této knihy. Nedokážu si vzpomenout, která kniha mě naposledy tak silně zasáhla jako právě Čtvrtá zeď. V hlavě mi zůstal hukot myšlenek a emocí, které bych hrozně ráda vyjádřila, ale nedokážu to. Protože někdy slova jednoduše nestačí. Přečtěte si ji. Ale opatrně, může se stát, že tato kniha ve vás zanechá nesmazatelnou stopu.