Kromě kola a knih mám ještě jednu velikou lásku - tou je turistika a hory. Jsem prostě přírodní tvor, kterému je nejlépe, když dovolenou tráví aktivně, v přírodě, v kopcích, objevováním nových míst či posouváním svých vlastních limitů. Nikdy jsem nebyla ten typ, který si dovolenou nejvíc užije válením se někde u vody. To nebylo a asi nikdy ani nebude nic pro mě.
Proto, když jsme s rodiči řešili, co si
přeju jako dárek k mým třicátým narozeninám, jsem si
nejvíc ze všeho přála strávit pár dní v slovenských horách. Přání, které
potěšilo nejenom mě, ale i celou rodinu. My ty hory máme prostě v krvi.
Volba nakonec padla na Malou Fatru, protože jsem s ní ještě z dětství
měla nevyřízené účty.
Jako děti jsme tam jedno léto trávili
dovolenou a dostali jsme se i pod Veliký Rozsutec (1610 m.n.m.). Tehdy, jako
malé holce, se mi zdál tak obrovský, doslova se tyčil k nebi. A proto jsem
si řekla, že až budu veliká, tak tam vylezu. To mi mohlo být tak 10 let. Tehdy
jsem ještě netušila, jak dlouho to potrvá, než si tento slib budu moct splnit. Ale
protože sliby, které dáte sami sobě jako dítěti, by se plnit měly, jsem ráda,
že se mi povedlo se tam konečně dostat. A samozřejmě, že se o to podělím
s vámi, je to totiž jediný způsob, jak vám nacpat to obrovské množství
nádherných fotek, které jsem nafotila ;)
Z domu jsme vyráželi brzy, už v 6
ráno. Bylo nás pět, já, moji rodiče a sestra s manželem. Ještě rozespalí
jsme nasedli do auta a vyrazili jsme. Předpověď počasí nebyla příliš příznivá,
meteorologové nám totiž kolem oběda slibovali dešťové přeháňky a bouřky. Kolem
deváté hodiny jsme už vyráželi do Janošíkových děr z místní části
Terchové, Bílého potoka. Jánošíkove diery jsou soustavou roklí v Malé
Fatře, které se skládají z Horních, Dolních a nově zpřístupněných Nových
Dier. Jde o moc zajímavý výstup, při kterém můžete vidět vodopády, žebříky nebo
výstupy roklí pomocí řetězů. Není to nic extrémně náročného, ale věřím, že pro
lidi se strachem z výšek se tam najdou i trochu obtížnější úseky.
Přes Jánošíkove diery jsme vystoupali do Sedla
pod Tanečnicou (1171,5 m.n.m.), kde jsme se posilnili (a kde se mně šikovné
povedlo zapomenout pláštěnku, šikovná Zuzka!) a udělali plán. Já ho měla jasný,
a i kdybych tam měla jít sama, tak na ten Veľký Rozsutec vylezu. Nechtěla jsem
do toho nikoho nutit, hlavně když jsem v naší skupině byla jenom jedna ze
dvou, kdo tam ještě nikdy nebyl. Moji rodiče a sestra tento výstup už
absolvovali. Nakonec jsme se tam ale vydaly všichni. A řeknu vám, nebylo to nic
jednoduchého. Ze sedla Medzirozsutce (1200 m.n.m.), které je rozdělovníkem mezi
Malým a Velikým Rozsutcem, musíte vystoupat 410 m. Přitom se musíte na jeho vrchol
doslova vyškrábat přes kořeny, kameny a pár vysloveně horolezeckých úseků, kde
jediné, co vám brání spadnout do té obrovské hloubky pod vámi, jsou řetězy,
kterých se přidržujete. Nic pro lidi se strachem z výšek.
Mně taky výšky
nedělají dobře, ale nenechala jsem se tím odradit. A stálo to za to. Nebylo to
jednoduché, ale nakonec to byl jeden z největších zážitků, na který budu
ještě dlouho vzpomínat. Jak jsem se k vrcholu blížila stále víc, výhledy
byly krásnější, výška stále vyšší a Rozsutec vypadal stále hrozivěji. Byly
úseky, o kterých jsem si myslela, že nemám šanci zvládnout. Přece nejsem
horolezec, ale zvládla jsem to a ten pocit na vrcholu, ten je prostě nepopsatelný.
Dokonce jsem zapomněla i na to, že se bojím výšek a byla jsem tak plná
endorfinů, že jsem tam pobíhala, nadšeně se smála, fotila a nechtěla jsem se
vrátit dolů. Chtěla jsem tam zůstat a kochat se těmi výhledy co nejdéle to
půjde. Nejvíc se mi líbilo, že i když moje rodina nemá v porovnání se mnou
tak dobrou kondici, tak jsme tam nakonec vylezli všichni společně. Někomu to
trvalo déle, ale povedlo se to všem. A já jsem na všechny hrozně moc hrdá,
protože jsem viděla, jak moc sil a odhodlání tam se mnou vylézt je to stálo. Jste
úžasní a já jsem na vás všechny strašně moc hrdá! A děkuju za tento skvělý
zážitek.
Sestup z Velkého Rozsutce byl už
pomalejší, protože to, co jsme vystoupali a vylezli, jsme museli slézt a
sklesat a místy to bylo náročnější než výstup. Hlavně naše kolena dostala pořádně
zabrat. Když jsme to spočítali, tak jsme z parkoviště u Hotelu Diery až na
vrchol Velikého Rozsutce vystoupali okolo 1000 výškových metrů. A stejné
převýšení jsme museli zvládnout i při cestě dolů. Naší skupince to zabralo celý
den, a když jsme se dostali k autu, tak jsem si všichni sedli do trávy a prostě
oddychovali. Už nás čekala jenom večeře a přesun do hotelu, abychom nabrali
síly do dalšího dne.
Tak to by byl první a zároveň i nejdelší článek, který jsem pro vás sepsala z mé dovolené. Ještě mám připravené pro vás dva a to o druhým dnu v Malé Fatře a o jednom dnu, který jsem byla v Nízkých Tatrách. Takže se ještě určitě máte na co těšit.
Okomentovat