Listopad byl
pracovně naprosto šílený. Ani jsem ho nestihla, jak rychle utekl.
Neustále jsem na něčem dělala, fotila, válčila s novými
výzvami, učila se nové věci nebo se jenom postupně prohrabávala
tím obrovským množstvím úkolů, které mi na mém pomyslném
stolu přistávaly. Na podzim jsem změnila práci což pro mě
znamenalo obrovský krok do neznáma a já jsem vlastně vůbec
nevěděla do čeho jdu. Občas jsem se ze všeho hroutila, že to
nezvládnu a občas nadšeně pobíhala a těšila se z toho, že
někdo do mě vložil takovou důvěru a svěřil mi úkoly, na
kterých jsem ještě nikdy nepracovala. Navíc mi nastal úplně
jiný režim než na jaký jsem byla zvyklá. Místo noční práce
za barem přišlo ranní vstávání, najednou jsem si musela začít
jinak organizovat pracovní i osobní čas (a většinou to odnášel
ten osobní na úkor toho pracovního). Když jsem si urvala aspoň
trochu volného času, tak jsem ho využila na to, abych mohla na
biku lítat po lese s kamarády a čerpat energii, kterou jsem za pár
hodin v práci spotřebovala.
Tohle byl ve zkratce
můj listopad. Fotila jsem sice hodně, ale vždy to bylo focení pro
někoho - do práce, pro klienty. Nechci, abyste si mysleli, že si
stěžuji, to ani náhodou. Jsem za to moc ráda, ale dokud mě
focení neživilo a byl to pouze koníček, byla jsem kreativnější,
měla jsem nápady a ty realizovala. A tak se stalo, že jsem někdy
ke konci listopadu seděla v kavárně a najednou si uvědomila, že
už to bylo hrozně dlouho, co jsem naposledy něco vymyslela,
zkoušela fotit nové věci, experimentovala nebo jen realizovala
nějaké své fotonápady. A zjistila jsem, že mi to hrozně moc
chybí. Ten pocit, když člověk zkouší něco nového a vlastně
neví, jak to dopadne, když máte v hlavě fotku a snažíte se ji
vyfotit a pak se vztekáte, když nevypadá přesně tak, jak ji
vidíte ve své hlavě, i když všichni ostatní vám říkají, že
ty fotky jsou skvělé, vy víte své. To je ten motor, který mě
žene dopředu a který jsem chvilku zanedbávala. Důležité pro mě
bylo si uvědomit, že ať budu dělat, co budu dělat, práce bude
vždy dost a nikdy nenastane čas, kdy bude všechno udělané a já
budu moct v klidu tvořit. Na tvoření si musím ve svém
harmonogramu udělat čas, počkat až přijde nápad a věnovat mu
stejný čas jako práci nebo svým koníčkům. V momentě, kdy jsem
si tohle uvědomila, vzala jsem do ruky telefon a napsala jsem Lence.
S Lenkou jsme se seznámily na jarním Fotoškodafestu a od té doby
jsme spolu nafotily pár zakázek pro Vašečočky.cz, kde pracuju
jako fotograf na poloviční úvazek.
Měla jsem nápad a
chtěla jsem ho nafotit. Chtěla jsem využít vánoční výzdoby v
Praze plné světel a vyzkoušet nafotit nějaký ten noční portrét
v městě. Vůbec jsem nevěděla, zda to vyjde nebo ne. Doteď jsem
vždy fotila za světla a tmě a stínům se vysloveně vyhýbala.
Jenomže jsem chtěla vystoupit ze své komfortní zóny a tmu a
stíny jsem chtěla využít. A výsledek? Tak to posuďte sami. Ty
fotky jsou ale důkazem toho, že i na přeplněných vánočních
trzích se dají nafotit hezké fotky s krásnou atmosférou a lidi
kolem vůbec nemusí působit rušivě. Právě naopak. Takže
nebojte se, zkoušejte a hlavně nikdy nic nevzdávejte dopředu.
Kdybychom si řekly, že je na Náměstí Míru přeplněné, že na
to kašleme, protože v tom davu nemůžeme nafotit nic kloudného,
nic z těchto fotek by nevzniklo. A kromě klasických barevných
fotek s vánočními světly jsme se pak toulaly uličkami Starého
Města a trochu experimentovaly s černobílou fotkou. Těm fotkám
bych ale ráda věnovala samostatný fotočlánek, rozhodně si to
zaslouží.
Okomentovat