úterý 11. července 2017

O pádech, nevzdávání se a lásce ke kolu.

Foto: Jiří Svoboda

Je čtvrtek. Kdybych napsala, že venku prší, tak se o dnešním počasí vyjadřuju velmi mírně. Už od rána venku neskutečně lije a je to doslova mordor. Počasí, do kterého byste ani psa nevyhnali, a kdo nemusí, ven ani nejde. Je však běžný pracovní den a většina lidí bohužel musí. Já mám dnes volno. Volno, které jsem původně mít neměla, ale vybrala jsem si ho v práci kvůli tomu, že mi dnes začíná 5týdenní kurz MTB jízdy organizovaný skvělým MTB projektem Trail-Guide (a tvrdila bych to, i kdybych nebyla jeho součástí, ale o tom jindy, fakt jsme skvělí, vážně!). A tak vím, že do toho počasí nakonec budu muset. Ano, předpověď říká, že se to odpoledne zlepší a k večeru by už pršet nemělo, ale myslím, že bude stejně všechno mokré, podmáčené a zabahněné a ten detail, že už neprší už nikdo ani nezaregistruje. Ale protože se snažím těšit z maličkostí, budu ráda i za to.
Pôvodně jsem ale chtěla psát něčem jiném.Přemýšlela jsem nad tím, že se s vámi podělím o to, co mě vnejbližších 5 týdnech čeká. Ta snaha, učení, občas i překonaní vlastní hlavy - nazývejme to jakkoliv. Říkám si, že by to někoho mohlo zajímat. A když ne, tak přeskočte k dalšímu článku o knížkách, těch je na blogu víc než dost.


Abych vás ale uvedla do obrazu, tak vám řeknu něco o mém vztahu ke kolu. Tento vztah je věčná sinusoida. Miluju ho, ale zároveň ho někdy nenávidím. Několikrát jsem si na něm dost ublížila, ale nikdy jsem něj nezanevřela, vždy jsem se zvedla a po počátečním ostychu a strachu jsem si k němu znovu našla cestu. Ten sport miluju, miluju tu svobodu, čas strávený v přírodě, s lidmi na stejné vlně, tu možnost vždy se něco nového naučit a postupně posouvat možnosti toho, co je ještě pro mě sjízdné a co už ne a jak si to všechno co nejvíc užít. Na horském kole jezdím už od roku 2013. Tehdy jsem ho dostala jako dárek od svého teď už bývalého přítele, který se věnoval kolu i závodně, a  přišlo nám to jako dobrý způsob, jak moct společně trávit čas. Jenomže to nebylo tak idylické, jak jsme si to představovali (nebo aspoň já). Většinou jsem se neskutečně bála jakéhokoliv kamínku, který se vyskytl v mé cestě a odmítal uhnout, a on nedokázal pochopit, že se bojím takových banalit, které on kolikrát ani nezaregistroval. Přes všechny tyto počáteční komplikace  jsem si kolo zamilovala. 
Později jsem pochopila, že je lepší jezdit s lidmi, kteří na tom jsou schopnostmi podobně jako já. Začali jsme se navzájem motivovat a já zjistila, že toto je ta správná cesta. Jenomže jsem na sebe byla příliš přísná. Příliš rychle jsem se chtěla vyrovnat lidem ve svém okolí. Někomu tyhle věci jdou líp, jinému hůř a pomaleji. Každý má svoje tempo, které by měl respektovat. Vyslechnout si rady, kouknout se, jak se to dělá, ale nic zbytečně nehrotit. A to je část, která mně nikdy nešla. Vždy jsem chtěla všechno hned a ideálně bez nějaké větší snahy. A tak jsem dělala chyby.  A padala. A párkrát skončila s pár dost nepříjemnými zraněními, ze kterých nejhorší byla zlomená ruka minulý podzim.  


A to byla pro mě facka a stopka. Znamení, že mám začít konečně něco dělat jinak. Návrat ke kolu byl zase o něco těžší, ale tento sport je pro mě prostě láska na celý život a bylo jen otázkou času, kdy po vyléčení začnu zase jezdit. Ale ten strach, ty obavy. To se ani nedá popsat. Bála jsem se věcí, které jsem normálně jezdila úplně běžně a bez problémů. Ale vzala jsem to z jiného konce, začala jsem pomalu, přizpůsobila jsem všechno svému tempu a snažila se zbytečně nebát. Uvolnit se a užívat si to.
A proto se účastním tohoto kurzu. Vím, že technicky jezdit umím, ale problém je moje hlava. Příliš se bojím, moc zmatkuju a pak dělám zbytečné chyby, na které pak doplácím. A tak jsem se rozhodla začít znovu od začátku. Zkusit se to naučit znovu a tentokrát pořádně. Nechci po těch pěti týdnech jezdit těžký věci, sjíždět vraždy nebo skákat dvoumetrové skoky. Chci naučit svoji hlavu, že se nemá čeho bát, že se můžu na sebe a svoje schopnosti spolehnout a že někdy prostě stačí nic nedělat a kolo to zvládne i samo. Chci zlepšit svoji průjezdnost terénem a získat ten správný flow.

Foto:Jiří Svoboda

I když, budu k vám upřímná, mám obavy. Jdu tam kvůli tomu, abych se něco naučila, případně změnila špatně naučené návyky. Budu tam ve skupině stejně motivovaných lidí, pod vedením skvělých instruktorů a stejně mám obavy. Že to nezvládnu, že se ztrapním, že tam budu zbytečná, že se mi budou smát. A přitom vím, že nebudou. Učení je proces, u někoho rychlejší, u někoho pomalejší. Nikdo učený z nebe nespadl, ale moje hlava, ta má svůj vlastní svět.
A tak věřím, že moje obavy jsou zbytečné, moje hlava si uvědomí, že se tady není čeho bát a nakonec se nejenom něco nového naučím a někam se posunu, ale hlavně si to užiju.
Tak mi držte palce. A já vám pak dám vědět, jak to celé probíhalo a jak mi to šlo.
Mějte se krásně a užívejte léta. A i když máte ve svém životě něco, v čem se chcete zlepšit, ale máte obavy, zkuste svůj strach překonat, je to všechno kolikrát jen v naší hlavě.

A nezapomeňte:


Foto: Trail-Guide