Martin Goffa – Přiznat vinu
Znáte autora Martina Goffu? Mě překvapilo, že
jsem o něm i navzdory tomu, že má na kontě už 13 knih, takže na knižním trhu
není žádným nováčkem, ještě neslyšela. A to se mezi knihami už nějaký ten pátek
pohybuju. Anotace jeho nejnovější detektivky mě zaujala a řekla jsem si, že
není nikdy na škodu přečíst si něco bez velkých očekávání a tak trochu u toho
vystoupit ze své čtenářské komfortní zóny.
Přiznat vinu je detektivní thriller nejenom o nevyřešeném případu zmizení mladé
holky, ale taky o začátcích mladého ambiciózního novináře a hlavně o vině,
která nás dokáže trápit hodně dlouhou dobu a nedá nám spát ani po letech, kdy
by už mohlo být všechno promlčené a zapomenuté. Někdy člověku nezůstane nic
jiného, než se přiznat, jinak by ho vina sežrala zevnitř zaživa.
Máme tu dvě dějové linie, realistické prostředí pražských čtvrtí, autentické
emoce a hlavně postavy, které bychom mohli potkat kdykoliv na ulici, tak reálné
a uvěřitelné jsou. To jsou hlavní atributy psaní Martina Goffy, díky kterým mě
Přiznat vinu chytlo a bavilo. Tuto detektivku z našich luhů a hájů jsem doslova
zhltla za pár hodin a svým stylem mi připomněla styl psaní mého oblíbeného
Dominika Dána. K tomu si ještě přidejte atmosféru, která byla správně
depresivní a ponurá, a máte detektivku, která vás rozhodně bude bavit.
Mám
ráda detektivky, které se odehrávají u nás, jsou mi jaksi bližší a celkově uvěřitelnější
a čtení si kolikrát užiju mnohem víc, než když hltám severskou detektivku plnou
napětí, neustálé akce a násilí. A díky tomu byl Martin Goffa rozhodně skvělá
volba.
Takis Würger – Klub
U viny, nedořešených záležitostí a starých křivd ještě na
chvilku zůstaneme. V tomhle duchu se totiž odvíjí děj románu Klub, který vám
můžu všemi deseti jenom doporučit. Jo, jsem si vědomá toho, že u většiny knih
vám tvrdím, že stojí za to si je přečíst, ale je to tím, že čím mám méně času
na čtení, tím pečlivěji si vybírám knížky, které si přečtu. Kdybych narazila na
knihu, která mě bude vysloveně otravovat (to už se mi hodně dlouho nestalo),
tak ji radši odložím a nebudu s ní ztrácet čas. Můj čtecí čas je pro mě vzácný,
proto se můžete spolehnout na to, že když už nějakou knížku přečtu, tak po ní s
klidným svědomím můžete sáhnout i vy, většinou za to skutečně stojí. A to je i
případ románu Klub od Takise Würgera.
Až do jeho přečtení jsem nevěřila, že je možné napsat laskavý román o pomstě a
ono to skutečně jde. Klub je příběhem chudého studenta a talentovaného boxera,
kterému po smrti rodičů zůstane jenom zvláštní teta. Ta mu výměnou za
protislužbu zprostředkuje stipendium na Cambridgi, kde sama pracuje a učí. Po
něm chce, aby jí pomohl s vyšetřením zločinu, který se údajně stal v jednom z
bohatých uzavřených vysokoškolských klubů určených jenom pro vyvolené a
většinou taky hodně bohaté.
Klub je napsaný čtivě a má spád. Při čtení má člověk pocit jako by četl
oddechovku, takovou atmosféru dokázal Takis Würger vytvořit a přitom témata, která rozebírá, nejsou vůbec jednoduchá
a o některých se až tak moc veřejně nemluví. Dostaneme se do prostředí bohaté
smetánky, znuděných dětí boháčů, kteří neví, co se sebou, tajných klubů a
tajemství, která začnou postupně vyplouvat na povrch. Nic není tak krásné, jak
se na první pohled může zdát a některá jablka, navenek nádherná a naleštěná,
jsou uvnitř často shnilá. Autor se nezdržoval zbytečnými popisy, psal věcně a
poutavě, poskytl více úhlů pohledů na jednu a tu stejnou věc a je až úchvatné,
kolik se mu toho podařilo dostat do tak útlé knížky bez toho, aby měl člověk
pocit, že je to přecpané. Skvělá práce.
Kevin Hearne – Proklatý (Kroniky železného
druida #2)
Kroniky železného druida je urban fantasy série, kterou si
vždy ráda přečtu, když si potřebuju odpočinout, nic neřešit a jenom se u knížky
zabavit. Je to pro mě ultimátní oddechovka. I když tentokrát jsem měla pocit,
že to Kevin Hearne už trochu překombinoval. Vzal totiž všechna možná
náboženství, mýty, legendy a vybral z nich hromadu démonů, záporáků, bohů,
čarodějnic či příšer, všechno to nasypal do jedné krabice, pořádně zamíchal a
vysypal na jednu kupu - tak vznikly Kroniky železného druida. V prvním díle
jsem to až tak nevnímala, ale v tom druhém už to bylo mnohem výraznější. Uznejte
sami, máme tu druida, který vypadá na 21 let, ale ve skutečnosti je mu stokrát
tolik, jeho sexy zrzavou učednici, bývalou barmanku, konvent čarodějnic, které
chtějí uzavřít příměří, telepaticky mluvícího vlkodava, právníka upíra s
vlkodlakem a k tomu hromadu dalších potvor včetně démonů, bohů, nepřátelských
čarodějnic nebo bohyně smrti. A to není zdaleka všechno. No, místy už to bylo i
na mě příliš. Když ale tyto věci příliš neřešíte a berete je tak, jak jsou a
nepozastavujete se nad tím, že se tam potkávají Keltové s buddhismem a
pohanstvím a nevím, s čím ještě, a necháváte se unášet vlnou akce, vtipných
hlášek a cynizmu Atticuse, který evidentně nemá nárok ani na chvilku klidu a od
začátku do konce mu jde o život, tak si to užijete. Já si to tedy užila a
pořádně. I když jsem tak trochu čekala, že Kevin Hearne to bude směrovat k
nějakému většímu tajemství, cíli nebo záhadě, ale zatím jsem nic podobného
nezaznamenala. Není ale všem dílům konec. Čtecí zážitek mám skvělý, výborně
jsem se pobavila, vypnula a odpočinula si a už teď se těším na pokračování.
David Grann – Krvavé prachy: Osedžské masové
vraždy a zrod FBI
Hrozně ráda bych tuto knížku hodnotila lépe,
jenže to nešlo. A přitom zpracovává zajímavé téma, vychází ze skutečných
událostí a nejde o žádnou smyšlenou zápletku. Tento příběh měl obrovský
potenciál, bohužel ztroskotal na jaksi nešťastném zpracování.
Indiáni z kmene Osedžů patřili v minulosti k nejbohatším lidem v Americe,
protože se na území jejich rezervace našly obrovské zásoby ropy a díky tomu se
najednou lidi, kteří žili v úzkém vztahu s přírodou a jediné, co chtěli, byl
klid, dostali k neskutečnému bohatství a mohli si dovolit cokoliv. Měli auta,
domy, bílé služebnictvo… Jenomže tam, kde je bohatství, přichází i závist,
chamtivost a láká to všechny možné podvodníky, násilníky a bohužel i vrahy, kteří
se neštítí ničeho. A to je příběh Osedžů a jejich temné a nešťastné historie,
která je spojená i se vznikem FBI v Americe.
Jak říkám, téma je to hodně zajímavé a neskutečně poutavé, ale bohužel
zpracování je jaksi nešťastné. Text není napsaný vůbec dobře. Nevím, zda to
není jenom problém překladu, ale spíš bych tipovala, že autor je víc novinář
než spisovatel a v tom je ten hlavní problém. Text je takový kostrbatý a spíš
věcný, než aby měl děj a potřebný spád, různě se zasekával, snažil se ve
čtenáři vyvolat emoce, ale moc mu to nešlo, do toho tam byla hromada jmen,
postav, míst a všechno se to neskutečně pletlo. Stávalo se mi, že jsem se
musela v textu vracet, ztrácela jsem se, a i když mě to zajímalo, pozornost mi
hodně utíkala. Jsou tam zajímavé historické události, vztahy a okolnosti, je
poutavé sledovat, co se tam vlastně dělo a dozvědět se něco o událostech, o
kterých jsem neměla ani tušení, ale mám takový pocit, že tento příběh bude
mnohem lépe vypadat zfilmovaný. Příběh je zajímavý, akorát by si zasloužil lepší
zpracování. Ale Martin Scorsese se prý rozhodl ho zfilmovat a dokonce obsadit
Leonarda DiCapria do jedné z hlavních rolí, proto v tomto případě spíše
doporučuju počkat na film.
Okomentovat