pondělí 6. února 2017

Leden v knihách

Arthur Conan Doyle – Pes Baskervillský


Detektivky mám ráda, je to jeden z mých oblíbených žánrů už odmalička. Začínala jsem se Třemi pátrači, pokračovala Agathou Christie a do dnešního dne tento knižný žánr vyhledávám. Ale doteď jsem nepřečetla ani jeden příběh jednoho z nejslavnějších detektivů všech dob – Sherlocka Holmese. Detektiva, kterému se povedlo dostat se z knižního světa tak, že ho znají i lidé, kteří nečtou. Když jsem na tuto knížku narazila v antikvariátě, věděla jsem, že nastal pravý čas na napravení této mezery v detektivní literatuře.
Po množství detektivek současných autorů, je zajímavé číst skutečně klasickou detektivku, která byla napsaná před 100 lety. Je to úplně jiné vystavění příběhu. Není tu žádná snaha o rychlý spád, případně šokování čtenáře, ale pomalé, klidné stavění příběhu a postupné vysvětlování jednotlivých indicií. Chvilku mi trvalo, než jsem si zvykla na jazyk, kterým je kniha napsaná, ale pak už jsem si čtení vysloveně užívala. Mám ráda klasické detektivní příběhy a myslím, že těžko budu hledat něco klasičtějšího, než je Sherlock Holmes a jeho Pes Baskervillský. Příběh mě zaujal, čtení bavilo a určitě je to jedna z detektivek, která stojí za přečtení.

Peter May – Ostrov Entry


Peter May je jedním z mých nejoblíbenějších současných spisovatelů detektivní literatury. Začínala jsem s jeho, u nás zatím nejúspěšnější, Trilogií z ostrova Lewis a byla jsem uchvácená. Temné, ponuré prostředí malých skotských ostrovů mi učarovalo. Už velmi dlouhou dobu mě tato oblast láká i cestovatelsky, a tak jsem ráda, když se můžu tomuto prostředí přiblížit aspoň knižně. A tak Ostrov Entry, kterým se Peter May znovu vrací do tohoto prostředí, byl pro mě jednoznačná volba. A byl to zase jednou skvělý zážitek.
Příběh se točí kolem vraždy na ostrově Entry, na který je jako součást vyšetřovacího týmu poslán Simon, jako jediný anglicky mluvící detektiv. Už od prvního momentu se všechno zamotává a nasvědčuje tomu, že vraždu spáchala manželka mrtvého. Ale je tomu skutečně tak? A proč má Simon pocit, že se s podezřelou už určitě někde potkal? Zase jednou vynikající titul, který v sobě kombinuje všechno to, co jsme si zamilovali v Trilogii z ostrova Lewis. Úžasné a věrné popisy prostředí ostrova nacházejícího se v Zálivu sv. Vavřince. Příběh, ve kterém se prolíná současnost s minulostí, vynikající psychologie postav, neustálé dějové zvraty a rychlý spád děje, nás drží připoutané ke knize do poslední stránky. A samozřejmě hlavní postava, která se momentálně nachází ve velmi vážné osobní situaci, po rozvodu trpí nespavostí a je donucená pracovat se svou bývalou manželkou v jednom týmu. Prostě ten typ hlavní postavy, na které jsme u Petera Maye zvyklí. I když v příběhu autor trochu popustil uzdu své fantazii a místy připomíná pohádku, mně to vůbec nepřekáželo, právě naopak. Občas bych ráda věřila tomu, že něco takového je možné a že občas osud svede dohromady i lidi, jejichž cesty se rozešly už hodně dávno.

Robert Fulghum – Poprask v sýrové uličce


Povídky ze života o životě. Krátké, stručné, milé a plné laskavého humoru. Toto je přesně ten typ knížky, která vás pohladí po duši, a při jejím čtení se nebudete moct přestat usmívat. Stránky vám budou mizet pod rukama neskutečně rychle a bude vám to hrozně líto. Protože po otočení té poslední budete chtít víc. Budete chtít, aby k vám ten laskavý a milý starší pán promlouval prostřednictvím svých textů i dále, protože zjistíte, že v jeho společnosti je vám prostě dobře. Najednou máte pocit, že je všechno v nejlepším pořádku a netřeba se kvůli ničemu zbytečně stresovat. Že žádný problém není tak veliký, aby se nedal vyřešit a že občas stačí zpomalit a oddechnout si. Zamilujete si jeho vyprávění, vtipné historky, ale i vážnější úvahy. Nakazí vás svým optimismem a pozitivním pohledem na život. Nemohla jsem si vybrat hezčí knížku v průběhu léčení chřipky. Bylo to mé první střetnutí s tvorbou Roberta Fulghuma a už teď můžu s jistotou říct, že určitě nebylo poslední. Zamilovala jsem si jeho styl a vím, že když mi nebude nejlépe, přečtu si nějaký text od něho. Pro mě byla tato kniha jako slepičí polévka pro duši

Dominik Dán – Něžná fata morgána (Naše město #22)


Můj vánoční dárek. Tuto knížku jsem našla pod stromečkem a měla z ní velikou radost. Celkově mám Dominika Dána moc ráda, proto mě  tento titul, který se mi ještě nepovedlo přečíst ani ve slovenštině potěšil , i když už vyšel před nějakou dobou. Tentokrát se všechno točí kolem vražd žen v parku a my se tak dostáváme do detektivních začátků Richarda Krauze. Mě osobně mnohem víc baví detektivky z toho pozdějšího období, tak nějak mi tu chybí Richardův parťák José, ale i jiné postavy, které se objeví na scéně až pak. Příběh je dobře napsaný, ale přišel mi trochu slabší v porovnání s jinými, co jsem od něho četla. Ději ale nechyběl spád a tentokrát má i přidanou hodnotu popisů období něžné revoluce. Autor nás nechává nahlédnout do policejního a politického zákulisí tohoto pohnutého a dramatického období. A zase jednou se tam dějí věci, při kterých se i já, čtenář, ptám, zda jde o fikci, nebo je to všechno založené na skutečných tajných informacích, ke kterým měl Dominik Dán přístup. To nechává na zvážení každého z nás. Tato oživění ve stylu konspiračních teorií jsou jednou z věcí, které mě na jeho tvorbě baví a asi nikdy nepřestanou. Dokonce se v Něžné fata morgáně objeví postavy z jeho další detektivky – Uzel. Líbí se mi, že jeho tvorba vystupuje jako celek.

Tidhar Lavie – Muž leží a sní


Muž leží a sní se odehrává v alternativním Londýně 30. let 20. století. Politická situace je tu ale úplně jiná, než o jaké jsme se učili na hodinách dějepisu. Lavie Tidhair svůj příběh umístnil do alternativního Londýna s temnou noir atmosférou a děj se odehrává poté, co se v roce 1933 místo fašistů dostali v Německu k moci komunisti – a tím se změnilo úplně všechno. Na fašisty a jejich přívržence byla vyhlášená honba. Trestaneckým táborům se tak vyhnuli jedině uprchnutím z Německa. Londýn se tak následkem náhle změny politické situace musí vypořádat s masivní migrační vlnou. Hlavním hrdinou tohoto příběhu je pan Wolf. Hned po pár stránkách vám dojde, že pod tímto pseudonymem se neskrývá nikdo jiný než Adolf Hitler, který přišel o všechno, a je donucený se živit v temném, hříchy prohnilém Londýně jako soukromý detektiv. Dostane nový případ, v jeho okolí se vraždí prostitutky a on je shodou náhod vždy u mrtvoly, čímž se stává jedním z hlavních podezřelých. Smyčka se pomalu uzavírá a vypadá to, že se pan Wolf nevyhne kontaktu s bývalými známými. A jinde, na jiném místě a v jiném čase, leží muž a sní svůj zvláštní sen.
Víc se můžete dočíst v recenzi O holokaustu úplně jinak.

Sara Baume – Jasno lepo podstín zhyna


Tak tento titul mě naprosto chytil za srdce. Bylo to něco úplně jiného, než co většinou čtu, a přitom tak skvělého. Kniha pěkná, okouzlující, upřímná, plná emocí, přírody a příběhu osamělého člověka, který si v tomto velikém, náročném a uspěchaném světe k sobě našel psího kamaráda a to mu pomohlo dál fungovat a žít. Debut irské autorky Sary Baume je napsaný poetickým jazykem a plným popisů přírody Irska. Celé je to propojené příběhem samotáře, který celý život žije na okraji společnosti. Má problém se do ní začlenit, protože je jiný. Jinak myslí, vnímá svět a občas nechápe, proč se některé věci dějí, co má vlastně dělat a jak správně zareagovat. Tato kniha je vhledem do hlavy člověka, kterého bych já označila za autistického, i když v knize to nikde nenajdete napsané konkrétně. Může klidně jít i o nějakou jinou psychickou poruchu. A tento samotář se ujme psa jenom s jedním okem z útulku, ve kterém najde tu vytouženou společnost a blízkého přítele. Celý příběh je zobrazený v jeho promlouvání k psovi. Ukazuje mu svět, vysvětluje věci kolem a prostřednictvím něho se seznámíme s jeho celým příběhem.
Tato kniha mě dostala, je plná emocí, i když hlavně ke konci není vůbec veselá. Ukazuje život osamělého člověka realisticky, na nic si nehraje a zanechá ve vás stopu, jako to udělala mně. Určitě ji doporučuji, protože je to jedna z těch knih, která vám ukáže trochu jiný pohled na svět a umožní vám vcítit se do kůže někoho jiného, kdo to neměl v životě vůbec jednoduché. Dokážeme si tak lépe představit, jak se cítí samotáři a opuštění lidé, kteří jsou součástí každé společnosti. Bylo to krásné a současně velmi smutné čtení.

Elena Ferrante – Geniální přítelkyně


Geniální přítelkyně od italské autorky Eleny Ferrante je prvním dílem čtyřdílné série s názvem Neapolské novely. Získala si své jméno a oblibu nejenom v domácí Itálii, ale i v zahraničí, byla přeložená do víc jazyků a je to jeden z mála zahraničních titulů, kterému se povedlo uspět i na americkém knižním trhu. U nás nejprve vyšla ve slovenštině, až pak byla přeložená do českého jazyka. Příběh ženského přátelství odehrávající se v 50. letech v italské Neapoli si získal dobré jméno i u nás. Už při čtení knížky Nádherné trosky jsem zjistila, že mám v oblibě tituly odehrávající se v Itálii, a tak Geniální přítelkyně byla pro mě jasná volba.
Geniální přítelkyně je pohlcující příběh o dospívání dvou dívek, jejich přátelství a celkově o životě v drsné italské čtvrti v 50. letech, který není vůbec jednoduchý. Každodenně se potkávají s násilím, tradicemi a chudobou. Hlavní hrdinky Elena a Lila jsou od začátku úplně odlišné, ale nějakým způsobem si k sobě najdou cestu a spřátelí se. Elena je hezká, světlovlasá a velmi snaživá, touží plnit přání svého okolí a dělat to, co se od ní očekává. Na rozdíl od ní je Lila tmavá, zlá a neuvěřitelně bystrá. Vždy si dělala to, co chtěla a na nikoho nebrala ohledy.
Víc se dočtete v recenzi Příběh ženského přátelství.

Lajla Rolstad – Vlčí ostrov



Každý z nás měl občas chuť zabalit si batoh s pár nejnutnějšími věcmi a utéct někam do přírody, cestovat, objevovat svět i sebe samého. Tak přesně tohle udělala hlavní hrdinka Vlčího ostrova, který napsala norská autorka Lajla Rolstad. Příběh knihy je autobiografický a vychází z vlastních zkušeností autorky, která jenom s pár věcmi procestovala velkou část Kanady. I když jí lékaři říkali, že by s její diagnózou měla brát léky, držet se svého klasického stereotypu a hlavně nevybočovat ze zaběhnutý režimu, ona se rozhodla jinak. Vzala svůj život do vlastních rukou a na vlastní pěst odcestovala z Norska do Kanady, nejprve pracovat, pak cestovat. Kniha vás vtáhne do sebe a vy máte pocit, že cestujete s ní a zažíváte všechny ty neskutečné a kouzelné věci, obdivujete přírodu, dýcháte ten křišťálově čistý vzduch, pozorujete zvířata a divíte se, jakých zázraků je příroda schopná. Ale zažíváte i strach, nebezpečí a vyrovnáváte se s osobními problémy, nejistotami a emocemi, které jsou součástí každého z nás. A jsou o to intenzivnější, když je člověk sám se sebou a svými myšlenkami. Krásná kniha, která mě uchvátila, a velmi ráda se k ní ještě někdy vrátím. A to tehdy, když budu potřebovat aspoň na chvilku vypadnout na stránkách knihy a uvědomit si, že člověk nikdy není sám a že na světě je tolik krásných a důležitých věcí a většina z nich není vůbec materiálních.