pátek 12. ledna 2018

Nechte se zapálit nejnovějším příběhem Celeste Ng

Když jsem se dozvěděla, že Celeste Ng má vyjít nová knížka, tak jsem hned věděla, že si ji musím přečíst. Pamatuju si, že její debut Vše, co jsme si nikdy neřekli jsem přečetla v angličtině ještě před tím, než vyšel v českém překladu. Narazila jsem na ni úplnou náhodou na Amazonu a díky zajímavé anotaci jsem si ji koupila do čtečky. A byla to skvělá volba. Byla jsem z ní nadšená. Už první větou mě knížka vtáhla a nepustila. A tak jsem věděla, že i její další knížku musím mít. Ale tentokrát jsem už od Celeste Ng očekávala hodně, protože laťku si u mě nastavila skutečně vysoko. A fakt jsem doufala, že mě nezklame.

čtvrtek 4. ledna 2018

Prosinec 2017 v knihách

Kerstin Ekman – Vlčí kůže


Už dávno se mi nestalo, že jsem si u nějaké knížky musela upřímně a otevřeně přiznat, že mě skutečně nebavila. Jsem ten typ čtenáře, který má široký záběr knižních žánrů a líbí se mu toho skutečně hodně, ale Vlčí kůži vám s klidným svědomím prostě nemůžu doporučit. Sama jsem se musela nutit, abych ji dočetla, protože jsem věřila, že na konci přijde nějaké zajímavé vyvrcholení celého příběhu a já pochopím, proč se tam všechno dělo. Bohužel se tomu tak nestalo a pro mě byla knížka velkým zklamáním. Přitom měla tak zajímavě napsanou anotaci a lákavou obálku. Přitáhla mě hlavně prostředím, ve kterém se odehrává, což byl v tom případě sever a Laponsko. Příběhy ze severu patří mezi mé oblíbené a ráda se tam prostřednictvím stránek knih vydávám. 
Jde o příběh porodní asistentky, která se rozhodla odcestovat na daleký sever, protože tam přeložili faráře, s kterým udržuje tajný milenecký vztah a doufá, že si ji časem vezme. Ale drsné prostředí nepřeje křehkým povahám a ne každý to tam zvládne, což byl i případ mladé lásky a samotného faráře. Sledujeme vícero dějových linek a postav, prolíná se tady minulost se současností a my si postupně vytváříme obrázek drsného prostředí a postav, které dokážou přežít v izolaci od světa, ve kterém se schyluje k válce, probíhá ekonomická krize a vytvoří si svůj vlastní svět.
Jak říkám, anotace působila skvěle, ale to čtení už tak skvělé nebylo. Byla jsem zmatená z postav, většinu času jsem nevěděla kdo je kdo, hlavně při střídaní dějových linek minulosti a současnosti. Děj běžel pomalu, byl nudný, a i když se tam něco dělo, tak jsem měla pocit, že pořád stojím na jednom místě. Nedokázala jsem se začíst, sžít se s postavami a příběh mě vůbec nevtáhl. Dočetla jsem to ale do konce, a tak vám s klidným srdcem můžu říct, že tohle mě fakt nebavilo a doporučit vám to nemůžu. Tak snad budu mít příště u severských příběhů šťastnější ruku.

pondělí 1. ledna 2018

Knižní tipy - leden 2018

Jane Robinsonová - Bílá těla

Od narození jsou dvě - sice dvojčata, ale každá jiná. Tilda je citlivá a labilní, přesto se jí podaří prosadit ve světě filmu jako herečka. Callie je nenápadná a nejistá a cítí potřebu dávat na sestru pozor. Callie zaskočí, když začne Tilda chodit s bohatým Američanem. Nejdřív je nadšená, ale postupně v ní narůstá podezření, že by Felix mohl být pro sestru nebezpečný. Se svými obavami se svěří na internetovém fóru zaměřeném na problematické vztahy s muži se sklony k násilí. Tida se za Felixe vdá ale podezření Callie stále narůstá. Potom je však Felix nalezen v hotelovém pokoji mrtvý. Policie vylučuje cizí zavinění, ale Callie, která celý život pozoruje okolí, je jiného názoru...
Vydává Ikar.


Carlos Ruiz Zafón - Stín větru

Stín větru, literární thriller s prvky historického gotického i detektivního románu, se stal kultovním knižním fenoménem a celosvětovým bestsellerem vydaným ve 45 zemích. Caarlos Ruiz Zafón v něm poprvé uvedl čtenáře do magického světa Pohřebiště zapomenutých knih - a k jejich radosti tak učinil ještě třikrát, v prózách Andělská hra, Nebeský vězeň a Labyrint duchů. Ukryté hluboko v srdci starobylé Barcelony leží pohřebiště tisíců ztracených či odložených svazků. Sem je jednoho chladného rána roku 1945 přiveden desetiletý Daniel Sempere, aby si vybral jeden titul. Daniel zvolí román Stín větru záhadného autora Juliána Caraxe - a nastoupí spletitou a nebezpečnou cestu iniciace do světa literatury i dospívání. Životní osudy Daniela a Juliána se začnou protínat, až nakonec vytvoří složitý mnohavrstevný propletenec...
Vydává Knižní klub

čtvrtek 21. prosince 2017

Vánoční Budapešť


Poslední cestovatelský fotočlánek tohoto roku se bude týkat prvního adventního víkendu v hlavním městě Maďarska – Budapešti. Vzala jsem svou osvědčenou cestovatelskou parťačku Verču (Lonely Flamingo), kterou jsem minulý měsíc trochu potrápila v Krkonoších (fotočlánek o tomto víkendu najdete tady), a vyrazily jsme nasát trochu té vánoční atmosféry do města.
Díky mé práci se mi povedlo pro nás zařídit fakt krásné bydlení přímo u proslulé Andrássyho třídy v Mamaison hotelu Andrássy. Měly jsme štěstí na levné letenky, a tak jsme do Budapešti místo 7 hodin v autobuse nebo vlaku měly jenom jednu hodinu letět. Značka ideál. Ale to bych nebyla já a moje cestování, kdyby všechno vycházelo podle plánů. Den před odletem mě totiž skolila nějaká hnusná viróza. Dostala jsem horečku a obří rýmu a bylo mi jasné, že víkend bude díky tomu víc než zajímavý. A tak jsem v podstatě celý víkend strávila v opojení léčivé síly paralenu a večer padala doslova mrtvá do postele, ale stejně to stálo za to.
Budapešť je nádherná a mně úplně učarovala. Díky tomu, že Verča tu už jednou byla, jsem se nemusela bát, že se ztratíme a veškeré plánování, kam půjdeme a co navštívíme, jsem s radostí přenechala jí (já jsem místy měla fakt co dělat sama se sebou a svou nemocí). Toulaly jsme se kolem budov, ulic, baráků, obdivovaly přenádherný parlament, hrad s krásnou vyhlídkou, útulné kavárny, staré metro či tramvaje. Nasávaly jsme vánoční atmosféru, kterou po večerech umocňovala nádherně osvícená Budapešť asi miliónem různobarevných světýlek a dekorací. Navštívily jsme i vánoční trhy a obě nakoupily domů pár dárků. Bylo z čeho vybírat, protože Budapešť si své prodejce na vánoční trhy velmi přísně vybírá.

Byl to moc hezký víkend a teď jsem se znovu přesvědčila a utvrdila v tom, že i když ne vždy všechno vychází přesně podle plánu, neznamená to konec světa. Důležité je mít s sebou někoho, s kým můžete ty zážitky sdílet. Já, i když jsem byla nemocná, jsem si tento výlet užila a díky němu jsem konečně pocítila tu pravou vánoční atmosféru, která se mi třeba minulý rok celkem vyhýbala. A jsem tomu moc ráda.

sobota 9. prosince 2017

Listopad 2017 v knihách

Edo Jaganjac – Sarajevská princezna


Poslední dobou čtu hodně náročných knih, ale Sarajevská princezna je úplně jiný level i mezi nimi. Po dlouhé době jsem četla knížku, která byla svým obsahem tak reálná a syrová, že jsem ji občas musela odložit, abych ji vstřebala a trochu se oklepala. Příběh Sarajevské princezny odehrávající se v průběhu války v Jugoslávii je založený na skutečných událostech a popisuje skutečné vzpomínky. Autorem je člověk, který to všechno zažil na vlastní kůži. Až  moc dobře jsem si  uvědomovala, že se jedná o reálné zážitky, díky tomu je Sarajevská princezna tak emočně náročná a rozhodně bych ji nedoporučovala slabým povahám. Edo Jaganjac je doktor-chirurg, který radši nechal svoji manželku s dcerami kvůli jejich bezpečnosti odcestovat z města a sám zůstal, aby mohl pomáhat potřebným, raněným a zachraňovat životy. Jenomže tady je to válka a pravidla, zásady a morálka jsou ve válečních konfliktech úplně jinde než v nemocnici. Ty reálie, příběhy, zlomení lidé a zároveň jejich neskutečná odolnost - jednoduše nechápete, kde na to ještě brali sílu, energii a duševní odolnost. Zažívali zvěrstva a ukázky nelidskosti na každém kroku. Tohle fakt nešlo číst souvisle. Byl to ten nejsyrovější příběh, jaký jsem kdy četla.
Hlavní dějovou linkou je záchrana 5leté dívky, která byla zraněná u bombardování Sarajeva. Dostala se do rukou chirurga Eda Jaganjace, který věděl, že jestli jí chce zachránit život, musí ji dostat z města. Paradoxně největší boj musel svést s místní válečnou byrokracií. Díky jeho námaze a neodolatelné energii, touze se nevzdát, ale bojovat do poslední chvíle ze všech sil, se mu povedlo dostat do pohybu obrovskou mašinérii a zmedializovat nelidské praktiky války. Dokázal to, co se ještě nikomu nepovedlo, a tohle je jeho svědectví.

středa 6. prosince 2017

Prodloužený víkend v Novohradských horách


Tento rok vyšel svátek 17. listopadu na pátek. To znamenalo prodloužený víkend (samozřejmě pro lidi, co dělají od pondělí do pátku, na mojí punk pracovní dobu to vliv nemělo), co si doslova říkalo o náležité využití. S kamarády jsme se už před dvěma měsíci domluvili, že vyrazíme do Novohradských hor. Měla jsem z toho radost, protože toto místo v Čechách jsem ještě nenavštívila a hrozně ráda poznávám nová místa. Jela nás nakonec skupinka deseti lidí, všechno cyklisté plus dvě malé děti. Prostě pohoda víkend. Po zjištění víkendové předpovědi a spočítání posezónní únavy a různých zranění pár kamarádů jsme se rozhodli, že kola necháme v Praze a dopřejeme si jednou také pěší víkend.
Díky vybranému ubytování v Pensionu Baronův most jsme bydleli daleko od jakékoliv civilizace, byli jsme bez signálu a internetu, uprostřed lesa a bylo to absolutně boží. Hodně jsme toho nachodili, počasí bylo skvělé (jo, byla zima a mlha, ale to k listopadu v přírodě prostě patří), bavili jsme se a večery místo mobilům patřili společenským hrám, u kterých jsme se královsky bavili. Víkend utekl jako voda a já doufám, že podobně skvělých víkendů zažiju v budoucnu co nejvíc!

sobota 2. prosince 2017

Prožijte dobrodružství v Jižní Americe

Pavel Svoboda se se svojí přítelkyní rozhodl, že si po pár menších a kratších cestách splní svůj velký cestovatelský sen. My lidi ale jsme už takoví, pořád na něco čekáme - až budeme mít víc peněz, času, zkušeností a tak dál.  Svojí velkou cestu má vysněno mnoho lidí, hlavně cestovatelů, ale zrealizuje se z nich nakonec jenom zlomek. A Pavel s Vendy do toho zlomku patří. Rozhodli se, že na nic čekat nebudou, protože si uvědomili, že už nikdy to nemusí být lepší. A tak koupili letenky, sbalili dva batohy a vyrazili na svoji vysněnou cestu. Rozhodli se strávit půl roku v Jižní Americe a projet ji od severu k jihu. A o této veliké cestě Pavel napsal a sám vydal knihu, která se mi dostala do rukou. A jak se mi nakonec líbila?


Pavel patří k tomu typu lidí, které hrozně moc obdivuju. Mají odvahu si nejenom své sny vysnít, ale nechybí jim ani dostatečná odvaha a odhodlání je zrealizovat. Seznámila jsem se s ním poprvé na jeho přednášce, kam mě pozvala kamarádka. Jednalo se o přednášku  v té době, o jejich druhé veliké cestě napříč Asií. Přednáška byla skvělá a já (člověk, který tak trochu fušuje do fotografování) jsem byla úplně hotová z jeho přenádherných fotek. Hned po přednášce jsem využila možnost pořídit si jeho knížku o první veliké cestě napříč Jižní Amerikou, kterou si vydal sám jenom s pomocí kampaně na HitHitu. A díky tomu má můj veliký obdiv. Rozhodl se s lidmi podělit o své zážitky a fotky a vytvořit něco, co tu zůstane ne jenom jako památka, ale co bude dělat radost i dalším lidem.