úterý 25. července 2017

Na otočku v Malé Fatře – den 1. (Jánošíkove diery a Veľký Rozsutec)

Kromě kola a knih mám ještě jednu velikou lásku - tou je turistika a hory. Jsem prostě přírodní tvor, kterému je nejlépe, když dovolenou tráví aktivně, v přírodě, v kopcích, objevováním nových míst či posouváním svých vlastních limitů. Nikdy jsem nebyla ten typ, který si dovolenou nejvíc užije válením se někde u vody. To nebylo a asi nikdy ani nebude nic pro mě.


Proto, když jsme s rodiči řešili, co si přeju jako dárek k mým třicátým narozeninám,  jsem  si nejvíc ze všeho přála strávit pár dní v slovenských horách. Přání, které potěšilo nejenom mě, ale i celou rodinu. My ty hory máme prostě v krvi. Volba nakonec padla na Malou Fatru, protože jsem s ní ještě z dětství měla nevyřízené účty.
Jako děti jsme tam jedno léto trávili dovolenou a dostali jsme se i pod Veliký Rozsutec (1610 m.n.m.). Tehdy, jako malé holce, se mi zdál tak obrovský, doslova se tyčil k nebi. A proto jsem si řekla, že až budu veliká, tak tam vylezu. To mi mohlo být tak 10 let. Tehdy jsem ještě netušila, jak dlouho to potrvá, než si tento slib budu moct splnit. Ale protože sliby, které dáte sami sobě jako dítěti, by se plnit měly, jsem ráda, že se mi povedlo se tam konečně dostat. A samozřejmě, že se o to podělím s vámi, je to totiž jediný způsob, jak vám nacpat to obrovské množství nádherných fotek, které jsem nafotila ;)

neděle 16. července 2017

Nadějný nováček na scéně české fantastiky

Pamatuju si období, kdy jsem nečetla nic jiného než sci-fi a fantasy literaturu. Dospívala jsem a v tom období pro mě jiné knihy neexistovaly. Milovala jsem objevovat nové světy, schopnosti, sledovat pohnuté osudy hrdinů a jejich snahu zachránit svět i cestování napříč galaxiemi. Čím jsem ale byla starší, tím víc jsem začala sahat po jiných žánrech. Začaly mě přitahovat knihy, které psaly o reálnějších příbězích a lidských osudech. Ale vždy, když se mi do rukou dostane nějaký zajímavý sci-fi nebo fantasy titul, tak je to pro mě taková nostalgie a návrat ke kořenům. A protože sci-fi a fantasy už čtu velmi málo, tak si dávám záležet na výběru titulu, abych si to čtení užila s něčím kvalitním. Projekt Kronos jsem si domů odnesla ze stánku Nakladatelství Host na Světě knihy, protože mi byl doporučen. Byla jsem překvapená jeho tloušťkou, ale zároveň velmi zvědavá, co mi debut mladého českého autora dokáže nabídnout.


Česká fantastická scéna má svá známá jména. Kdykoliv sáhnu po jejich dílech,  je to pro mě vždy sázka na jistotu. U některých vím, že mě budou bavit, i kdyby beletrizovali telefonní seznam (Petr Heteša, Jiří Walker Procházka, Štěpán Kopřiva a tak dál), s jinými jsem si až tak moc nesedla, i když ostatní je vychvalují (Vilma Kadlečková například). Stále se ale točí v podstatě stejná jména, a proto jsem byla ráda, když stabilní vody české fantastiky rozčeřil zas jednou někdo nový.

úterý 11. července 2017

O pádech, nevzdávání se a lásce ke kolu.

Foto: Jiří Svoboda

Je čtvrtek. Kdybych napsala, že venku prší, tak se o dnešním počasí vyjadřuju velmi mírně. Už od rána venku neskutečně lije a je to doslova mordor. Počasí, do kterého byste ani psa nevyhnali, a kdo nemusí, ven ani nejde. Je však běžný pracovní den a většina lidí bohužel musí. Já mám dnes volno. Volno, které jsem původně mít neměla, ale vybrala jsem si ho v práci kvůli tomu, že mi dnes začíná 5týdenní kurz MTB jízdy organizovaný skvělým MTB projektem Trail-Guide (a tvrdila bych to, i kdybych nebyla jeho součástí, ale o tom jindy, fakt jsme skvělí, vážně!). A tak vím, že do toho počasí nakonec budu muset. Ano, předpověď říká, že se to odpoledne zlepší a k večeru by už pršet nemělo, ale myslím, že bude stejně všechno mokré, podmáčené a zabahněné a ten detail, že už neprší už nikdo ani nezaregistruje. Ale protože se snažím těšit z maličkostí, budu ráda i za to.
Pôvodně jsem ale chtěla psát něčem jiném.Přemýšlela jsem nad tím, že se s vámi podělím o to, co mě vnejbližších 5 týdnech čeká. Ta snaha, učení, občas i překonaní vlastní hlavy - nazývejme to jakkoliv. Říkám si, že by to někoho mohlo zajímat. A když ne, tak přeskočte k dalšímu článku o knížkách, těch je na blogu víc než dost.

pondělí 10. července 2017

Červen v knihách

E. J. Copperman, Jeff Cohen - Případ ztracené hlavy


Případ ztracené hlavy je prvním dílem volné detektivní série v hlavní roli s vyšetřovatelem trpícím Aspergerovým syndromem. Na tuto knížku bych nikdy nepřišla sama od sebe, kdyby mi ji neporadila jedna moje čtenářka, a jsem jí za to vděčná. Jde o skvělou, oddechovou věc, která pobaví a zaujme. A i když nejde vůbec o nějakou starší věc, tak se o této knížce moc nemluví, což je podle mě dost škoda.
V Případu ztracené hlavy jde právě o tu ztracenou hlavu. Z kryogenického institutu za záhadných okolností zmizela hlava jedné z klientek, a protože institut se chce vyhnout propíraní tohoto případu v médiích a celkové negativní publicitě, která by mohla poškodit celý ústav, obrátí se o pomoc na agenturu Otázky a odpovědi. Případ se postupně zamotá, přibude k tomu vražda a celkově je nám naservírovaný oříšek, který bude třeba co nejdřív rozlousknout.
Hlavním hrdinou tohoto příběhu je Samuel, u kterého jsem si nemohla pomoct, ale celou dobu mi připomínal mého oblíbeného seriálového detektiva Adriana Monka. A nejenom to, autor samotného Adriana v textu detektivky zmiňuje, a dokonce jsou porovnávané diagnózy Samuela a právě Adriana. Je to napsané vtipně, poutavě, a navíc je knížka plná skvělých, trefných hlášek, při kterých se budete smát a bude vás to bavit. Sam sám tvrdí, že Asperger není nemoc, ale vnímá to jako svoji výhodu. I když mu dělá problém sociální interakce, mezilidská komunikace a projevování emocí, v jiných, hlavně analytických a logických oblastech, je jednička. Jsem hrozně ráda, že jde o první díl série, protože Samuela jsem si oblíbila a hrozně ráda se k němu ještě vrátím. Takže když hledáte něco příjemného a odlehčeného na léto, tak Případ ztracené hlavy je ideální volba.

pátek 23. června 2017

Záhady, strach a špína Buenos Aires

Svůj vztah k povídkám si buduju postupně. Otevřeně se přiznám, že spíš upřednostňuju romány, beletrii a celkově delší, souvislé příběhy. Povídkám jsem nikdy moc neholdovala, ale nevyhýbám se jim úplně. Většinou se ale spolehnu na doporučení, protože si nejsem úplně jistá, zda se mi povede najít zajímavou povídkovou sbírku, která upoutá moji pozornost dostatečným způsobem a u které si řeknu, že i povídky mají něco do sebe. Takto mě naposledy zaujala povídková sbírka Mapa Anny od českého spisovatele Marka Šindelky. Byla skvělá a tehdy jsem si skutečně řekla, že je radost číst takhle dobře napsanou povídkovou sbírku. A na doporučení jsem tedy sáhla i po další sbírce. Tentokrát od zahraniční autorky Mariany Enriquezové, které u nás v Nakladatelství Host vyšla povídková sbírka pod názvem Co nám oheň vzal. Prý si to musím přečíst a určitě se mi to bude líbit. A jsem ráda, ani tentokrát jsem se nezklamala.


Uvědomuji si, že napsat dobrou povídku je mnohem těžší než něco delšího. Na tak krátkém prostoru musí autor umět vystavět příběh, zápletku, představit a dostatečně vykreslit postavy, vybudovat v čtenáři zájem a celé to nakonec poutavě zakončit. Dobře napsaná povídka je z mého pohledu mistrovské dílo a můžu říct, že Mariana Enriquezová je mistryní svého žánru. Už po přečtení první povídky mi bylo jasné, že se mi do rukou dostalo něco výjimečného a očekávala jsem neobyčejný čtenářský zážitek.

středa 14. června 2017

Komiksová povinnost pro všechny kočkomily

Můj vztah ke komiksům není úplně jednoznačný. Mám je ráda, ale nečtu je moc často. Vybírám si je podle ilustrací a hodnotím stylem líbí/nelíbí. Mám k nim spíš, jak bych to nejlépe popsala, takový uživatelský přístup. Hrozně dlouhou dobu jsem si myslela, že komiksy jsou pro mladší čtenáře a není to nic pro mě. Jenomže pak se objevila rozkošná Hilda od Luka Pearsona, temný Sojčák od Jahonen Aako nebo úplně luxusní Sochař od Scotta McClouda a ty mě úplně dostaly. Díky nim jsem zjistila, že při pečlivém výběru se dají najít komiksy, které si dokáže užít i čtenář mého typu, a postupně si k nim nacházím cestu. 


Tento článek, ani jakýkoliv jiný článek, který píšu o komiksech, si nedovolím ani vzdáleně nazývat recenzí, protože zde chybí nějaká větší znalost komiksového prostředí, autorů, stylů, škol a tak dál. Já je nazývám spíš fotočlánky doplněné o můj čtenářský zážitek.

sobota 10. června 2017

Květen v knihách

Dimitri Verhulst – Opozdilec


Opozdilec je titul, který mě už dávno zaujal svojí anotací. V té době jsem však ještě vůbec nevěděla, že je natočený film Teorie tygra, který právě běžel v kinech a zabývá se stejnou problematikou. Zajímavý je fakt, že tato dvě díla vznikla náhodou a nijak se navzájem neovlivnily. Každopádně myšlenka předstírané demence jako způsob úniku od otravné manželky, neuspokojivého života a stereotypu mě zaujala natolik, že jsem se nemohla dočkat, až si tuto knížku přečtu.
Jde o jednohubku na jedno odpoledne, stačí pár hodin a knihu máte přečtenou. Je plná osobitého humoru a hlavně cynizmu, který je charakteristickým znakem hlavní postavy, která vymyslí důmyslný plán, jak uniknout z ubíjející existence vlastního života a užít si ještě ty poslední zbývající léta v klidu. Jenomže, i když plán to byl skvělý, jeho realizace s sebou přináší pár nepříjemností. O tomhle všem se dozvídáme z pohledu Desirého, který nám živě popisuje svoji každodenní realitu a celé to prokládá vzpomínkami na minulost, na svůj život a vysvětluje nám důvody, které ho vedly k tomu, že skončil tam, kde se teď nachází. Některé situace jsou úsměvné, v jiných je skrytá vážnost a jde spíš o smích přes slzy. Kniha se sice tváří oddychově a jednoduše, ale je v ní toho skrytého mnohem víc. Záleží jenom na čtenáři, kolik si z toho vezme k srdci a připustí k zamyšlení.
Knížka mě bavila, jenom mě mrzí, že jsem před jejím přečtení viděla film Teorie tygra. I když jsem věděla, že nemají nic společného, tak jsem nějak podvědomě očekávala stejný příběh.