Používá technologii služby Blogger.

cwrcekk`s blog

    • Home
    • Čtu
    • Cestuju
    • Fotím
    • Uvažuju

    Khaled Hosseini – Lovec draků


    Je tolik knih a tak málo času, že k některým knížkám se člověk dostane až po hodně dlouhé době. Knihu Lovec draků četli snad už úplně všichni a já jsem zřejmě jedna z posledních, která se k ní ještě nedostala. Všichni ji chválí, zda za to skutečně stojí, jsem se ale chtěla přesvědčit sama. Nebudu vás napínat, fakt stojí. Lovec draků je silným příběhem, který zaujme čtenáře napříč generacemi.
    Jde o částečně autobiografický příběh, protože samotný autor, tak jako jeho hlavní postavy, pochází z Afganistanu. Je to příběh přátelství afgánského chlapce Amira, který žije se svým otcem, vysoce respektovaným členem afgánské společnosti, a synem jejich dlouholetého rodinného sluhy Hassanem. Ti vyrůstají od malička společně, přátelí se, vyvádí a účastní se tradičné soutěže papírových draků. Lovec draků nás postupně provádí všemi velikými dějinnými změnami, které Afganistanem otřásly, včetně změny monarchie na republiku nebo okupace sovětskou armádou. Zobrazuje taky následný útěk Amira a jeho otce z vlasti a boj za lepší život v emigraci ve Spojených státech. Je to příběh o přátelství a společenských rozdílech, je silný a mrazivý, založený na reálných skutečnostech a člověk si při čtení říká, jak se vlastně má dobře, protože i navzdory všemu žije v blahobytu a spokojenosti v porovnání s jinými částmi světa. Je to taky o tom, že výčitky svědomí nás budou provázet celý život, ať před nimi utečeme, jak daleko chceme a že když dostaneme možnost napravit staré křivdy, tak se o to pokusíme, i když to znamená odjet na druhou stranu světa. Silné, mrazivé, neskutečně skvěle napsané, už chápu, co na Lovci draků všichni mají.

    Scott F. Fitzgerald – Velký Gatsby


    Číst knižní novinky je super, ale sáhnout občas po klasice není vůbec na škodu. Právě naopak, člověk aspoň může porovnávat - styl psaní, popisy nebo samotnou dobu, co se od té doby vlastně změnilo a proč se to či jiné dílo zařadilo mezi díla klasické literatury. To, že Velký Gatsby patří mezi klasiku, Fitzgeraldovi nikdo nemůže odepřít. Knížku jsem už četla, ale když vyšla u Nakladatelství Leda v novém krásně ilustrovaném vydání, nemohla jsem si to nechat ujít. Hlavně, když má ilustrace na svědomí studio Tomski&Polanski, to je prostě nádhera pohledět.
    Velký Gatsby je klasickým příběhem nenaplněné lásky, touhy, hamižnosti, žárlivosti a nešťastné náhody. To všechno odehrávající se v 20. letech 20. století, kdy byly velkolepé večírky na denním pořádku, jezdilo se v luxusních autech a ty nejbohatší dávali okatě najevo svůj luxus. Dámy nosily luxusní róby, braly si bohaté manžele a nic nedělaly, byly takovými jejich ozdobami. Doba, kdy muži navenek působili jako gentlemani, vždy uhlazení, slušní a zdvořilí. Doba, která mě nepřestává fascinovat a vždy se do ní ráda prostřednictvím knih vracím.
    Vypravěčem příběhu je Nick Carravay, soused slavného Jaye Gatsbyho a bratranec Gatsbyho dávné lásky Daisy, která se vdala za Toma Buchanana, a i když je v manželství nešťastná, k rozvodu se neschyluje. Jenže přijede Gatsby a ve společnosti začne rozruch.
    Není to vůbec dlouhé čtení, ale i podruhé mě fakt bavilo. To prostředí, příběh, porovnávání a sledování chování jednotlivých částí milostného trojúhelníku a tragický závěr. Je to příběh, který neustále fascinuje generace, a ty se k němu nadále vrací a zamýšlí se nad ním, tak jak to dělám já. A když se při čtení můžete potěšit nádhernými ilustracemi, které potěší oko a nádherně doplní postupně plynoucí příběh, je to ta nejlepší knihomolská kombinace a knížka, kterou se rozhodně vyplatí doplnit do jakékoliv knihovny.

    Roald Dahl – Příběhy nečekaných konců


    Další knížka od mého nejnovějšího povídkového oblíbence Roalda Dahla se sice odehrává v podobné mnou oblíbené době jako Velký Gatsby, ale z Ameriky se s Roaldem Dahlem přesuneme do Anglie. Název mluví sám za sebe a my jako čtenáři aspoň víme (nebo ne?), co vlastně máme čekat. Ze začátku mi chvilku trvalo, než jsem si na tento typ povídek zvykla, což je způsobené tím, že jsem v současné tvorbě zvyklá na určitý wow efekt - a to mi tady hlavně v prvních povídkách trochu chybělo. Ze začátku jsem měla pocit, že jsou ty závěry hodně předvídatelné. Prostě jsem na základě názvu čekala něco víc. Časem jsem se ale začetla a hlavně si uvědomila, že tady jde o úplně jiný druh tvorby, autor se totiž nesnaží šokovat čtenáře překvapivými obraty a náhlými zvraty, ale jde na to mnohem inteligentněji a důmyslněji. A to mě pak tak pohltilo, že jsem chtěla, aby se konec této útlé knížečky blížil mnohem pomaleji.
    Stejně jako jsem psala u předchozích autorových knížek, na jeho tvorbě mě baví jeho jazyk, popisy, celková atmosféra a hlavně ta doba, kdy ženy byly dámami s vybraným chováním a muži gentlemani řídící se svými zásadami, ze kterých kolikrát odmítali polevit, mluvili škrobeně a nejdůležitější bylo společenské postavení a to, co si o nich pomyslí ostatní (to poslední se až tak nezměnilo, že?). A ty povídky? Poutavé, zajímavé, inteligentní, s různorodými náměty a tím správným prvkem tajemství a i toho překvapení. Někdy jsem to čekala, jindy mě totálně překvapil a někdy tam nechal otevřený konec a moje fantazie pracovala na plné obrátky. Bavilo a líbilo, zas jednou skvělá práce Roalde.

    Lonely Planet Best of Barcelona 2019 (Travel Guide)


    Tohle není úplně klasická knížka, kterou u mně v Měsíci v knihách běžně najdete, ale přišlo mi, že se do mého seznamu hodí, vždyť jsem ji taky přečetla celou. Jeden lednový víkend jsem se s kamarádkou Bárou, od které jsem knížku dostala, vydala trochu se ohřát do Barcelony, kterou jsem chtěla už delší dobu navštívit. Přiznám se, nejsem ten typ turisty, který když někam cestuje, tak si shání knížky o tom, co se tam vyplatí vidět, ale spíš se spoléhám na internet a čtu články různých cestovatelských blogů a bloggerů, kteří se v dané destinaci zastavili, a tak načerpám i praktické informace z jejich vlastních zkušeností. Barcelona byla první knížka o městě, kam jsem se chystala vycestovat a natolik se mi to zalíbilo, že si snad budu tyto Travel Guide knížky pořizovat před každou cestou. Líbilo se mi listovat si knížkou, číst si nejenom o zajímavých místech, ale i historii, zvycích, vybírat tipy a kochat se fotkami míst, které za pár dní uvidím na vlastní oči. Zároveň je tahle edice Lonely Planet Best of Barcelona je opravdu skvěle udělaná. Je rozdělená na jednotlivé části podle památek a zajímavých míst, pak je tam část o jídle, volném čase, kultuře a taky důležitá část s praktickými informacemi o dopravě, mhd, penězích, vstupech atd. Já díky ní naplánovala, co chci bezpodmínečně vidět a nechci vynechat a co až tak moc nepotřebuju a uvidím podle času, jak se nám to povede stihnout. Víc už o Barceloně budu psát v samostatném článku plném fotek, máte se na co těšit, každopádně tohoto průvodce rozhodně doporučuju.

    China Miéville – Nádraží Perdido


    Nádraží Perdido je kultovním románem Chiny Miévilleho, hlavního představitele žánru New Wierd, který je kombinací sci-fi, fantasy, hororu a technokrimi. Kdo čte můj blog pravidelně, tak se rozhodně s jeho jménem nesetkává poprvé. Nakladatelství Laser se rozhodlo Nádraží Perdido znovu vydat v nové, mnohem hezčí podobě s luxusními ilustracemi a to byla pro mě ta pravá příležitost najít si pro tuto opěvovanou knížku konečně čas a vydat se na dobrodružství do špinavých ulic Nového Krobuzonu.
    V tomto městě byste nechtěli žít, to mi věřte. Je hnusné, špinavé, místy hodně nechutné, chaotické a plné nejrůznějších tvorů, pretvorů, magie i technologií fungujících vedle sebe. Nikdy nevíte, co se skrývá ve stínech a nikdy nejste v bezpečí. Jenomže obyvatelé Nového Kobruzonu nic jiného nepoznají a na chaos svých každodenních dní jsou zvyklí. Nepřijde jim nijak zvláštní ani neustálý dohled milice, styk s celou řadou drog a jejich dealery nebo to, že jako trest za jakékoliv provinění může být jejich tělo přetvořené do nejroztodivnějších podob. A v tomto prostředí žije náš hlavní hrdina Izák, který je bývalým univerzitním profesorem a vědcem, za kterým jednoho dne přijde zvláštní cizinec s celkem neuskutečnitelným požadavkem a kapsy plnými peněz. K tomu se z jeho domácího zvířátka vyklube krvelačný netvor a ta pravá zábava teprve začíná.
    Představivost Chiny Mievilleho mě nikdy nepřestane udivovat. To, co on dokáže vymyslet a co přinesl v Nádraží Perdido, se jen tak něčemu nevyrovná. Děj plyne ze začátku trochu pomaleji, protože prvních asi 200 stran se vlastně jenom seznamujeme se zákonitostmi, pravidly a nejrůznějšími obyvateli světa Bas-Lagu. Pak se to ale rozběhne a místy i zapomínáte dýchat. I když jde o tlustou bichli s drobnými písmeny, které jsem se trochu bála, děj se nezadrhává ani nenudí. Četlo se to skvěle, svět mě do sebe vtáhnul, a i když to vždycky neodsýpalo rychle, jako je tomu například u thrillerů, autor všechno tak poctivě rozpracoval a dal všemu čas, že jsem si čtení užila jako už dávno ne. Tento svět mě pohltil, zároveň mě fascinoval i znechucoval a nedokázala jsem ho do dnešního dne dostat z hlavy. Navíc autor skvěle pracuje s naší fantazií a nechává ji běžet na plné obrátky. Už chápu, proč se Nádraží Perdido řadí mezi kultovní romány celosvětové fantastiky. Je to jiné, zvláštní, překvapivé, poutavé, rozhodně si to zaslouží.

    Chris McGeorge – Hádej kdo


    A co by to byl za měsíc, kdybych si nepřečetla i nějaký nenáročný, ale napínavý thriller. Po Nádraží Perdido jsem potřebovala trochu zlehčit a sáhla jsem po lednové novince z Kalibru s názvem Hádej kdo. 
    Představte si, že se vzbudíte zamčený v hotelovém pokoji s dalšími čtyřmi cizími lidmi a jednou mrtvolou v koupelně. Nikdo z vás se navzájem nezná a netušíte, jak jste se tam dostali. Pak zjistíte, že jste byli uneseni mužem v masce, který vám všem prostřednictvím televize oznámí, že jeden z vás lže a je vrahem mrtvoly, kterou jste našli v koupelně. A na vás zůstává zjistit, kdo je vrahem a vysvobodit tak ostatní z tohoto zajetí. Tak přesně tohle se stalo hlavnímu hrdinovi, televizní osobnosti Sheppardovi, který má za sebou komplikovanou minulost a momentálně problém s alkoholem i drogami. Kdo za tím vším stojí? Povede se mu to zjistit, než mu vyprší čas?
    Hádej kdo je příjemný, nenáročný thriller, který díky rychlým kapitolám a střídáním přítomnosti a minulosti hrozně rychle odsýpá a nenudí. Nečekejte ale žádnou slávu, pořád si myslím, že na to, jaký měl námět potenciál , nebyl úplně využit, autor si mohl daleko víc pohrát se zápletkou a i postavami a dostat z toho celkově mnohem víc. Na rozuzlení přijdete relativně rychle a pak už jenom čtete, abyste si to potvrdili. Já jsem tak trochu doufala, že za tím bude i trochu víc, ale to se nakonec nevyplnilo. Nebylo to vůbec špatné, to ne, ale chyběla tomu ta pravá štáva a to mě mrzí. 




    Continue Reading

    Když tak koukám na ten název článku, který jsem právě napsala, zní mi to jako začátek nějakého vtipu :D  Ale bylo to tak. Já a Bára jsem už zaběhnutá fotodvojka. Ona byla jedním z prvních, kdo měl tu odvahu postavit se mi před foťák, i když jsem do té doby neměla s focením lidí skoro žádné zkušenosti. Chtěla jsem si to vyzkoušet, ale věděla jsem, že pro začátek bude dobré jít do toho s někým, koho znám. Nebudu se přece ztrapňovat před někým cizím v případě, že to bude propadák, budu fakt marná a nepůjde mi to, to dá rozum :D  A proto jsem byla ráda, že přišla Bára, pracovat s ní bylo od začátku skvělé.  Hodně mi pomohlo, že věděla, co od fotografa chce a měla i základní představu toho, jak má fotka vypadat.  Ze začátku mi taky dala pár cenných rad, které mi hodně pomohly a od té doby tak nějak vždy, když je Bára v Praze, uspořádáme minimálně jedno společné focení. To zahrnuje pobíhání po Praze, převlékání oblečení a hlavně hledání nových zajímavých míst, které jsme ještě nenavštívily a rozhodně stojí za to tam zajít a něco cvaknout. Já jsem ráda, že můžu fotit a vymýšlet a Bára je ráda za hezké fotky. A za tu dobu jsme si to pomalu vyměnily, teď jsem to čím dál tím víc já ten člověk, kdo přichází s novými místy a nápady a Bára je ráda, že jako správná fashion bloggerka má zásobu fotek na svůj instagram. Je to win-win na obou stranách. A to nemluvím o tom, že k tomu všemu focení stihneme pokecat, probrat všechny důležité věci našeho světa, zkritizovat vztahy, naplánovat nové věci a celkově je to pro nás obě hezky strávený společný čas.  A mojí dušičku kavárenské povalečce těší i to, že naše fotosession většinou zahrnuje návštěvu minimálně jedné kavárny, a to pro mě znamená kafe a minimálně jeden dortík. Bára prostě ví, co na mě platí.
    Tentokrát vám ukážu fotky, které jsme nafotily koncem prosince v Havlíčkových sadech. Bylo šedivo a zima, pamatuju si, že jsem dokonce musela mít rukavice, protože mi začaly mrznout prsty na rukou při focení. Nezakotvily jsme tentokrát v žádné kavárně, a tak Báře nezbylo nic jiného, než se převlíkat přímo venku. Měly jsme s sebou tentokrát asistentky – Báry dcery Madlenku a Amálku, kterým neřeknu jinak než princezny, a kamarádku Elišku z Brna, která tady byla na návštěvě. Byly jsme hotové holčičí komando, takže o zábavu jsme měly postaráno. Hodně jsme se u toho nasmály, vymýšlely, co bychom ještě vyfotily, a já jsem byla fakt ráda, že mě napadlo jít fotit právě do Havlíčkových sadů. Je to krásné místo s hromadou hezkých zákoutí a výhledem na Prahu. V parku najdete kromě jiného třeba vinohrad, nádherný dřevěný viničný altán, umělou fontánu nebo navrchu nádhernou Grébovku ( Gröbeho vila) – dvoupatrovou novorenesanční vila s nádherným výhled na Prahu. Jednoznačně jde o místo, které rozhodně stojí za návštěvu. Akorát za toho prosincového šediva nepůsobí až tak hezky, ale už se nemůžu dočkat, až přijde jaro. To místo bude mít pak úplně jiné kouzlo. Ale i navzdory počasí se nám povedlo společně vyfotit pár fakt hezkých záběrů - s Bárou je prostě vždy radost fotit. 


    Koukněte se, co jsme společně vytvořily. Na konec jsem vám tentokrát přidala i pár fotek ze zákulisí focení pro pobavení.

    A stále hledám nové tváře pro focení. Pokud někdy budete chtít jít se mnou fotit, napište mi a domluvíme se. Budu moc ráda J Nemusíte se ničeho bát, nekoušu a je se mnou i celkem zábava (říkají ti, co se mnou už fotili).























    A tady máte ty slibované fotky pro ze zákulisí :-)









    Naše holčičí komando


    Mějte se krásně

    Vaše Zuzka
    Continue Reading


    Ano, je to tak. Nusle mají konečně hezkou kavárnu. Hrozně dlouhou v této části Prahy chybělo místo, kde se dá zajít na dobré kafe, ale tenhle stav už je naštěstí minulostí. Vznikla tam totiž nová kavárna, která se jmenuje Nusle Beans a najdete ji přímo pod Nuselským mostem. Nevím, jak vy ale to mám tady, podobně jako třeba Žižkov, zapsané jako ne příliš vábnou část Prahy s šedivými ulicemi, oprýskanými baráky a málo podniky, které bych tam toužila navštívit. Když jsem se dozvěděla, že tady vznikla nová a ještě k tomu hezká kavárna, duše kavárenské povalečky, která miluje objevovat nové kavárny, ve mně zaplesala, a po pár dnech jsem se tam vydala. To jsem si nemohla nechat ujít. Hlavně, když jsem se dozvěděla, že si tuto kavárnu otevřeli dva mladí kluci, kteří se rozhodli, že přinesou dobré kafe do místa, kde jim prostě chybělo a je ho potřeba. Já jsem ráda, když vidím někoho, kdo se toho nebojí a otevře si něco svého. Riskne to a vytvoří prostor, který doufá, že si lidi oblíbí a budou se tam rádi vracet a ještě k tomu to dělají s péčí a nadšením. A taková místa já ráda podpořím.
    Nusle Beans byla láska na první návštěvu, až mě zamrzelo, že to k nim nemám blíž. Jde totiž o hezkou, příjemnou a útulnou kavárnu, která vás zaujme hned na první pohled. Je to takový ostrov klidu a pohody, který byste v té ne příliš vábné ulici přímo pod Nuselským mostem úplně nečekali. Kluci pracují výhradně s výběrovou kávou z českých i zahraničních pražíren a to kafe je fakt výborné. V interiéru se jim povedlo skloubit prvky industriálního designu s hřejivostí a vytvořili tak prostor, kde se prostě cítíte dobře. A mě potěšili i takové drobnosti jako zásuvky u každého stolu nebo ty krásné červené hrníčky, do kterých jsem se naprosto zamilovala. A nesmím zapomenout na kluky, kteří jsou mílí a pro spokojenost svých zákazníků udělají první poslední a nic není problém (mně třeba vykouzlili židli v momentu, kdy to vypadalo, že už žádná volná není, asi magie :D). Prostor je nádherný a hrozně fotogenický, jak můžete posoudit na následujících fotkách. Jako modelku jsem zas jednou potrápila Dorotu Noon, s kterou jsme už za ta léta zaběhaná dvojka.

    Když budete mít cestu kolem, tak se tam stavte na hrnek kafe nebo něčeho dobrého a dejte mi pak vědět, jak se vám tam líbilo.









    Continue Reading

    Blake Crouch – Městečko Pines (Městečko Pines #1)


    Městečko Pines je prostě wow! To je tak skvělé, napínavé a jednoduše neskutečně dobré! Bez nadsázky, je to přesně kniha, kterou začnete číst a budete ji číst, kudy budete chodit. Ze začátku na vás bude působit jako thriller, ale ve skutečnosti to je.... Víte co? Já vám to neřeknu. Tady by vás i ten nejmenší spoiler mohl připravit o čtenářský zážitek, a to vám v žádném případě neudělám.
    Představte si, že se vzbudíte v nemocnici, po autonehodě, bez dokladů, telefonu, peněženky a s velmi matnými vzpomínkami na to, kdo jste, kde jste a co tam vlastně děláte. Personál v nemocnici je k vám přátelský a nápomocný, ale stejně vám tady něco nehraje. Jak je možné, že v pokoji nemáte televizi, nebyl se na vás ještě podívat žádný doktor a i když vám to sestřička slíbila, stejně se celý den neukáže a nedonese vám telefon, abyste mohli zatelefonovat domů manželce, která o vás už musí mít obavy. Nakonec se rozhodnete vzít všechno do vlastních rukou, utečete z nemocnice a začnete pátrat na vlastní pěst. Vzpomenete si, že jste se do městečka Wayward Pines dostali v rámci vyšetřování po dvou zmizelých federálních agentech, kteří se po deseti dnech přestali ozývat. A tak bez telefonu, peněz i jakéhokoliv průkazu totožnosti začnete pátrat v městečku, které působí idylicky, klidně a dokonale. Až příliš dokonale. Něco tady prostě nehraje. Je tady cítit strach. Co je tady vlastně v nepořádku?
    Městečko Pines je poctou seriálu Městečko Twin Peaks a autor sám přiznává, že tento seriál sledoval a nechal se jím inspirovat, akorát tohle téma zpracoval po svém. A to, co vytvořil, fakt stojí za to! Obdivuju ho, jak se mu povedlo vystavět příběh a atmosféru tajemství a strachu, kterou při čtení cítíte, a doslova vás z ní mrazí. Nutně potřebujete vědět, co se tam vlastně děje a proč se všichni chovají tak divně. Tady rozhodně něco hodně nesedí a vy co nejrychleji potřebujete vědět co. Nebudete se moct odtrhnout, za to vám ručím. A to rozuzlení? Budete koukat. Víc vám neprozradím, běžte si to přečíst.


    Marek Vagovič a kol. – Umlčaní


    Kniha Umlčaní je příběhem chladnokrevně zavražděného slovenského investigativního novináře Jána Kuciaka a jeho snoubenky Martiny Kušnírové. Tento text je výsledkem spolupráce 14 novinářů z redakce Aktuality.sk pod vedením šéfa investigativy Marka Vagoviče.
    Dočteme se tady o jejich dětství, seznámení a taky nahlédneme do zákulisí novinářské práce, která nám běžným čtenářům zůstává skrytá a kolikrát u jednotlivých článků ani nevnímáme jméno novináře, který odhalil nějakou tu kauzu nebo politickou zpronevěru. Nedokážeme si představit, kolik práce, zjišťování, probdělých nocí u dokumentů a obrazovek počítačů to obnáší, jenom aby odhalili, co se ve skutečnosti děje a odkryli to, co se vysocí političtí činitelé snaží zakamuflovat. Pocit spravedlnosti je ale žene a nenechá je oddechnout. A to byl i případ mimořádně nadaného slovenského novináře Jána Kuciaka. Mladý inteligentní novinář měl tak skvěle vyvinuté analytické myšlení, díky kterému mu neunikla žádná drobnost a kolikrát hlavně díky ní se mu podařilo odhalit ty střípky informací, které nakonec vedly k odhalení pravé podstaty závažných kauz. 
    Samostatnou část knihy tvoří jednotlivé kauzy a odhalení Jána Kuciaka, které jsou zasazené do politických souvislostí, a tak si čtenář může udělat obrázek toho, co pravděpodobně vedlo k násilnému vyhasnutí mladého života. Velmi důležitou částí je také rozhovor s Jánem Kuciakem a jeho reportáž o propojení italské mafie na nejvyšší politické představitele Slovenska, která ho pravděpodobně stála život a vyšla přesně týden po jeho smrti. 
    Skvělé, silné, mrazivé a bohužel založené na skutečných událostech. Ján Kuciak byl přesvědčen, že žijeme v moderní společnosti, kde se vraždy novinářů prostě neobjednávají, bohužel, jak se ukázalo, opak je pravdou - to je na tom to nejděsivější zjištění. Jeho smrt ale spustila lavinu událostí, kterou nikdo nečekal a nebýt jeho, tohle zemětřesení ve slovenské politice vedoucí k těm nejvyšším postům by nikdy nenastalo. Lidi vyšli po dvaceti letech do ulic a dožadovali se změny. A i když ještě pořád má Slovensko před sebou velmi dlouhou cestu, pojďme věřit, že dva mladí lidé nezemřeli zbytečně a připomeňme si je prostřednictvím této knížky.


    Jan Müller – Průvodce budoucností aneb Jak si užít globální krizi



    Průvodce budoucností aneb Jak si užít globální krizi je dalším novinářským počinem, který se mi v prosinci dostal do rukou. Po Umlčaných je tohle z trochu jiného soudku, ale obě díla mají něco společného. I tady se autor snaží čtenáři představit aktuální stav novinářské práce v době moderních technologií a sociálních sítí v porovnaní s dobou třeba před deseti nebo dvaceti lety, kdy se informace sdělovaly převážně prostřednictvím printových médií. 
    Autorem je šéfredaktor webu Flowee.cz Jan Müller a jeho Průvodce budoucností doporučuju lidem, kteří si rádi při čtení rozvíjejí své kritické myšlení a celkově přemýšlí o věcech, které se dějí kolem nás a chtějí si čtením rozšířit své obzory, nejenom strávit pár chvil u knížky, která jim dá maximálně pobavení. Jan Müller totiž rozebírá aktuální témata a čtenáři předkládá informace, které pro něho můžou být nové a zajímavé a určitě se stane, že narazí i na informace, o kterých do dnešní doby neměl ani tušení. A tak se tady dočteme o sociálních sítích, datech, ekonomických hrozbách, Andreji Babišovi, Karlu Gottovi nebo taky o vztazích a rodině a proč některé vztahy fungují a jiné ne. A věděli jste, že Země překonala před pár lety hrozbu geomagnetické bouře, kdy hrozilo vyřazení veškerých elektrických zařízení z provozu? Nebo chcete vědět, jak je to vlastně s našimi penězi na účtech a kreditkách a proč autor doporučuje se na ně nespoléhat, ale mít doma určitý obnos hotovosti pro každý případ?

    Líbilo se mi, že i když je vlastně celá knížka souborem hrozeb moderní doby, z textu je cítit autorův optimizmus. Nic nám nevnucuje, ale předkládá svůj pohled na svět a je jenom na nás, co si z toho vezmeme. Rozhodně zajímavý titul, který doporučuju každému, kdo rád přemýšlí nad dnešním světem a chce se dozvědět něco nového. Mně se to moc líbilo.

    James Patrick Kelly, John Kessel – Singularity: postkyberpunková antologie



    Kyberpunk je subžánr sci-fi, který mě baví asi ze všech nejvíc. Kyberpunkové příběhy, obrazy změněného světa, nové technologie nebo staré přetvořené do něčeho jiného a lidstvo, které kolikrát hraje jenom druhé housle. To mě nikdy nepřestane fascinovat. A proto jsem po postkyberpunkové antologii Singularity sáhla s chutí a nadšením. Sbírka slibovala 16 kyberpunkových povídek a to pro mě znělo neskutečně lákavě. Na povídkových sbírkách je skvělé, že si je můžete dávkovat postupně, jeden příběh na cestě v tramvaji, další jeden nebo dva před spaním. Nemusíte to přečíst všechno najednou, klidně to můžete proložit i něčím jiným a zase se k povídkám vrátit. Singularity byla moje první sci-fi povídková sbírka, doteď jsem dávala přednost delším a rozpracovanějším příběhům ve formě románů, ale řekla jsem si, že mám chuť zkusit i povídky. A byla jsem nadšená. I když nemám možnost porovnat to s jinou kyberpunkovou sbírkou povídek, můžu vám říct, že celkový dojem jsem měla skvělý. Jednotlivé povídky mě bavily, našla jsem zde tematicky různou škálu povídek - od těch o umělé inteligenci, virtuální realitě k příběhům s nádechem technického krimi. Tak jako u všech se tady najdou silnější i slabší povídky, ale ty slabší byly asi tři, což je z celkového počtu 16 velmi dobré číslo. Některé mě tak vtáhly, že bych si je klidně dokázala představit zpracované do něčeho delšího nebo třeba zfilmované. Našla jsem několik excelentních příběhů třeba o dítěti uvězněném rodiči ve virtuální realitě, opraváři kol žijícím ve squatech mezi spodinou, který dostane podezřelý balíček nebo o podivném svatebního alba - a to je jenom zlomek toho, co tam najdete. Jestli patříte mezi fanoušky sci-fi a mezi vaše oblíbence patří třeba seriál Black Mirror, věřte mi, že povídky ze Singularit vás budou bavit tak, jak bavily mě.


    Roald Dahl – Můj strýček Oswald


    Roald Dahl - to není jenom Karlík a továrna na čokoládu nebo Obr Dobr. Já sama jsem se s tvorbou tohoto britského autora humoristických a dětských děl ještě nesetkala, viděla jsem jenom zfilmovanou verzi Karlíka a továrny na čokoládu. Kolega z práce ale jednoho dne přišel, že doma uklízel a  našel 4 méně známé tituly tohoto autora ve skvělém stavu, tak mi je přinesl, ať si je zkusím přečíst, zda se mi budou líbit.
    Ony ty jeho knížky (aspoň teda ty, co mi kolega přinesl) jsou takové jednohubky, které nezaberou moc času a čtou se doslova samy - Můj strýček Oswald je jednou z nich. Hrozně mě baví styl Roalda Dahla, jeho jazyk, poetičnost jazyka, pestrost metafor a celkově atmosféra jeho povídek. Je to něco jiného než to, co jsem doteď četla, ale v tom nejlepším smyslu slova. Nesmíme zapomenout, že je jeho tvorba o něco starší v porovnaní s aktuální tvorbou a tím trochu jiná. 
    Mého strýčka Oswalda můžu nejlépe označit jako takovou humornou prasárničku, kterou je potřeba brát s určitou dávkou nadsázky a humoru, abyste si příběh, jak se patří, užili. Je to příběh o člověku, který se kromě toho, že vynalezl viagru, rozhodl zbohatnout tím, že sesbírá a zmrazí sperma velkých osobností dané doby včetně králů, umělců, spisovatelů a myslitelů. A tak se na stránkách této útlé knížky potkáme s takovými jmény jako Albert Einstein, Picasso, Proust, Shaw, Freud a s mnoha dalšími. Už dávno jsem se při čtení tak nebavila, i když místy je ten humor možná pro někoho na hranici slušnosti a perverznosti, mně to vůbec nevadilo, protože to bylo napsané inteligentním způsobem. Navíc ji máte přečtenou za pár hodin a vzít si ji můžete kamkoliv, klidně se vejde do kapsy. A když se chcete dozvědět, proč by si nazí muži měli dávat pozor na to, kde sedí, když se vypouští vana, rozhodně si Mého strýčka Oswalda musíte přečíst.


    Roald Dahl – Velký samočinný větostroj a další povídky


    Tak tohle byla bezkonkurenčně nejlepší povídková sbírka, kterou jsem za rok 2018 přečetla a možná i celkově nejlepší za poslední roky. Velký samočinný větostroj a další povídky nabízí průřez Dahlovou povídkovou tvorbou v rozmezí 50. -80. let a dvě povídky (konkrétně Chirurg a Antikvář) byly v této povídkové sbírce vydané v češtině úplně poprvé. 
    V hodnocení dávám plný počet hvězdiček a budu ji doporučovat, kudy budu chodit. Je to útlá knížečka, kterou přečíst vám zabere maximálně hodinu, ale to čtení si maximálně užijete, za to vám ručím. Jak jsem už psala, i tady obdivuju autorův jazyk, metafory, které tvoří, a celkovou atmosféru příběhů a jeho vypravěčský talent. Na pár stránkách dokáže rozvinout příběh, který zaujme, upoutá a někdy i šokuje. Prostě úžasné. Jsem hrozně ráda, že se mi tato povídková sbírka dostala do rukou. Dahl si libuje v tom, že dokáže čtenáře nejenom pobavit, ale hlavně má mistrovskou schopnost překvapit. Přitom není jenom humorný a veselý, ale i kritický a cynický. Nejvíc mě asi zaujala povídka Prase, ve které píše o vegetariánství. Takhle bravurně a cynicky zpracovanou povídku o vegetariánství a lidech, kteří odmítají jíst maso, jen tak nenajdete. Ale každá jedna povídka je skvělá. Ideální lehká oddychovka, kterou nemůžete nic pokazit, právě naopak. Je důkazem toho, že i v krátkém textu vyjádřite mnoho, zvlášť  když máte správný vypravěčský talent.  A ten Roaldovi Dahlovi rozhodně nechybí.




    Continue Reading

    Poslední dobou fotím fakt hodně. Kartu ve foťáku mám plnou fotek, a jak jsem to už dávněji psala, chtěla bych si konečně najít víc času na psaní fotočlánků. Takových těch článků, kde vás nebudu trápit moc dlouhým textem, ale spíš je naplním fotkami. Focení je totiž něco, co mě neskutečně baví a chtěla bych se tomu čím dál víc věnovat. Ale jako u každé činnosti, i tady hodně záleží na praxi, a tak jsem ráda za každou příležitost, kdy můžu fotit nebo potkám někoho, kdo chce se mnou spolupracovat. U každého focení se učím, zkouším nejenom nové kompozice, ale taky experimentuji i s následnou úpravou, barvami a celkovým výsledným vzhledem fotek. Je to pro mě hotová věda, ale momentálně i jeden z mých hlavních koníčků a jsem ráda, že se mi naskytují pořád nové příležitosti, lidi i místa, které můžu zachytit.  Jenom část fotek s vámi sdílím na instagramu a to je podle mě škoda. Hlavně, co si budeme, díky algoritmům instagramu se fotky hned po krátké chvíli dostanou do zapomnění a já bych moc ráda měla na tyto focení i nějakou trvalejší památku a na to mi přijdou články na blogu jako dělané.

    Těchto pár fotek vzniklo v mé oblíbené Kavárně co hledá jméno. Odkdy jsem na toto místo poprvé vstoupila, byla to láska na první pohled. Ten prostor mi prostě učaroval svojí útulností. Hrozně ráda se sem vracím a trávím tady čas, i když je někdy fakt těžké najít volné místo, jde o dost populární kavárnu. Teď jsme si tam, v tomto předvánočním času zašly s Dory, která se vrátila ze svého několika týdenního pobytu v Paříži. Kavárna byla poloprázdná a z okna na nás dokonce svítilo slunce, co nás obě nabíjelo neskutečnou energií. Obě si totiž uvědomujeme, že v zimě slunce není vůbec běžným jevem a oběma nám hrozně chybí. Daly jsme si kakao a kafe a já poslouchala tu hromadu zážitků, které Dory v Paříži zažila. A nebyla bych to já, kdybych nevytáhla foťák a necvakla si pár záběrů. Tak tady jsou. A tady vidíte, jak to dopadne, když se v kavárně setkají dvě holky, které rádi fotí.

    Co na ně říkáte?






    Continue Reading
    Older
    Stories

    cwrcekk


    Zuzka, Slovenka žijící v Praze neustále se někde toulající s foťákem kolem krku a hlavou věčně v oblacích. Nadšená bajkerka, fotografka, milovnice přírody, kafe a dobrých příběhů.

    Sociální sítě

    • bloglovin´
    • facebook
    • instagram

    Instagram

    @cwrcekk

    Nejvíc čtené

    • Knižní tipy - červen 2017
      Radka Třeštíková - Osm Jednu březnovou sobotu je v Ďáblickém háji nalezena postřelená mladá dívka Michaela. Zůstává v bezvědomí a ...
    • Havlíčkovy sady, vila, zrzka a princezny
      Když tak koukám na ten název článku, který jsem právě napsala, zní mi to jako začátek nějakého vtipu :D   Ale bylo to tak. Já a Bára j...
    • Leden 19 v knihách
      Khaled Hosseini – Lovec draků Je tolik knih a tak málo času, že k některým knížkám se člověk dostane až po hodně dlouhé době. K...
    • Beštiár (Sága o Zaklínačovi)
      Vrámci projektu Čítame Zaklínača som sa rozhodla si pre vás pripraviť stručný prehľad príšer a netvorov, s ktorými sa v knihe stretneme....
    • Nusle mají konečně hezkou kavárnu
      Ano, je to tak. Nusle mají konečně hezkou kavárnu. Hrozně dlouhou v této části Prahy chybělo místo, kde se dá zajít na dobré kafe, al...

    Created with by BeautyTemplates

    Back to top