pátek 13. října 2017

Září 17 v knihách

Gilian Flynn – Gone girl


Tak tohle bylo skvělé čtení! A u mě taky šlo o velmi příjemné překvapení. Po přečtení knížky Dívka ve vlaku jsem k thrillerům a bestsellerům hodně podezřívavá a přistupuji k nim s určitou obezřetností a nedůvěrou. Zmizelou jsem viděla, když běžela v kině, takže jsem přesně věděla, o čem je i jak dopadne. Snažím se ale obnovit tradici z minulých let, kdy jsem vždy čas od času sáhla po knížce v angličtině, abych se dále v tomto jazyku rozvíjela a rozšiřovala slovní zásobu a thrillery se mi na čtení v angličtině celkem osvědčily. Taky je tady podzim a ty thrillery se na podzim čtou tak nějak líp. A tak jsem si půjčila Zmizelou od kamarádky a byla jsem fakt ráda, že jsem tak udělala. Gillian Flynn totiž umí skutečně psát. Zmizelá je skvěle napsaný psychothriller a autorka je mistryní psychologie postav. Jde o příběh zmizelé manželky Amy, která se ztratí za záhadných okolností, a hlavním podezřelým je její manžel Nick. My se spolu s ním snažíme přijít na to, co se vlastně stalo. A sledujeme, jak postupně vyplouvá na povrch špína a tajemství, které měly zůstat navždy skryty, a zjišťujeme, že každý konflikt, hádka a problém má vždy dvě strany.
Hrozně mě na tom bavilo, jak se Gillian Flynn povedlo psychologicky vykreslit postavy. Předložila nám obrázek lásky dohnané do extrému, závislosti na tom druhém a proměny milovaného člověka v člověka, kterého nenávidíme. Bylo to skvělé, poutavé, a přestože nešlo o úplně útlou knížku, kterou jsem měla v angličtině, přečetla jsem ji hrozně rychle a ještě mě k tomu všemu fakt pohltila.

pondělí 9. října 2017

Nová česká kniha oděná v leopardím kožichu

Hana Kolaříková, autorka knížky Pravý leopardí kožich, si vybrala skutečně náročné hlavní téma své nejnovější knížky. Je dalším důkazem toho, že české autorky umí psát a ve své tvorbě zrcadlí témata, která nejsou vůbec jednoduchá. Jsou ale naší součástí a nastolují tak otázky, které můžou trápit nejednoho z nás. A tak se odějte do leopardího kožichu a vydejte se spolu s hlavní hrdinkou prozkoumat hloubku smutku, složitost lidských vztahů a otázku toho, nakolik se historie projevuje i na dnešních generacích.


Hlavní hrdinka Jana přišla o dítě jenom pár hodin po porodu. Předčasný porod všechno zkomplikoval a její syn to nezvládl. Jana se ocitá na dně a musí se posbírat a pokusit se pokračovat dál. Její tělo je ale pořád plné poporodních hormonů a ona neví, co dělat s sebou, se svými pocity, se ztrátou. Otec, matka, kamarádka, bývalý přítel, milenec, tyto všichni tvoří její svět a chtěli by jí nějakým způsobem pomoct. Všechno je ale mnohem složitější, než se na první pohled zdá, a Jana se stále víc propadá do minulosti, svých vzpomínek i rodinné historie. Všechno se prolíná, jedno přes druhé, a otázkou zůstává, jak se s tím vším vyrovná.

čtvrtek 5. října 2017

Knižní tipy - říjen 2017

John Boyne - Kromobyčejná pouť Barnabyho Brocketa

Manželé Brocketovi jsou úplně obyčejný, spořádaný pár a jsou na to náležitě pyšní - nad vším zvláštním či odlišným ohrnují nos. Jenže pak se jim narodí Barnaby, a hned jak přijde na svět, je nabíledni, že on obyčejný rozhodně nebude. K hrůze rodičů se chlapec vzpírá gravitačnímu zákonu... a létá. Barnaby by se rodičům zoufale rád zavděčil, a proto se všemožně snaží udržet nohama na zemi. Marně. A tak jednoho osudového dne Brocketovi dospějí k závěru, že už toho mají dost. Když si chce Barnaby létat, tak ať si letí... Šťastná náhoda však obelstěnému, vyděšenému a osamocenému Barnabymu přivane do cesty horkovzdušný balon s pozoruhodnou posádkou - a tak začíná chlapcova kouzelná cesta kolem světa, na níž ho postupně doprovází plejáda nezapomenutelných přátel.
Vydává Brio.

Martin Bečan - Kaziměsti


Jsou města nudná a šedivá, obyčejná, jako lidé v nich. A potom jsou města, ve kterých sněží papír, krysy se mění v stíny a tramvajové koleje tvoří horské dráhy... Když čtveřice přátel objeví mezi domy uličku, která tam nikdy předtím nebyla, ze zvědavosti do ní nahlédnou. Naskočí do přijíždějící tramvaje číslo 0, která je zaveze do Nikam. Na křižovatce ulic Podivné, Podivnější a Nejpodivnější brzy pochopí, že se ocitli jinde. Zjišťují, že ve městě, ve kterém dosud žili a studovali, existují domy, ulice a dokonce celé čtvrti, o kterých většina lidí nemá nejmenší tušení. Zlákáni plejádou divů a zázraků se rozhodnou se do Podivné ulice nastěhovat. Jejich okouzlení však netrvá dlouho. Ukazuje se, že město je nakaženo nemocí, která se šíří jako rakovina. Město umírá, ulice zarůstají do země a i čtveřice přátel se začíná měnit. Stejně jako mnozí lidé před nimi, kteří se v Nikde rozhodli žít. Květiny ve vousech a ňadra porostlá šupinami jsou jen zlomkem toho, co je čeká. Podaří se Lazarovi a jeho přátelům zachránit město a tím i sebe samotné, nebo se všichni doslova utopí ve svých vlastních starostech?
Vydává Fragment.

neděle 24. září 2017

Některé písně se nikdy neohrají a některé lásky trvají navěky

Čekání na Bojanglese od francouzského autora Oliviera Bourdeauta je malá útlá knížečka, která dokáže zároveň potěšit i rozesmutnit. Já sama moc zástupce francouzské literatury nečtu a vždy, když sáhnu po nějaké jejich knížce, si říkám, proč toho od nich nečtu víc. Francouzi píšou jinak, a tak do našich vod přinášejí pro mě něco nového a neotřelého. Po knížce Čekání na Bojanglese, kouzelném příběhu jedné rodiny, která boří všechny zásady a stereotypy jsem sáhla díky doporučení jedné mé čtenářky. Kdyby záleželo na mně, tak by mě asi minula. A byla by to obrovská škoda. Přišla bych totiž o silný čtenářský zážitek.



Čekání na Bojanglese je příběhem jedné rodiny vyprávěný většinou z dětského pohledu. Rodinu tvoří tří členové - matka, otec a syn. Jsou tak trochu neobyčejní, rodiče se neskutečně milují a neustále spolu tančí, mají pořád množství přátel a známých na návštěvě a synovi vyprávějí různé příběhy. Ten v podstatě neví, jak se jeho vlastní matka ve skutečnosti jmenuje, protože jí otec každý druhý den vymyslí nové jméno. Syn to vnímá s dětskou naivitou a láskou, přijímá všechno nekriticky a svoje rodiče bezmezně miluje. Nikdy se s nimi totiž nenudí a věří, že jsou superhrdinové. Jenomže občas se i tady objeví problém, který se musí vyřešit, a do idylického domova přinese pár temných chmur. A celé je to propojené nesmrtelnou písničkou od Niny Simone Čekání na Bojanglese.

středa 6. září 2017

Srpen v knihách

Ken Kalfus – Americký problém



Odeonky jsou pro mě vždy zárukou zajímavého čtení a nebylo tomu jinak ani u Amerického problému Kena Kalfuse. Knížka, kterou jsem za pár korun koupila v mém oblíbeném antikvariátu na Národní v úplně nádherném stavu, pojednává o rozpadu manželství v průběhu největšího teroristického útoku na World Trade Center v září 2001 v New Yorku. Událost, která navždy změnila tvář Ameriky jako takové, ale není úplně hlavním dějovým prvkem tohoto románu, spíš mu tvoří kulisu. A to mi přišlo na této knížce zajímavé. V prví radě tu totiž stojí  rozpad manželství a vytvoření obrázku toho, jak jsou dva lidi, kteří se někdy strašně moc milovali, schopní se po určité době, dětech a konfliktech se nenávidět. A teď dělají všechno proto, aby tomu druhému co nejvíc znepříjemnili život. I když se tam vyskytlo pár vtipných situací, ve skutečnosti je to velmi smutná a vážná knížka. 
Do děje vstupujeme 11. září.  Marshall je na cestě do práce (pracuje ve WTC) a Joyce by měla sedět v inkriminovaném letadle. Nějakou náhodou, nebo řízením osudu, ani jeden v ten den není tam, kde by měl být. To oni ale v tu chvíli, kdy se útok odehrává, neví, a těší se že se toho druhého zbavili. Tím pádem se už nebudou muset dál dohadovat, protože oba jsou už vyčerpaní neustálými vzájemnými konflikty. Jaké je jejich veliké zklamání, když zjistí, že se tomu druhému  nic nestalo.
I když mě první polovina knihy bavila víc a v té druhé jsem měla pocit, že ztratila svůj spád, jako celek  působila dobře a líbila se mi. Poskytne nám obraz Ameriky, změn, které nastaly po teroristických útocích na pracovním trhu, v bezpečnosti, v pocitech lidí, a to všechno prostřednictvím rozpadajícího se vztahu dvou lidí, kteří se tak strašně moc nenávidí (anebo až tak moc zas ne?).
Skvěle, reálně napsané. Určitě doporučuji.

neděle 3. září 2017

Knižní tipy - září 2017

Jakuba Katalpa - Doupě


Květa je po manýelově smrti sužována pocitem samoty a neužitečnosti. Ve sklepě svého domu proto vybuduje malou místnost - doupě - a čeká na návštěvníka, kterého by do ní mohla zavřít a vyprávět mu svůj životní příběh.
Zatímco Květa opečovává svého vězně, v Americe umírá na rakovinu Akiko Ikedaová. Dochází sice na chemoterapii, ta však nezabírá a její manžel postupně ztrácí víru v manželčino uzdravení. Anh Thi Hoang opouští rodný Vietnam a vydává se na dalekou cestu do Prahy, aby pomohl dceři s vedením domácnosti a malého obchodu. Naráží však na odcizení, nejen kulturní, ale také rodinné a generační. Cesty protagonistů, jakkoliv jsou mimoběžné, se v jednom okamžiku protínají v Praze, aby pak nadále pokračovaly po své vlastní dráze. Všechny tři příběhy tak představují určitý druh míjení, nedorozumění a paralelnosti lidských osudů.
Vydává Host.


Jess Kidová - Živel


Mahonyho našli jako malé dítě na schodech sirotčince. Vždycky si myslel, že ho matka buď opustila,nebo že zemřela. Když dostane anonymní zprávu, že jí byl násilně odebrán, vydá se do své rodné vesnice Mulderrig v naději, že zjistí, co se stalo. Jeho příjezd, tmavé oči a cizácké chování vyvolají mezi místními zvláštní rozruch. S pomocí anarchistky a podivínky paní Cauleyové začne vyslýchat všechny, kdo zažili zmizení jeho matky. Mulderrigské obyvatele ovšem ovládá otec Quinn - nafoukanec a puritán, který je odhodlán očistit vesnici jak od Mahonyho, tak od veškerých vzpomínek na jeho hříšnou matku. Otec Quinn ale netuší, že mulderrigští mrtví hodlají prozradit svá tajemství a konečně našli někoho, kdo jim naslouchá....
Vydává Host.

čtvrtek 24. srpna 2017

Na otočku v Nízkých Tatrách

V prvních dvou článcích jsem se s vámi podělila o zážitky z Malé Fatry. Ale Malou Fatrou mé červencové putování po slovenských horách neskončilo. Táta totiž přišel s nápadem, abychom si dali jeden den oddechu doma na zregenerování a nabraní sil a odjeli ještě na otočku do Nízkých Tater. Byla jsem nadšená a hned jsem souhlasila. Tentokrát jsme vyrazili jenom my dva. A řeknu vám, vymyslel to skvěle.


Zaparkovali jsme u stanice lanovky Krupová (1084 m n. m.), která se nachází na jižní straně Chopku, a vyvezli se až nahoru. Lanovka tam teď v létě jezdí každou půlhodinu a my jsme si tak ušetřili hodně sil, které jsme pak využili později. U horní stanice mě zaujala hromada kamení, na kterou jsem si prostě musela vylézt. Nevěděla jsem, co to je, ale měla jsem pocit, že odtamtud bude hezký výhled. Jaké bylo mé překvapení, když jsem na té (dobře bylo to větší a vyšší než hromada kamení, ale působilo to na mě tak) hromadě kamení objevila cedulku s nápisem Chopok. Tohle byl totiž skutečný vrchol Chopku (2023,6 m n.m.). A měla jsem pravdu, byl odtamtud fakt hezký výhled. Takže rychle fotku u cedule, sednout si na kraj, vyfotit nohy ve vzduchu s nádherným výhledem a utíkat za tátou, který se už vydal stezkou po hřebeni, která byla tvořená velikými kameny, takže o žádné vyhlazené dálnici po hřebeni nemohla být ani řeč.