cwrcekk`s blog

Městečko Pines je poctou seriálu Městečko Twin Peaks a autor sám přiznává, že tento seriál sledoval a nechal se jím inspirovat, akorát tohle téma zpracoval po svém. A to, co vytvořil, fakt stojí za to! Obdivuju ho, jak se mu povedlo vystavět příběh a atmosféru tajemství a strachu, kterou při čtení cítíte, a doslova vás z ní mrazí. Nutně potřebujete vědět, co se tam vlastně děje a proč se všichni chovají tak divně. Tady rozhodně něco hodně nesedí a vy co nejrychleji potřebujete vědět co. Nebudete se moct odtrhnout, za to vám ručím. A to rozuzlení? Budete koukat. Víc vám neprozradím, běžte si to přečíst.

Dočteme se tady o jejich dětství, seznámení a taky nahlédneme do zákulisí novinářské práce, která nám běžným čtenářům zůstává skrytá a kolikrát u jednotlivých článků ani nevnímáme jméno novináře, který odhalil nějakou tu kauzu nebo politickou zpronevěru. Nedokážeme si představit, kolik práce, zjišťování, probdělých nocí u dokumentů a obrazovek počítačů to obnáší, jenom aby odhalili, co se ve skutečnosti děje a odkryli to, co se vysocí političtí činitelé snaží zakamuflovat. Pocit spravedlnosti je ale žene a nenechá je oddechnout. A to byl i případ mimořádně nadaného slovenského novináře Jána Kuciaka. Mladý inteligentní novinář měl tak skvěle vyvinuté analytické myšlení, díky kterému mu neunikla žádná drobnost a kolikrát hlavně díky ní se mu podařilo odhalit ty střípky informací, které nakonec vedly k odhalení pravé podstaty závažných kauz. 

Samostatnou část knihy tvoří jednotlivé kauzy a odhalení Jána Kuciaka, které jsou zasazené do politických souvislostí, a tak si čtenář může udělat obrázek toho, co pravděpodobně vedlo k násilnému vyhasnutí mladého života. Velmi důležitou částí je také rozhovor s Jánem Kuciakem a jeho reportáž o propojení italské mafie na nejvyšší politické představitele Slovenska, která ho pravděpodobně stála život a vyšla přesně týden po jeho smrti. 

Skvělé, silné, mrazivé a bohužel založené na skutečných událostech. Ján Kuciak byl přesvědčen, že žijeme v moderní společnosti, kde se vraždy novinářů prostě neobjednávají, bohužel, jak se ukázalo, opak je pravdou - to je na tom to nejděsivější zjištění. Jeho smrt ale spustila lavinu událostí, kterou nikdo nečekal a nebýt jeho, tohle zemětřesení ve slovenské politice vedoucí k těm nejvyšším postům by nikdy nenastalo. Lidi vyšli po dvaceti letech do ulic a dožadovali se změny. A i když ještě pořád má Slovensko před sebou velmi dlouhou cestu, pojďme věřit, že dva mladí lidé nezemřeli zbytečně a připomeňme si je prostřednictvím této knížky.

Autorem je šéfredaktor webu Flowee.cz Jan Müller a jeho Průvodce budoucností doporučuju lidem, kteří si rádi při čtení rozvíjejí své kritické myšlení a celkově přemýšlí o věcech, které se dějí kolem nás a chtějí si čtením rozšířit své obzory, nejenom strávit pár chvil u knížky, která jim dá maximálně pobavení. Jan Müller totiž rozebírá aktuální témata a čtenáři předkládá informace, které pro něho můžou být nové a zajímavé a určitě se stane, že narazí i na informace, o kterých do dnešní doby neměl ani tušení. A tak se tady dočteme o sociálních sítích, datech, ekonomických hrozbách, Andreji Babišovi, Karlu Gottovi nebo taky o vztazích a rodině a proč některé vztahy fungují a jiné ne. A věděli jste, že Země překonala před pár lety hrozbu geomagnetické bouře, kdy hrozilo vyřazení veškerých elektrických zařízení z provozu? Nebo chcete vědět, jak je to vlastně s našimi penězi na účtech a kreditkách a proč autor doporučuje se na ně nespoléhat, ale mít doma určitý obnos hotovosti pro každý případ?

Ony ty jeho knížky (aspoň teda ty, co mi kolega přinesl) jsou takové jednohubky, které nezaberou moc času a čtou se doslova samy - Můj strýček Oswald je jednou z nich. Hrozně mě baví styl Roalda Dahla, jeho jazyk, poetičnost jazyka, pestrost metafor a celkově atmosféra jeho povídek. Je to něco jiného než to, co jsem doteď četla, ale v tom nejlepším smyslu slova. Nesmíme zapomenout, že je jeho tvorba o něco starší v porovnaní s aktuální tvorbou a tím trochu jiná. 

Mého strýčka Oswalda můžu nejlépe označit jako takovou humornou prasárničku, kterou je potřeba brát s určitou dávkou nadsázky a humoru, abyste si příběh, jak se patří, užili. Je to příběh o člověku, který se kromě toho, že vynalezl viagru, rozhodl zbohatnout tím, že sesbírá a zmrazí sperma velkých osobností dané doby včetně králů, umělců, spisovatelů a myslitelů. A tak se na stránkách této útlé knížky potkáme s takovými jmény jako Albert Einstein, Picasso, Proust, Shaw, Freud a s mnoha dalšími. Už dávno jsem se při čtení tak nebavila, i když místy je ten humor možná pro někoho na hranici slušnosti a perverznosti, mně to vůbec nevadilo, protože to bylo napsané inteligentním způsobem. Navíc ji máte přečtenou za pár hodin a vzít si ji můžete kamkoliv, klidně se vejde do kapsy. A když se chcete dozvědět, proč by si nazí muži měli dávat pozor na to, kde sedí, když se vypouští vana, rozhodně si Mého strýčka Oswalda musíte přečíst.

V hodnocení dávám plný počet hvězdiček a budu ji doporučovat, kudy budu chodit. Je to útlá knížečka, kterou přečíst vám zabere maximálně hodinu, ale to čtení si maximálně užijete, za to vám ručím. Jak jsem už psala, i tady obdivuju autorův jazyk, metafory, které tvoří, a celkovou atmosféru příběhů a jeho vypravěčský talent. Na pár stránkách dokáže rozvinout příběh, který zaujme, upoutá a někdy i šokuje. Prostě úžasné. Jsem hrozně ráda, že se mi tato povídková sbírka dostala do rukou. Dahl si libuje v tom, že dokáže čtenáře nejenom pobavit, ale hlavně má mistrovskou schopnost překvapit. Přitom není jenom humorný a veselý, ale i kritický a cynický. Nejvíc mě asi zaujala povídka Prase, ve které píše o vegetariánství. Takhle bravurně a cynicky zpracovanou povídku o vegetariánství a lidech, kteří odmítají jíst maso, jen tak nenajdete. Ale každá jedna povídka je skvělá. Ideální lehká oddychovka, kterou nemůžete nic pokazit, právě naopak. Je důkazem toho, že i v krátkém textu vyjádřite mnoho, zvlášť  když máte správný vypravěčský talent.  A ten Roaldovi Dahlovi rozhodně nechybí.

Není úniku je přesně ten typ thrilleru, který začnete číst a nepustíte ho z ruky, dokud ho nebudete mít přečtený. A i když se vám může zdát, že zápletka není vlastně až tak originální, tak jejím zpracováním budete fakt příjemně překvapení. Já tedy byla. A to vám říkám jako někdo, kdo přečetl hodně thrillerů - tento dokázal překvapit i mě, a to nejenom závěrem. Čtení jsem si užívala, bylo to napínavé, plné akce a hlavně zvratů v ději, které jsem vůbec nečekala a tím mě to hrozně moc bavilo. Většina thrillerů staví na překvapujícím až šokujícím závěru, ale tento ne. Není úniku vás šokuje průběžně a do poslední chvíle nevíte, co si vlastně máte myslet a čekat. Pak se stane něco, co vám ukáže, že to, co jste čekali a předpokládali, je vlastně úplně jinak a začínáte odznovu. Když už si konečně oddechnete a myslíte si, že to skončilo, zjistíte, že jste se opět zmýlili. Už dávno jsem nebyla tolik zaskočená, překvapená a taky vystrašená jako právě při čtení Není úniku. Je to naprosto skvělá záležitost, kterou si rozhodně musíte přečíst, ale připravte si pevné nervy, budete je potřebovat.

Líbilo se mi přenést do doby, kdy neexistoval internet, email nebo sociální sítě a na odpověď se čekalo i několik týdnů. Byl to úplně jiný svět. Jana Eyrová jako samostatná a odvážná žena dívkám ukazuje i to, co potkáváme v mnohých moderních romantických příbězích. Její vztah s panem Rochesterem je totiž klasickým příkladem vztahu s mužem, který je na začátku nepřístupný a odměřený a změní se až díky lásce té pravé. Jsou to motivy, které najdeme v romantických dílech napříč stoletími, a jsou stejně i aktuální dnes, jen se změnilo prostředí. Prostě romantická iluze, víra v lásku a šťastné konce, ta tu vždy byla a prostě bude a je fajn připomenout si, že některé věci se nemění. I když kolikrát jsou fakt hodně vzdálené od reality, ale některé příběhy nečteme proto, abychom si připomněli realitu, ale právě kvůli té krásné iluzi, kterou nám dokáže poskytnout, a proto se k příběhu Jany Eyrové budou čtenáři a čtenářky vždy rádi vracet.

Peter May to zas jednou zamotává a do příběhu kromě svých klasických prvků detektivky a vztahu dvou hlavních představitelů tentokrát zapojuje tematiku nelegální imigrace, rasové nesnášenlivosti a celkově rasismu, který je v Americe velice častým jevem. Líbí se mi, jak se mu povede tuto problematiku nenásilně zapojit do příběhu, tentokrát hlavně prostřednictvím rozhovorů Li Jena s americkým policajtem s rasovými předsudky, kteří byli nuceni fungovat společně. To bylo napsané fakt skvěle a za tohle dávám Petrovi Mayovi jedno velké plus. Baví mě, když autor dokáže čtenáři v příběhu přinést i komplikovanou problematiku nenuceně a tak, aby neměl pocit, že mu to podsouvá uměle a násilně. K detektivce nemám co dodat, Peter May je skvělý a já si čtení dalšího dílu Čínských thrillerů užila. Mám je prostě ráda. A ten konec? Jsem zvědavá na pokračování. Rozhodně bude o co stát.