cwrcekk`s blog

Naomi Novik – Ve stínu hvozdu

Ve stínu Hvozdu je nádherná fantasy knížka, která potěšila moji fantazii a představivost jako už dávno žádná jiná. Uchvátila mě hned na první pohled svojí obálkou a to jsem ještě netušila, jak moc se mi bude líbit její obsah.

Hlavní hrdinkou tohoto fantasy příběhu je Agnieszka, která miluje svůj domov a rodinu. Žije v poklidné vesnici u průzračné řeky, ale taky ve stínu temného Hvozdu, který v sobě ukrývá ta nejhorší nebezpečí. Obyvatelé vesnic žijících v jeho okolí naštěstí chrání čaroděj, který se jmenuje Drak. Jako cenu za ochranu si každých deset let vybere mladou dívku, kterou si odvede do své věže, a ta mu musí sloužit, pak ji propustí na svobodu. Žádná z dívek se ale nikdy do vesnice a ke své rodině nevrátí, všechny opouští kraj a rozhodnou se žít jinde. Pobyt ve věži s Drakem je navždy změní. Je to osud, o kterém si obyvatelé vesnice myslí, že je to skoro tak strašlivé, jako kdyby dívka padla do rukou samotného Hvozdu. Nejbližší volba se blíží, ale Agnieszka ví, že je v bezpečí. Každý totiž ví, že tentokrát si Drak vybere její nejlepší kamarádku, odvážnou a obětavou Kasii. V den volby je ale najednou všechno jinak.

Ve stínu Hvozdu je krásná, ale zároveň napínavá pohádková fantasy, která mi svojí atmosférou a prostředím neskutečně připomínala Les Mytág, který jsem četla už hodně dávno. Pohádkové prostředí, postavy, příšery, tajemno, kouzla, magie, všechno tohle tam najdeme. Ve stínu Hvozdu nám ukazuje, že nic není takové, jak se na první pohled může zdát, a že žádné zlo nevznikne jen tak bez příčiny, že všechny zlé činy mají své následky, ale taky že soudržnost, odvaha a přátelství jsou vlastnosti, kvůli kterým se vyplatí bojovat. Je to fakt dobře napsané, a i když to bylo trochu předvídatelné, vůbec mi to nevadilo. Líbilo se mi to a čtení jsem si doslova vychutnala. Autorka vše krásně promyslela a napsala, vybudovala tu správnou atmosféru a vdechla život nejrůznějším postavám – bavila mě tak trochu nemotorná Agnieszka, obětavá Kasia i zasmušilý Drak. Pořád se v knize něco dělo, po dočtení to ve mně příběh zanechal tak hezké pocity, jak se to dlouho už žádné jiné nepovedlo. To, že nemá žádné pokračování, je zároveň výhoda i nevýhoda, na jedné straně by mě zajímalo, jak to s postavami dál pokračovalo, na druhou stranu jsem ráda, že v tomto případě může pracovat moje představivost.

Andrew Mayne – Hračkář

Já toho Thea fakt žeru :D Již podle mé první nadšené věty musí být každému jasné, že Hračkář se podle mě Andrewovi Maynovi rozhodně povedl. Je víc než důstojným pokračováním Šelmy, která v thrillerových vodách vyvolala celkem rozruch. Místy, a to hlavně ze začátku, mě Hračkář bavil dokonce ještě víc než Šelma, ale to je možná tím, že se v prvním díle nejprve s hlavní postavou seznamujeme a oťukáváme, zde už ji známe a vnímáme zase tak trochu jinak, takže si vše můžeme daleko více vychutnat. A to byl můj případ.

Tak trochu zvláštnímu profesorovi Theu Crayovi se po úspěchu z dopadení Johna Vicka, který maskoval své vraždy za útoky medvěda, dostane do rukou další zdánlivě beznadějný případ, tentokrát jde o dávno ztraceného kluka. Theo to nejprve odmítne, ale pak mu to nedá a začne vše zkoumat. Zdánlivě nevyřešitelné problémy, ty jsou prostě jeho. Postupně se ukáže, že nezmizelo jenom jedno dítě, ale je jich mnohem víc. Všechno ukazuje na sériového únosce a vraha malých dětí z chudých rodin, u kterých zmizení nikdo nenahlásil. Vypadá to tak, že všechny únosy jsou spojené s tajemnou legendou strašidelného Hračkáře, který láká děti do svého království hraček a už je pak nikdy nikdo nespatří. Je to skutečně jenom legenda, kterou se straší zlobivé děti, nebo jde o něco víc?

V Hračkáři najdeme všechno, co nás na Šelmě bavilo. Zvláštního profesora Thea Craye, který víc než na lidi spoléhá na svůj mozek, programy a čísla, záhadné případy zmizení, kterým nikdo doteď nevěnoval pozornost, napětí, tajemno, akci i sociální neohrabanost hlavního hrdiny. Zatímco v Šelmě měl Theo hodně smůly, v Hračkáři se mu místy dařilo až příliš, ale stejně to můj zážitek nepokazilo. Theo to totiž vyšperkoval svým specifickým humorem, sarkastickými poznámkami, občas trochu cynismem a celkově osobností, která mě neskutečně baví, a vím, že díky ní dychtivě sáhnu po další knize s ním hned, jak vyjde. Tentokrát tu najdeme náznak i sociálních a rasových problémů, jejich hlubšího rozpracování se tu ale nedočkáme. Je to vysloveně thriller oddechovka a my tu konečně máme hlavní postavu, která není nešťastný detektiv alkoholik s temnou minulostí - a to mě baví a hodně.

Jiří Hájíček – Vzpomínky na vesnickou tancovačku

Čtení Vzpomínek na vesnickou tancovačku jsem si hrozně moc užila. I když jsem ještě před pár lety povídkovým sbírkám až tak moc nefandila, zjistila jsem, že kvalitní povídková sbírka mi toho dokáže hodně nabídnout a Vzpomínky na vesnickou tancovačku do této skupiny rozhodně patří. Mám ráda povídkové sbírky, ve kterých povídky fungují nejenom samostatně, ale i společně jako celek, což dává tomu všemu další rozměr. U Jiřího Hájíčka tak najdeme povídky, ve kterých se některé postavy nebo zmínky o nich objeví v jedné nebo dokonce ve vícero povídkách, v některé z dalších povídek zase najdeme rozpracované okrajové zmínky událostí z povídky jiné a společně to krásně funguje a nabízí kvalitní čtenářský zážitek.

Protože jsem vyrostla na vesnici, tak mi je vesnické prostředí hodně blízké. Knížku jsem četla těsně po tom, co jsem se vrátila z týdenního pobytu doma na Slovensku a i díky tomu jsem si uvědomila, že je jedno, zda jde o slovenský nebo jihočeský venkov, všude je to o lidech, jejich vztazích, starostech i radostech. Lidé se vůbec neliší. Hájíček svým jednoduchým jazykem dokáže navodit autentickou atmosféru a díky tomu při čtení úplně cítíte všechny ty charakteristické vůně vesnice a můžete společně s ním na chvilku nahlédnout do života prostých vesnických lidí. Ocitneme se na vesnické tancovačce, u vánočního stromečku, hledáme ztracené příbuzné nebo sledujeme fotbalový zápas. Pro všechny povídky je charakteristické pomalé plynutí děje, blízký vztah k přírodě, ohlížení se za minulostí a svérázné postavičky. V každé se jenom na chvilku zastavíme, nahlédneme do života jihočeských venkovanů a zase popojdeme o dům nebo o pár let dál. Povídky dokážou vyvolat lehký smutek, nostalgii nebo radost a úsměv, ale čtou se neskutečně lehce. Prostě mě styl Jiřího Hájíčka hrozně moc bavil a Vzpomínky na vesnickou tancovačku řadím mezi ty nejlepší povídkové sbírky, co jsem kdy četla.

Fiona Mozley – Království Elmet

Občas se stane, že v knížce nedostanete to, co původně podle anotace očekáváte. To je případ mě a Království Elmet od Fiony Mozley. Čekala jsem příběh s prvky fantasy a keltské mytologie (která mě vždy neskutečně fascinovala), ale nakonec jsem dostala něco úplně jiného a mně se to nakonec líbilo.

Království Elmet je příběhem o dětství dvou sourozenců, kluka a holky, kteří žijí se svým otcem na samotě v lese. Jejich otec je mohutný chlap, který se živí rvačkami, hrozně moc mu záleží na dětech a pomáhá ostatním. Jejich matka se v příběhu mihne jenom v náznaku. Království Elmet je spíš metaforou, symbolem uzavřené společnosti, které do dnešního dne můžeme někde najít. Jde o uzavřenou komunitu lidí, která se řídí svými vlastními zákony a pravidly, fungují odděleně od společnosti, děti se vzdělávají doma a nepodílí se na státním vzdělávacím systému, učí se postarat sami o sebe a být co nejvíc soběstační, osvojují si různé praktické dovednosti. Živí se lovem zvířat a většinu toho, co potřebují, si dokážou i vypěstovat. Je to tak trochu utopie, obraz ideální společnosti, kdy všechno dokonale funguje a všichni se navzájem respektují. Jenomže nic není dokonalé a i tady vzniknou komplikace, které naruší idylu.

Království Elmet je příběh o spoluužívání a vzájemné pomoci, ale i o závisti a chamtivosti. Najdeme tu hodně popisů, autorčin jazyk je plný metafor, příběh je zajímavý, poutavý, drží vás v napětí a probouzí zvědavost, jak se to všechno vlastně vyřeší. Líbilo se mi vykreslení postav otce i sourozenců, každý z nich byl svým způsobem zvláštní, byli jejich vlastními slovy jiní a nezapadali do běžné společnosti. Bylo to hezké a znepokojivé zároveň. Atmosféra ale byla depresivní, příběh měl tragické směrování, při čtení jsem cítila smutek a tíhu, které postupně sílily a směřovaly k nevyhnutelnému konci, který byl naznačený už na začátku knihy. I obálka hodně o knize vypovídá. Je z ní cítit ten pocit samoty, kterého jsem se nemohla zbavit celé čtení.

Tuto knihu rozhodně nečtete, pokud máte chuť na něco lehkého a odlehčeného, počkejte si, až budete mít chuť na něco vážnějšího a věřím, že se vám bude líbit tak jako mně.

Viktorie Hanišová – Rekonstrukce

Rekonstrukce, nejnovější knížka české autorky Viktorie Hanišové, byla zároveň i mým prvním setkáním s její tvorbou, doteď jsem od ní ještě nic nečetla, ale o jejích předchozích románech Houbařka a Anežka jsem toho slyšela hodně pozitivního. Vždy mě tak trochu děsí, když se knížka s tak náročným tématem čte tak dobře a lehce, přičemž vás současně ale i zasáhne a nechá přemýšlet. Viktorii Hanišové se tohle v Rekonstrukci povedlo a hned mi bylo díky tomu jasné, že tato autorka rozhodně psát umí.

Rekonstrukce vychází ze skutečného případu z černé kroniky, kdy matka zabila nejprve svého několikaletého syna a nakonec i sebe. Naživu zůstala jenom její dcera, devítiletá holčička Eliška, která najednou přišla o celou rodinu a o všechno, co znala. Nakonec se jí ujala její trochu zvláštní a samotářská teta. I když autorka vychází ze skutečného případu, všechno ostatní v románu je smyšlené. Autorka v románu přemýšlí, co se s Eliškou vlastně stalo dál a je to všechno výsledkem její fantazie. Sledujeme tedy život Elišky, to, jak vyrostla, dospěla, studovala a vidíme, jaké to vlastně je být jediná, co přežila. Pozorujeme, jak to ovlivnilo její život, vztahy, přátelství a všechno. Protože se nikdy nepřišlo na to, proč to její matka vlastně udělala, Eliška se rozhodne, že to vypátrá sama. Z pátrání se ale postupně stane posedlost, která ji postupně začne strhávat, protože podle Viktorie Hanišové ,,Přežít ještě neznamená žít.“

Jak už jsem říkala, Viktorie Hanišová rozhodně psát umí. Rekonstrukce je napsaná čtivě a chytne vás od první stránky. První polovina románu mně osobně doslova vzala dech. Autorka se rozhodla rozpracovat hodně složité téma a to je zároveň i její slabinou. Zatímco je první polovina románu naprosto skvělá, v té druhé trochu začala ztrácet dech. Téma mateřství, poporodní deprese a stinné stránek rodičovství v kombinaci s duševními poruchami, depresí, sebevraždou, pocity viny a nedořešené minulosti, to už bylo místo na jeden útlý román příliš a přišlo mi, že si toho autorka nabrala najednou mnoho. Rekonstrukce je ale i tak skvělá kniha, která rozhodně stojí za pozornost. Líbí se mi, s jak kvalitní tvorbou přichází české autorky, jako čtenářce mi to dělá velikou radost.

Jedna moje známá jednou řekla, že botanická zahrada Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy na Albertově je oáza klidu a neskutečný balzám na duši a hodně to doporučovala jako místo, které rozhodně stojí za návštěvu. A mně došlo, přestože žiju v Praze už 9 let, tak jsem tam nikdy nebyla a že to musím napravit. Kdo by se nepotřeboval v tom dnešním náročném a uspěchaném světě někdy zastavit a nechat pohladit po duši? Já rozhodně jo. Rozhodla jsem se, že tam půjdu někdy na jaře, kdy to tam bude všechno hezky rozkvetlý a vonící a já se budu moct kochat. A i když to vypadá, že tato návštěva byla naplánovaná, opak je pravdou. Nakonec jsem se tam dostala úplně náhodou, ale jak už se mi několikrát osvědčilo, spontánní nápady jsou někdy ty nejlepší, vznikají z nich daleko lepší zážitky.

Jednoho dne jsem byla domluvená na focení s Veronikou na železničním mostě na Výtoni. Nevím, čím to je, ale mosty mě nějakým zvláštním způsobem vždy fascinovaly (třeba v Norsku jsem z nich byla úplně u vytržení) a já bych na nich nejraději fotila co nejčastěji. Jenomže nám tentokrát plány rozhodil vítr, který byl tak silný, že Verča měla vlasy pořád v obličeji nebo jako divokou korunu kolem hlavy a obě jsme byly nešťastné, že z toho žádná hezká fotka nevzejde (ale vzniklo pár fakt vtipných momentek, to jo). A tehdy jsem dostala nápad zajít se podívat do botanické zahrady na Karlově. Říkala jsem si, že když už nic jiného, tak se aspoň hezky projdeme, pokecáme, a pak si někde v okolí půjdeme sednout na kafe. Počasí bylo vysloveně krásné, sluníčko svítilo, akorát ten vítr, no. Vyrazily jsme a cestou jsme se ještě zastavily u starého nádraží Vyšehrad, kde jsme rychle cvakly pár fotek. Další věcí, která mě fascinuje, jsou kromě mostů staré opuštěné oprýskané baráky (já vím, jsem divná:D).

Botanickou jsme obě byly naprosto nadšené. Tolik krásných míst ke kochání, stromy kvetly, všechno zelenalo a objevily jsme tam několik hezkých zákoutí s různými skalkami a kamennými schůdky nebo se zelení, já byla naprosto u vytržení. Už jsem totiž začínala být zklamaná, že se focení nevyvedlo podle mých představ. Nakonec bylo mnohem lepší a ty fotky se mi strašně moc líbí. Verča je fajn holka, se kterou jsme doté doby znaly jenom z Instagramu a tohle bylo poprvé, co jsme se potkaly, a věřím, že rozhodně ne naposledy. Bylo to totiž moc příjemně strávených pár hodin, které jsme nakonec zakončily i u toho kafe a pusy nám jely a byly jsme k nezastavení. To je tak, když se potkáte s někým, s kým jste na stejné vlně a už u prvního setkání máte pocit, že toho člověka musíte přece znát mnohem déle. Díky focení jsem už potkala tolik skvělých lidí a navštívila tolik zajímavých míst, že nemine dne, kdy bych za to nebyla vděčná.

No jo, dost k rozněžněné Zuzce, vy jste určitě zvědaví na fotky z tohoto focení, že? Tak tady je máte.

Pierre Choderlos de Laclos – Nebezpečné známosti

Nebezpečné známosti jsou nesmrtelným příběhem manipulace, intrik a mravní zhýralosti šlechticů v 18. století, který byl poprvé publikován v roce 1782. Tento příběh byl už i několikrát zfilmovaný a já se o něm poprvé dozvěděla po zhlédnutí filmové adaptace určené hlavně pro mladší publikum s Ryanem Philipem a Reese Whiterspoon v hlavních rolích (mluvím o filmu Cruel Intentions, který byl zfilmovaný před 20 lety). Když jsem ho viděla poprvé, byla jsem v pubertě a hrozně se mi líbil Ryan Philip (:D). Tehdy jsem si řekla, že si někdy musím přečíst knižní předlohu, no, chvilku mi to trvalo :D

Hlavními hrdiny jsou markýza de Merteuil a Vikomt de Valmot, kteří rozehrají podlou a nelítostnou hru, ve které si zahrávají s osudy a city dalších lidí, první láskou a vírou v manželství, vztahy a přátelství. Člověk si až říká, že tohle už není možné, že to, co dělají, je příliš kruté a že jim to přece nemůže donekonečna procházet. Kniha je napsaná formou dopisů v dobovém jazyce, který je květnatý, barvitý, popisný a neskutečně slušný, plný frází a poklon. Je hrozně zajímavé sledovat, jak se v tomto jazyku baví mezi sebou o nevěře, podvádění, sexu, zesměšňování nebo pomlouvání druhých. Kdyby někdo měl pocit, že lidi byli v minulosti slušní a o sexu se vůbec nebavili, tak by si měl přečíst Nebezpečné známosti, ty ho vyvedou z omylu.

I když je příběh zachycený formou dopisů dobovým jazykem, tak se to i tak čte moc dobře, i když to nejde číst na jeden zátah. Občas máte chuť postavami zatřást a zařvat na ně, ať se konečně začnou bavit normálně :D Je to ale poutavý příběh, který nastavuje zrcadlo šlechtě 18. století, která byla tak znuděná, že jedinou zábavu viděla v milostných dobrodružstvích a sňatkové politice.

Čtení Nebezpečných známostí jsem si užila a jsem ráda, že jsem si je přečetla až teď a ne tehdy v pubertě, to bych ten příběh nedokázala ještě natolik ocenit. Navíc moct utéct na stránkách knihy do úplně jiné doby, hlavně u poutavého příběhu, je něco, co mě jen tak bavit nepřestane. Mám takový pocit, že k této knize se ještě někdy vrátím nebo se aspoň kouknu na nějaké další filmové zpracování. Jinak jsem slyšela, že Nebezpečné známosti byly vydány i jako audiokniha, kde je každý protagonista namluvený jiným hlasem, to by pro někoho, koho čtení dopisů až tak neláká, mohla být skvělá volba, nemyslíte?

Taylor Adams – Na dostřel

Hned, jak jsem se dozvěděla, že vyjde nová kniha od Taylora Adamse, věděla jsem, že si ji musím přečíst. Taylor Adams je totiž autorem thrilleru Není úniku, ze kterého jsem si minulý rok doslova sedla na zadek a všude možně ho doporučovala. Od Na dostřel jsem měla velká očekávání a, jak se tomu občas k naší nelibosti stane, ty bohužel nebyly naplněny. Ale i to patří k životu, v rámci knih, k tomu knihomolskému. Netvrdím, že Na dostřel není dobrý thriller, to ani náhodou. Jde o thriller plný akce a napětí od první až do poslední stránky. Pořád se tam něco děje a vy si pořádně nemáte čas ani vydechnout. Ale někdy to bohužel nestačí, aspoň ne mně.

Představte si, že se vám porouchá auto uprostřed pouště a vy najednou zjistíte, že se vás snaží odstřelit vzdálený odstřelovač. Nemáte kam uniknout a jediné místo, kde se můžete schovat, je za vaším vlastním autem. Nejste v tom sice sami, ale to stejně nemění nic na bezvýchodnosti dané situace. Co uděláte? Nemáte vodu, jste vystaveni obrovskému horku a hlavně šílenci, který se rozhodl, že vás za každou cenu odpraví, a váš život visí doslova na vlásku. Je vůbec šance dostat se odtud a zachránit nejenom sebe, ale i ostatní?

Když jsem poprvé četla o námětu, říkala jsem si, co Taylor Adams dokáže na tolika stránkách vymyslet, že to bude celkem nuda. Poušť, auta a odstřelovač. Byla jsem příjemně překvapená, kolik toho dokázal vlastně vymyslet a co všechno se tam dělo. Za to klobouk dolů, autor na nedostatek kreativity rozhodně netrpí. Bohužel je to zároveň i něco, co musím Na dostřel vytknout. Je to jenom o té akci, přestože je to něco, co je u thrilleru normální. Já ale od Taylora Adamse čekala něco víc. Padouch byl od začátku jasný a celé je to jen o tom, kdy se postavám povede k němu nějakým způsobem dostat a odpravit ho. Je to neskutečně napínavé, budete dychtivě otáčet jednu stránku za druhou, atmosféra vás neskutečně vtáhne, budete zapomínat pomalu i dýchat a budete si třeba i kousat nehty, jak budete napjatí, ale to je vše. Chybí tomu nějaká větší zápletka, trochu té záhady a odhalování tajemství, žádný wow moment se nekonal, a to je něco, čím mě Není úniku dostalo. Wow momentů tam bylo hned několik.

Z Na dostřel jsem si bohužel na zadek nesedla, pro mě to byl průměrný thriller plný akce a napětí, ale ničeho navíc. Věřím, že hodně lidí z něho bude nadšených, já ale bohužel až tak nejsem. Pokud jste ale doteď nečetli Není úniku, tak ho rozhodně doporučuju, v něm zjistíte, že to Taylor Adams umí mnohem líp.

Bernhard Schlink – Olga

Olga je krásná knížka s kouzelnou a něžnou obálkou od Bernharda Schlinka, autora románu Předčítač, který se dočkal i svého filmového zpracování. Já jsem bohužel Předčítače ani nečetla, ani neviděla, a tak jsem se mohla k Olze postavit nezaujatě a objektivně. Pokud budete hledat srovnání právě s Předčítačem, tak to se budete muset zeptat někoho jiného.

Příběh Olgy může na první pohled působit sladce a předvídatelně, ale není tomu vůbec tak. Nejde tady totiž jenom o příběh osudové lásky, lásky, která i navzdory všemu přetrvá po celý život, i když je to jeho hlavní linie, kolem které se točí všechno ostatní. Jde o lásku mezi dvěma mladými lidmi z různých společenských vrstev. Olga je holka, sirotek pocházející z chudých poměrů, kterou vychovává po smrti rodičů její babička, se kterou neměla nikdy moc blízký nebo vřelý vztah, a Herbert je synem venkovského statkáře. Znají se od dětství, kamarádí se a jak tomu tak bývá, postupně se do sebe zamilují. Herbertovi rodiče ani sestra s tím samozřejmě kvůli společenským rozdílům nesouhlasí a jejich vztahu se snaží zabránit. A takhle to všechno začíná.

Olga není jenom příběh lásky, je to hlavně příběh silné, mladé a ambiciózní holky a následně ženy z chudých poměrů, která se zamiluje a je ochotna pro tu lásku obětovat hodně, ale zároveň má svoji hlavu a ambice a jde si za svým. Její osud sledujeme z různých pohledů a nakonec, prostřednictvím nalezených listů Olgy Hergertovi, i z pohledu samotné Olgy. Ta za svůj život zažila velkou část německých dějin, i když se až tak moc nestěhovala, tak díky územním změnám žila na území hned několika států. Sledujeme její osud od Neměcké říše přes dvě světové války až k Spolkové republice Německo. Má svoje pohnutky, názory, city a v této útlé knížce, která se čte skoro sama, toho najdeme skutečně hodně. Někoho zaujme víc romantická linka a myšlenka osudové lásky, která přetrvá navzdory všemu, jiný ocení spíš myšlenky ženské emancipace nebo kritiku německého velikášství ústy Olgy. Je to rozhodně knížka, která má toho hodně co nabídnout a já vám ji můžu s klidným svědomím doporučit.

Peter May – Ochráním tě

Peter May je můj oblíbenec, co se týče detektivek. Od mého prvního setkání s ním, kdy jsem doslova zhltla Trilogii z ostrova Lewis, jsem si ho zamilovala. A tak od té doby čtu skoro všechno, co od něho u nás vyšlo a mám fakt štěstí, že toho vychází hodně. A tak, když jsem se dozvěděla, že mu u nás vyjde nová detektivka, ve které se vrací na svůj a námi všemi oblíbený ostrov Lewis, bylo jasné, že si to budu muset přečíst.

Jeho nová detektivka se jmenuje Ochráním tě a díky ní zavítáme nejenom do Skotska, ale i do prostředí módy, návrhářů a do Paříže. Tentokrát budeme řešit záhadné úmrtí Ruairidha, který se svou manželkou Niamh vlastní firmu na výrobu luxusního a tradičního skotského Ranish Tweedu. Niamh dostane anonymní tip, že ji manžel podvádí. Když ho s touto informací konfrontuje, on to samozřejmě popře, pohádají se a on odjede pryč. Auto, ve kterém odjede, ale vybouchne a on i jeho milenka jsou na místě mrtví. Hlavní podezřelou se samozřejmě stává Niamh. Nakonec ji ale vyšetřovatelé z Paříže propustí a ona se sama a zničená vrací na ostrov Lewis. Postupně se ve vzpomínkách vrací do minulosti, do jejich začátků, či už vztahu nebo podnikání a snaží se přijít na to, kdo by mohl mít smrt jejího manžela na svědomí.

Kombinace psaní Petera Maye a prostředí ostrova Lewis a celkově Hebridských ostrovů je doslova neodolatelné. Když ho čtu, mám vždy sto chutí koupit letenku a odletět do deště zimy a oslizla. Mám chuť se promoklá toulat po větrných pláních cítit vůni rašeliny. Neskutečně mě tohle prostředí v jeho podání fascinuje. Píše doslova kouzelně a dokáže vykreslit atmosféru jako žádný jemu podobný, k tomu vždy přinese uvěřitelné postavy, z kterých každá vede svoji soukromou válku, a postupně před vámi odkrývá své slabosti, nejistoty a tajemství. I když Trilogie z ostrova Lewis u mě vede, čtení Ochráním tě jsem si vychutnala a už se těším, s jakým dalším příběhem z tohoto prostředí Peter May v budoucnu přijde. A obrovské plus pro mě bylo, když jsem zjistila, že název knihy pochází ze skladby I´ll keep you safe od kapely Sleeping at last, která nejenom krásně dokresluje atmosféru příběhu, ale zároveň je jedním z velkých stálic mých Spotify playlistů. Schválně si ji pusťte v průběhu čtení a pochopíte.

Malin Persson Giolito – Tekutý písek

Už bych si mohla zvyknout, že u mě je to vždy tak nějak jinak. Stává se mi docela pravidelně, že nejvíc mě zaujmou knížky, které se ke mně dostanou tak nějak neplánovaně, náhodou. Naposledy to byl náhodný úlovek z Levných knih od Favel Parrett a tentokrát je to Tekutý písek, který jsem původně vůbec neměla v plánu číst, ale dostala jsem ji od Lucky Zelinkové, tak jsem neodolala a hned se do ní začetla. A jak to většinou bývá, knížky od kterých nic extra nečekáte, vás v konečném výsledku příjemně překvapí nejvíc. Z Tekutého písku se totiž nakonec vyklubal ten nejlepší thriller, který jsem tento rok četla! Seveřané prostě ty detektivky psát umí a někdy je to skutečně radost číst. V Tekutém písku sice najdeme rysy young adult, hlavně u hlavních hrdinů, a vy víte, že to nemám moc ráda, ale tady to nebylo vůbec na škodu, právě naopak.

Osmnáctiletá Maja je obviněná z několikanásobné chladnokrevné vraždy a spoluúčasti na plánování masakru na švédské střední škole, v její skřínce se najde nepoužitá výbušnina a zemře několik jejich spolužáku včetně učitele, přítele a nejlepší kamarádky. Nebyla ale jediná, kdo v té třídě střílel.... Stáváme se svědky nejsledovanějšího soudního procesu Švédska, který má ukázat, kdo to všechno má vlastně na svědomí a co se skutečně v té třídě odehrálo. Maja se stala tou nejnenáviděnější osobou Švédska, ale je skutečně za všechno tak zodpovědná, jak tvrdí obžaloba?

Tekutý písek mě chytl od prvního momentu. Už v průběhu první kapitoly vás mrazí a vy nemůžete jinak, přilepíte se ke knize a nepustíte ji, dokud ji nedočtete. Najdeme tu originální způsob vyprávění z pohledu hlavní hrdinky, které doslova vidíme do hlavy, několikrát dokonce osloví čtenáře napřímo, což na mě hodně zapůsobilo a vtáhlo do děje o to víc. Autorka skvěle rozpracovala psychologii, pečlivě popsala soudní proces, který není tak napínavý, jak můžeme vidět ve filmech, ale je spíše zdlouhavý a nudný. Dotkla se taky několika citlivých témat, jako například problematiky imigrace, drogové závislosti a celkové rozmazlenosti bohaté švédské mládeže, psychických či vztahových problémů nebo psychického týrání a ignorování viditelných problémů dětí rodiči jenom proto, aby nemuseli nic řešit, dokud není příliš pozdě.

Je to neskutečně skvěle a hlavně pro mě originálně a svěže napsaný thriller. Usadil mě do židle a vůbec se nedivím, že byl označený za nejlepší švédskou krimi roku 2016 a Netflix se rozhodl pro jeho zfilmování. Rozhodně za to stojí.

Robert Harris – Mnichov

Mnichov je historický román, který se odehrává v pohnuté době. V době, kdy byla druhá světová válka na spadnutí a kdy vznikla Mnichovská dohoda. Neslavná dohoda, kdy se rozhodovalo o nás bez nás, kdy světové mocnosti věřili, že Hitlera uspokojí, když mu dají vše, po čem touží a odvrátí tak jeden z největších vojenských konfliktů v dějinách. Všichni víme, jak to dopadlo … Ale já to vezmu hezky popořadě.

Historických románů v mých přečtených knihách moc nenajdete, čtu je hodně sporadicky, ale nic proti nim nemám, právě naopak. Baví mě číst knížky, které mi dají i něco navíc, ze kterých se dozvím něco nového nebo si osvěžím vědomosti ze školy, které jsem buď zapomněla, nebo jsem se nad nimi nějak víc nepozastavovala. A Mnichov se řadí přesně do této kategorie, proto, když jsem dostala možnost přečíst si tuto knížku, neváhala jsem.

Jak už jsem říkala, příběh se točí kolem Mnichova a Mnichovské dohody. Na stránkách se potkáme se všemi výraznými postavami tohoto období, s těmi, kteří měli všechno ve svých rukou - s Chamberlainem, Hitlerem, Mousolinim a dalšími. Budeme se mezi nimi pohybovat, sledovat jejich kroky, rozhodnutí a hodinu po hodině sledovat, co všechno a jak se vlastně dělo a hlavně, jak to všechno dopadlo. I když přesně víme, kam příběh bude směrovat, stejně se nezbavíte nutkavého pocitu držení palců a přání, ať vše dobře dopadne, ať se vše vyřeší jinak, než tomu nakonec bylo. Na pozadí těchto událostí se potkávají dva dávní přátelé, každý na jedné straně barikády, kteří se ještě naposledy pokusí zvrátit nevyhnutelné.

Kniha je napsaná skvěle, je to čtivé, napínavé a zajímavé. Nečekala jsem, že mě to tak pohltí a bude bavit a jsem tomu moc ráda. Jak jsem měla i možnosti si ověřit, je to správně vyrešeršované a postavené na historicky správných informacích. Ano, je tam ta potřebná beletrizace, ale základní informace sedí. Autor vycházel z dostupných dokumentů, fotek a korespondence a povedlo se mu vytvořit příběh, který nejenom zaujme, ale i poučí.

Harrison DeSales – Okem vrány

Znáte ten pocit, když si o knížce na základě anotace něco myslíte, ale když se do ní začtete a přečtete si ji, tak najednou zjistíte, že jde o něco jiného a v konečném výsledku mnohem lepšího? Tak přesně tohle se mi stalo s knížkou Okem vrány. Myslela jsem si, že to bude psychologický román o komplikovaných vztazích mezi dětmi a rodiči, ale nakonec jsem zjistila, že je to naprosto skvělý psychothriller se zajímavým jazykem, trochu pomalejším tempem, skvělým rozuzlením a zpracováním.

Okem vrány je zpovědí psychoanalytika Daniela Abenda, jehož pacientka Jessica spáchala sebevraždu. Tahle zpověď probíhá prostřednictvím listu, který přišel neznámému knězi, který ji pohřbíval. Postupně se dozvídáme nejenom o Jessice, ale hlavně o životě Daniela Abenda, jeho dceři, období, kdy studoval ve Francii, o tom, jak se zamiloval, co všechno zažil a jaké to mělo následky. Celý příběh je propletený a doplněný o útržky různých myšlenek, úvah, o poezii a další. Je to takové zamotané klubko a my ho postupně rozmotáváme. Místy to nejde vůbec lehce a ani rychle, ale je to napsané (nebo aspoň já jsem to tak vnímala) takovým hypnotizujícím způsobem, že vás to u těch stránek doslova drží. Text je poetický, má svoji hezkou melodii, postupně plyne a kousek po kousku odkrývá, co se vlastně stalo a proč. To celé je proložené úvahami o životě, smrti, víře, Bohu, vztazích, lásce, zodpovědnosti či vině.

Ve své podstatě jde o thriller, ale určitě nečekejte rychlý spád nebo bezmyšlenkovité hltání stránek, tohle je jiný druh thrilleru. Je to hloubavější knížka, na kterou je dobré si udělat pořádně čas a vnímat text. Najde se tady totiž hodně myšlenkových odboček, které by klasickým čtenářům thrillerů vadily, já je brala jako součást celku a na mě to působilo skvěle. A ten závěr? Přečtete si to a zjistíte sami.

Gabriel Tallent – Absolutní miláček

Absolutní miláček je drsná novinka, která vyšla v mém oblíbeném Odeonu. Je to silný a zároveň hodně syrový příběh asi 14leté Julie, kterou všichni oslovují Turtle a která žije se svým otcem v domě na samotě uprostřed přírody. Turtle má velmi těžké dětství, její otec ji zneužívá a týrá fyzicky i psychicky. Bohužel je na to již tak zvyklá, že to bere jako součást svého života a ani ji nenapadne, že by to mohlo být jinak a že by se tomu mohla vzepřít. Svého otce nenávidí a miluje zároveň a nedokáže si představit, že by se nějakým způsobem vzbouřila a opustila ho a tím mu ublížila. Je typická oběť. Na jedné ze svých pravidelných výprav do lesa potká dva ztracené mladíky, kterým pomůže najít cestu domů a naváže s nimi své první přátelství v životě. Tehdy se věci začnou pomalu, ale jistě měnit.

Hned na začátku musím upozornit, že Absolutní miláček není nic pro slabé žaludky, je to náročné a těžké čtení, které není vůbec pro každého. Autor si nebere vůbec servítky, co se týče scén popisujících násilí nebo zneužívaní či týrání, ani co se týče slovníku. Ten je taky trochu drsnější, než jsme normálně zvyklí, ale já to beru jako další výrazový prostředek, který dokresluje správnou atmosféru příběhu a psychologii postav. Líbilo se mi, že se autor v emočně vypjatých scénách zbytečně nerýpal a nesnažil se moc tlačit na pilu a ještě víc ždímat čtenáře, než to bylo nevyhnutelně nutné. Byly chvíle, kdy děj plynul pomalu, zaměřoval se hodně na popisy okolí a přírody, nebylo nouze ale ani o scény jak vystřižené z akčního filmu, které dokázaly vtáhnout takovým způsobem, že budete zapomínat i dýchat.

Absolutní miláček je obrazem lásky ve své nejhrůznější podobě, který na mě zapůsobil hodně silně a reálně. Dokážu si představit, že takových osudů se kolem nás odehrává mnohem víc, ale my je prostě nevidíme. To je něco, co mi po přečtení uvízlo v hlavně a musím na to pořád myslet. Byly chvíle, kdy bych nejraději knížku odložila, ale jsem ráda, že jsem to neudělala. Hrozně se mi líbilo i psychologické rozpracování následků, které bylo v závěru knihy. Je tam toho spoustu – tolik námětů na zamyšlení, věcí, které stojí za pozornost. Jen je potřeba se obrnit, je to nápor na nervy.

Ladislav Mňačko – Smrt si říká Engelchen

Smrt si říká Engelchen je knížka slovenského autora Ladislava Mňačka, kterou jsem shodou náhod objevila v antikvariátu a za směšných 10 korun si ji odnesla domů. Hrozně mě baví podobné antikvariátové poklady, hlavně, když se do nich začtu a najednou zjistím, že jsem si domů donesla skvost - to je moje největší knihomolská radost. Knížku si okrajově pamatuju z gymnázia, ale vůbec jsem si nepamatovala, o čem je. Proto jsem se rozhodla, že ji dám šanci. A byla to skvělá volba.

V Smrt si říká Engelchen jde o příběh partyzánských bojů v posledních měsících druhé světové války, které se paradoxně neodehrávají na Slovensku, jak bývá u tohoto tématu zvykem, ale děj se soustředí kolem kopaničářské vesnice Ploština nacházející se ve Zlínském kraji. Ladislav Mňačko je nejenom spisovatel, ale taky publicista a při psaní tohoto díla vycházel ze svých vlastních osobních zkušeností, sám se zúčastnil partyzánských bojů kolem Ploštiny. To dodalo příběhu ten další a pro mě hodně důležitý rozměr, z toho textu je ten osobní zážitek a emoce rozhodně cítit.

Ladislav Mňačko píše o osudu Ploštiny, jejich obyvatelích a partyzánech, kteří v té nejpohnutější době žili ve vzájemné symbióze, přestože za jakoukoliv ilegální činnost hrozil ten nejkrutější a nejpřísnější trest. Je to příběh o prostých lidech, dobrých úmyslech, boji o svobodu, ale i o vině, lásce a bolesti. Líbil se mi styl, kterým Mňačko píše - jednoduše, ale zároveň poutavě, přirozeně a zajímavě, vtáhne vás do děje a vy máte pocit, že jste v tom lese vedle partyzánů, taky cítíte kouř a třesete se zimou a vlhkem spolu s nimi. Věnuje se běžným věcem a prostým lidem a to dodává jeho příběhu neskutečnou sílu. Jednoznačně jedna z nejlepších knih s tématem druhé světové války. Víc takových antikvariátových pokladů prosím.

Charles Soule – Věštcův rok

Představte si, že jednoho dne získáte možnost vědět, co se stane v budoucnosti. Hodně lákavá představa, že? Tak přesně tohle se stane Willovi, tomu se jednoho dne zjeví budoucnost a je jenom na něm, jak se zachová. Ten se ale nerozhodne díky těmhle znalostem konat dobro, ale udělá věc absolutně lidskou a sobeckou a rozhodně se tyto informace zpeněžit. S pomocí svého kamaráda a pár mimořádně schopných IT kouzelníků vytvoří stránku, díky které ho nikdo nebude moct odhalit a začne na ní svoje věštby zveřejňovat. Od té doby mu lidi začnou přezdívat Věštec. Tím se pozornost celého světa upře na něho a spustí tím lavinu událostí, které začnou nabírat nečekané ničivé rozměry a vypadá to, že to vůbec nepůjde zastavit. Začne zběsilá jízda, hon na tajemného Věštce a snaha o odhalení jeho totožnosti. Nikdo netuší, jak to celé dopadne, ale vypadá to, že dobře rozhodně ne. Osud světa je ve Willových rukou a je jenom na něm, jak se s tím vším popere. Zvládne to, anebo zklame?

Věštcův rok je přesně ten typ oddechové literatury, na kterou nemám žádné velké nároky. Chtěla jsem si odpočinout u něčeho zajímavého a napínavého a Věštcův rok všechny tyto moje požadavky rozhodně splnil. Bavil mě jeho lidský rozměr, Will byl prostě obyčejný chlapík, kterého nezajímal osud lidstva ale jeho vlastní problémy, proto když se najednou dozvěděl, co se v budoucnosti stane, rozhodl se na tom vydělat. Je to normální a reálné. Až když se mu všechno začne bortit a padat na hlavu, začne pod vlivem okolností přemýšlet nad vším trochu víc, což ovlivní i jeho chování. Čekala jsem sice trochu větší vývoj postavy, ale ani tohle nebylo úplně špatné. Byl to prostě sympaťák, i když na můj vkus trochu moc ufňukaný. Byla to napínavá a rozhodně rychlá jízda, i když nebyla až tak plná vtipnými hláškami, jako sliboval přebal knihy, bylo to fajn. Jenom jsem od toho čekala ještě i něco navíc. Označila bych to spíš za takové soft sci-fi vhodné hlavně pro lidi, kteří s tímto žánrem začínají, ostříleným fanouškům a čtenářům sci-fi tam něco bude chybět. Chtělo by to trochu větší zasazení do souvislostí i trochu víc rozpracovat postavy. Najdou se tam skvělé myšlenky a úvahy o víře, davové psychóze, přátelství nebo síle moci, které jsem ocenila. Celkově měl Věštcův rok skvělý potenciál, bavil mě, ale nemohla jsem se celý čas zbavit pocitu, že tomu ještě něco navíc chybí. Já jsem ale fanoušek sci-fi a od toho žánru čekám vždy něco navíc, určitě se mnou nenechte odradit. Věštcův rok je hodně dobré oddechové čtení.

Já vím, já ty fotočlánky hodně flákám. Vždy, když napíšu jeden, tak si sama sobě řeknu, že se odteď polepším, už je budu psát pravidelně! Po pár týdnech ale zjišťuju, že se to nepovedlo (zase) a jediný člověk, kterého to překvapí, jsem snad jenom já. Materiálu i myšlenek je přitom dost, jen si najít čas a sednout si k psaní, to mi dělá problém. Přičemž to psaní a tvoření článků na blog mě fakt baví, ale to i čtení, focení, kolo a milion dalších věcí a někdy se to trochu hůř dá časově skloubit. Vy, co tu se mnou jste už delší dobu, to ale už určitě víte a rozumíte mi. Nebudu vám slibovat, že se polepším, znám se, to se asi úplně nepovede, ale psát nepřestanu, to vám slíbit s klidným srdcem můžu.

K napsání tohoto fotočlánku mě pobídly dvě věci – tou první bylo milé posezení na jedné pro mě z nejkrásnějších pražských zahrádek a tou druhou byl jeden článek, který jsem četla na blogu Michelle Losekoot. Tu mnozí z vás znají jako jednu ze spoluautorek blogu Bez jablka, který byl před pár lety vydaný i knižně. I já tu knížku doma mám, s chutí jsem si ji přečetla a fakt se mi líbila. Kdo ji ještě nečetl, určitě doporučuju. A Michelle napsala článek s názvem Mých 10 největších omylů na volné noze. Určitě si ho přečtěte celý, je napsaný naprosto skvěle, vtipně, s nadsázkou a humorem Michelle vlastním. I když já na volné noze úplně nejsem, jsem normální zaměstnanec,přivydělávám si focením a některé rady jsem si moc ráda přečetla a vzala k srdci. Člověk nikdy neví, kdy se můžou hodit a vždy je lepší učit se na chybách jiných než těch vlastních, no ne? (i když těm vlastním se stejně nevyhneme, co si budeme povídat).

V jedné části Michelle píše o mylné domněnce, se kterou jsem se sama už taky potkala, a to, že s konkurencí se nespolupracuje a nemluví. A to je podle mě velký špatný. Myslím si, že lidi by si měli pomáhat, i když pracují ve stejném oboru, protože se můžete snažit, jak chcete, ale v okamžiku, kdy dva dělají stejnou kreativní činnost, nikdy výsledek nebude stejný. To je na tom to skvělé, tak proč si prostě nepomoct. Já mám štěstí, že mám kolem sebe skvělé lidi, na které vím, že se můžu kdykoliv obrátit a hodně mi pomohli. Jednou z nich je právě i Terka - to je ta holka, co vidíte na fotkách v tomto fotočlánku. Právě teď čte tento text a vychytává na něm všechny gramatické chybičky a nesrovnalosti, které se mi jako Slovence do českého textu mohly vloudit. Úplně ji vidím, jak se usmívá a pobaveně kroutí hlavou nad tím, co to sem vlastně píšu. Ale bez ní by ty texty tady na blogu nebyly nikdy takové, jaké jsou, a jsem jí za její pomoc neskutečně vděčná. Když jsem jí poprosila o pomoc, skoro jsme se neznaly. Potkaly jsme se do té doby jenom on-line na jednom čtenářském fóru, kde jsme už několik dní hodně vášnivě diskutovaly o tom, komu se Ready Player One líbí víc (samozřejmě mně, že jo :D). Psala jsem jí o pomoc s malou dušičkou (vlastně mě neznala a klidně mohla říct ne, ale neudělala to) a jsem strašně ráda, že to tak krásně dopadlo. Jsme sice každá z úplně jiného města a osobně jsme se potkaly asi až po roce našeho on-line kontaktu, ale funguje nám to doteď J

A takových lidí je v mém okolí víc. S některými se znám osobně, s jinými se znám třeba přes Instagram a další se z mého on-line světa přesunuli o do toho off-line a to je na tom to krásné. Například jen tak z hlavy mě napadá třeba May Veselá, fotografka z Opavy, momentálně studující v Brně, se kterou jsme se sice doteď nepotkaly (ale výlet do Brna za ní je už v plánu!), ale díky Instagramu si pravidelně píšeme, radíme si a inspirujeme se navzájem. Je talentovaná a její práci dlouhodobě obdivuju. Ta mi třeba naposledy pomáhala s naceněním mé první větší fotozakázky. A takhle bych mohla pokračovat dál. Mohla bych třeba vzpomenout Kamilu, která mi posílala návrh dohody o focení a řekla mi, ať si nezapomenu dát na web všeobecní obchodní podmínky, Báru, která mi ze začátku hodně připomínkovala moje první portrétové focení, mého tátu, který je zároveň velkým kritikem mé práce, nebo kamaráda fotografa Michala, který si nebere servítky, když se mu zdá, že jsem něco nafotila fakt blbě nebo tam vidí prostor pro zlepšení, Dory, díky které jsem viděla svoji fotku poprvé otištěnou v nějakém časopisu nebo Lucku, která se nechá ode mě dokola fotit a je mým skvělý kavárenským parťákem. A to je jenom pár z toho množství lidí, díky kterým jsem tam, kde jsem a cením si jejich pomoc nadevše (pokračujte v tom, děláte to skvěle).

Prostě si myslím, že lidi by si měli pomáhat, je to tak správné. Občas mi hlavou proběhne, že nikomu neřeknu, kde je ta nová kavárna, kterou jsem právě objevila, aby tam byl stále takový klid a nechodilo tam hodně lidí, ale pak si uvědomím, že když pokud tam nebudou chodit lidi, tak se klidně může stát, že ta kavárna zavře, a to bych opravdu nechtěla. A takhle bychom mohli pokračovat dál a dá se to aplikovat na jakoukoliv oblast. Pojďme si pomáhat a netajme před sebou ty super aplikace, kterými děláme skvělé efekty v instastories (ano, i to se už stalo), jenom proto, aby to neměl nikdo jiný kromě nás, oni si na to lidi přijdou i sami a my v tu chvíli budeme vypadat jako namyšlení imbecilové, pojďme odpovídat na otázky, kde byla focena ta a ta fotka, netajme skvělé fotolokace, podporujme zdravou konkurenci, to je přeci to, co nás žene dopředu a motivuje nás se zlepšovat a pracovat na sobě. Hlavně se netvařme, že jsme sežrali všechnu moudrost světa. Inspirujme se a pomáhejme si navzájem. Ono se nám to vrátí.

A na závěr vám ukážu pár fotek z posezení, o kterém jsem mluvila hned na začátku článku. Ty jsem cvakla Terce při její poslední návštěvě Prahy na jedné z těch skrytých pokladů pražských kaváren, kterou najdete kousek od Výtoně, v Kavárně Čekárna. Už dávno jsem nedostala tolik dotazů na nějakou fotolokalitu jako právě, kdy jsem na Instagram uveřejnila pár fotek s Terkou. Běžte tam, mají tam skvělé kafe, naprosto boží zahrádku, jak můžete vidět, a je tam vždy naprostý klid. Rozhodně doporučuju.

Tak jsem se po delší době trochu rozepsala a mě by celkem zajímal váš názor na toto téma. Klidně se rozepište do komentářů, budu se těšit na vaše reakce.

Mějte se krásně :)

Marc Elsberg – Blackout

Postapokalyptická témata v literatuře mě vždy přitahovala. Nevím, čím to je, ale baví mě číst o katastrofických scénářích, které by se mohly odehrát a které na mě kolikrát působí, že nemluví o až tak vzdálené budoucnosti, přestože já jsem po celou dobu v bezpečí a nemusím se ničeho bát. Je to adrenalin, který při čtení těchto témat pociťuju, co mě tak přitahuje? Možná.

Thriller Blackout, jak už z názvu vyplývá, pracuje se scénářem, který nemusí být vůbec nereálný. Představte si, co by se stalo, kdyby najednou, z ničeho nic, vypadly dodávky elektřiny. Elektrárny by přestaly vyrábět proud a i tak jednoduché každodenní činnosti by z ničeho nic byly nerealizovatelné. Postupně si nebudeme moct nakoupit, potraviny se zkazí, platit se bude dát jenom hotovostí, peníze na bankovních účtech nám budou k ničemu, přestane fungovat kanalizace, doprava, nemocnice, léky, prostě všechno. Co pak?

Tohle není první knížka s podobným tématem, už dříve jsem přečetla Vteřinu poté nebo Tmu a můžu srovnávat. Řeknu hned na začátku, že jsem od toho čekala víc. Příběh je napsaný dobře, díky krátkým kapitolám, kde sledujeme, jak se s problémem nefungující elektřiny vyrovnávají v různých částech Evropy a snaží se přijít na to, co se vlastně stalo, to odsýpá fakt rychle. Obracíte jednu stránku za druhou, dozvídáte se hromadu technických informací, na kterých si autor dal evidentně záležet, ale mně tam chyběl takový ten lidský rozměr, obrázek toho, co se stane s lidmi, když nefunguje elektřina. Občas je to naťuknuté, ale na můj vkus to autor málo rozpracoval a to je tedy fakt škoda. Jde spíš o poutavý thriller, který rychle odsýpá, ale nečekejte od toho nic víc. Zjistíme, co se stalo, a zachráníme svět. Happy end. Oddechovka jo, ale měl jsi navíc, Marcu. S takovým tématem.

Favel Parrett – Až přijde noc

Pořád si opakuju, že do Levných knih už lézt nebudu, že mám doma hodně nepřečtených knih, ale někdy prostě neodolám. Vždyť se my knihomolové známe, máme to tak asi všichni. I tentokrát jsem potřebovala zabít chvilku času a Levné knihy byly poblíž. A ani tentokrát jsem neodešla s prázdnou. Odnesla sem si nenápadně vyhlížející útlou knížku s názvem Až přijde noc a vůbec jsem netušila, jaký poklad si domů nesu. To je tak hezká záležitost, že mi je líto, že se mi do rukou nedostala už dřív.

I když se mi minulý rok povedlo přečíst poměrně hodně knih (myslím, že to vycházelo v průměru na 5 knih měsíčně), tak mě trochu mrzelo, že se tam neobjevilo nic, co by mě nějak výrazněji emočně zasáhlo nebo na mě nějak víc zapůsobilo. Říkala jsem si, že to bylo možná i mým výběrem, četla jsem totiž mnohem víc oddechové literatury (thrillery, sci-fi a fantasy) než kdy předtím a vybírala jsem si mnohem méně hloubavého a náročnějšího čtení. Ale v únoru jsem si spravila chuť právě knihou, od které jsem to vůbec nečekala. Tato příjemná knižní překvapení jsou nejlepší.

Až přijde noc je hezký, poetický příběh o lodním kuchaři, dvou sourozencích, lásce, přátelství ale i smutku, ztrátách, nekonečných dálkách a zároveň i lidské blízkosti. Je psaný v krátkých kapitolách, a proto se vám ze začátku může zdát, že postavy jenom rychle proplouvají kolem vás a autorka vás nechá klouzat jenom po povrchu, ale nenechte se zmást. Postupně, i navzdory občasným kusým informacím a různým náznakům, se s postavami sblížíte a najednou objevíte jejich hloubku a úplně vás dostanou. Je to spíš knížka o pocitech než o ději, prostoupená melancholickou atmosférou a citelným smutkem, ale zároveň je z ní cítit naděje a optimismus a víra v lepší budoucnost. Je jednoduše hezká a kouzelná. Jde o ten typ knížky, kterou dočítáte a slzy se vám lesknou v očích, ale vlastně vůbec nevíte proč a kdy se to vlastně stalo, jenom ve vás zůstane pocit, který doufáte, že vydrží co nejdelší dobu. Tak to je Až přijde noc. Nechte červenou Nellu Dan, ať i vám vstoupí do života a přiroste k srdci tak, jako přirostla všem lidem, kteří s ní kdy přišli do kontaktu.

Christine Mangan – Marokánka

Marokánka, novinka z nakladatelství Host, na obálce slibuje Dívku ve vlaku, která potkala Talentovaného pána Ripleyho. Rozhodně poutavá větička, která nenechala chladnou ani mě, a když jsem si k tomu připočetla lákavé prostředí exotického Maroka v 50. letech minulého století, nemohla jsem jí prostě odolat a rovnou jsem ji začala číst. Čekala jsem od ní totiž fakt poutavý thriller, který mě pohltí a překvapí takovým způsobem, jako se to žádnému thrilleru už dávno nepodařilo.

Marokánka je o dvou přítelkyních Lucy a Alice, které se potkávají po dlouhé době právě v marockém městě Tanger, kde žije Alice se svým manželem. Spojuje je společná minulost, tajemná nehoda a nesrovnalosti mezi tím, co si pamatuje jedna v porovnání s tou druhou. Přijela Lucy všechno napravit a dát jejich přátelství druhou šanci? A proč se vlastně před lety přestaly bavit? Které z nich můžeme věřit. Která říká pravdu a která lže? A co se vlastně stalo a jak to ve skutečnosti bylo?

Marokánka vás uchvátí svojí atmosférou už od první stránky. To tajemno, záhadné narážky, předtucha něčeho zlého na vás doslova sálá z každé stránky. Čte se to moc dobře, ale na můj vkus místy až příliš rychle, občas jsem se přistihla, že ten děj doslova prolítávám, ale je to napsané tak lehce a neskutečně čtivě, že se to jinak ani nedalo. Je tu skvěle vykreslená psychlogie postav a úžasně ukázané přátelství, které ne vždy končí happy endem, ale může být i hodně toxické. Ze začátku působí všechno idylicky, ale zdání může klamat. A jak to celé dopadlo? Na můj vkus to bylo příliš přímočaré a čekala jsem, že to autorka mnohem víc zamotá a pohraje si s tím tajemnem a celkově tajemstvími. Bylo to skvělé, jen tam pořád mám takové ale. Marokánka měla trochu na víc. Rozhodně měla k bombastickému rozuzlení nakročeno, takhle to skončilo ,,jenom" zajímavě a pro mě i hodně předvídatelně. Ale mě thrillerem jen tak lehce nepřekvapíte, jsem na ně fakt náročná. Rozhodně jde ale o titul, který v té záplavě thrillerů vyčnívá a určitě stojí za přečtení.

Kevin Hearne – Prohnaný (Kroniky železného druida #1)

Kroniky železného druida mám na svém seznamu knih, které si chci někdy přečíst, zapsané už velmi dlouhou dobu. Ale až teď, když ho znovu začalo vydávat Nakladatelství Laser, jsem si řekla, že přišel jeho čas. Když toho máte hodně, lítáte mezi prací, focením, sportem, společenským aktivitami a dalšími věcmi jako já, tak pak večer nebo v mhd nemáte absolutně žádnou přebytečnou mentální kapacitu na čtení něčeho složitějšího a u knihy si prostě potřebujete odpočinout. Pro tento účel je Prohnaný jako dělaný.

Hlavním hrdinou je Atticus, sexy majitel okultního knihkupectví žijící v Arizoně, který vypadá, že mu je 21 let, ale ve skutečnosti je mu minimálně stokrát tolik. Čerpá sílu ze země, nosí magické amulety, mentálně si povídá se svým psem (který má mimochodem absolutně skvělé hlášky a připomínky :D) irským vlkodavem Oberonem a vlastní nepřemožitelný meč. U dveří se mu střídají nejvyšší keltští bohové a bohyně, tyká si s Morrígan, jeho právníkem je vlkodlak s upírem a potká se s mocnou čarodějnicí, která se dočasně usídlila v těle zrzavé sexy barmanky. Jenomže si na jeho meč dělá zálusk jeden hodně mocný keltský bůh a Atticusův boj o život začíná.

Celkem slušný koktejl, co říkáte? Ale Kevinovi se to povedlo tak krásně namixovat, že to neskutečně skvěle funguje, vy se při čtení bavíte, nenudíte se, jste napnutí a Atticusovi prostě držíte palce. Toho ani nejde nemít rád. Je to ideální oddechovka, která je navíc postavená na keltské mytologii a na tu jsem po přečtení Marka Chadbourna celkem vysazená. Akorát se to neodehrává v Anglii, no. Je to boží, doporučuju a já už se těším na další díl, který mě už doma čeká na nočním stolku.

Terry Pratchett, Neil Gaiman – Dobrá znamení

Dobrá znamení je knížka, kterou mi jednoho dne strčil do ruky kamarád se slovy, že je to skvělé a že jestli jsem to nečetla, tak si to rozhodně musím přečíst. Že na Dobrá znamení jen tak něco nemá. Tak mi to pár měsíců leželo na nočním stolku, až jsem se do ní začetla a nestačila se divit. Od první stránky jsem se totiž skvěle bavila a byla absolutně nadšená a potěšena! Terry Pratchett totiž v 90. letech minulého století spojil síly s Neilem Gaimanem a společně napsali tak trochu jiný příběh o dobru a zlu, nebi i peklu a konci světa. Napsali to ale s humorem a grácii sobě vlastní a já jsem se do toho jejich příběhu úplně zažrala.

Je to skvělé, vtipné, inteligentní, s trefnými narážkami na lidskou povahu, dobro a zlo, plné vtipných a nečekaných situací, božích postaviček a událostí, které jen tak nevymyslíte. Je to celé jeden velký zmatek a hlavně neskutečná jízda. Je to doplněné o čarodějnice, anděly a démony, ale i o otravné telefonisty, hudbu Freddyho Mercuryho nebo o stará auta, knihkupectví, proroctví a spoustu dalšího. Působí to jako chaos, ale je to tak krásný chaos, že by byla obrovská chyba se do něho neponořit. Rozhodně stojí za to.

Víte, jsou knížky, které o sobě tvrdí, že jsou humorné, ale při jejich čtení se jenom párkrát pousmějete. To ale není případ Dobrých znamení. Tady jsem se smála nahlas a od srdce a neskutečně si to užívala. Amazon tento příběh vzal a zfilmoval do seriálu se skvělým hereckým obsazením a já už se nemůžu dočkat, až se na to budu moct podívat. Věřím, že to bude stát za to! Prostě taková ta správná parodie biblické apokalypsy, křesťanství a víry podané s typickým britským humorem a skvělými nápady. A to potřebujete zažít, věřte mi!

Když se řekne Barcelona, každému se vybaví něco jiného. Někomu kamenné uličky Barri Gòtic, Gaudí a jeho architektura plná fantazie a barev, knihomolové si vzpomenou na Carla Ruise Zafóna a jeho Stín větru, další napadne věčně rozestavěná La Sagrada Família, moře, pláž, přístav, zelené parky nebo sangría, ale taky chaos nebo nepříjemné zkušenosti se zloději. Taky vám pravděpodobně každý bude říkat, že Barcelona má neopakovatelnou atmosféru a že se mu tam hrozně líbilo a bude na pobyt v tomto druhém největším španělském městě vzpomínat s úsměvem na rtech.

Na Barcelonu jsem ze všech stran od lidí, kteří ji už navštívili, slyšela samou chválu, a proto jsem ji už delší dobu měla v takovém mém soukromém seznamu evropských měst, které bych ráda jednoho dne navštívila, když se mi naskytne příležitost. A ta se mi úplnou náhodou naskytla na Vánoce. Moje kamarádka Bára měla koupené letenky a náhle neměla s kým jet. Mně se to hodilo termínově, koukla jsem na letenky, které na ten lednový víkend vycházeli na asi 85 eur, a nebylo o čem uvažovat. Už se mi osvědčilo, že ze spontánních nápadů vznikají ty nejlepší zážitky, a tak jsem je koupila a začala se těšit, že uteču z této naší české zimy aspoň na chvíli za španělským sluncem a doplním nedostatek vitamínu D, na který v lednu fakt hodně trpím (taky, kdo z nás ne, že?).

Když jsem v pátek ráno odlétala do Barcelony, tak v Čechách mrzlo až praštělo, a já jsem se nemohla dočkat až z těch -10 stupňů tady v Praze vylezu do krásných španělských jarních teplot (po celou dobu naší návštěvy Barcelony jsme měly přes den 12-15°C). Z Prahy jsem letěla sama, s Bárou jsme se sešly až v Barceloně na letišti – ta letěla z Londýna. Protože moje letadlo mělo zpoždění, Bára mě už čekala a vítala mě slovy, že takhle chaotické letiště ještě nezažila. Každá jsme totiž přiletěly na úplně jiný terminál a do té doby jsme ani jedna netušily, že ty terminály jsou od sebe vzdálené 4 km a z jednoho na druhý se jede asi 10 minut autobusem. Naštěstí jsme se našly, společnými silami jsme zvládly rozluštit i systém barcelonské mhd a díky pomoci strýčka Googlu jsme se úspěšně dostaly na hotel, ubytovaly se a vyrazily ven.

Okolí našeho hotelu

Protože jsme obě přiletěly ze zimy, tak jsme od první chvíle měly pocit, že je v Barceloně strašný vedro, akorát nás mátly pohledy na místní Španěly a Španělky, kteří kolem nás chodili v zimních bundách, šálech a čepicích. My jsme si obě vzaly šaty a vysloužily si tím pár překvapivých pohledů od místních, kterým evidentně tak teplo nebylo. Protože jsme měly veliký hlad, hned na začátku jsme vyrazily do nejbližší kavárny kousek od našeho hotelu, dát si něco malého na zub, abychom měly na prozkoumávání Barcelony dostatek energie. A skončily jsme v té nejhezčí kavárně, kterou jsme za celý náš pobyt v Barceloně potkaly. Jmenovala se Espai Joliu a byla to nádherná kombinace prodejny kytek a kavárny s neotřelým interiérem, který mě naprosto uchvátil, no uznejte samy.

Já, člověk rozmlsaný prvotřídní kvalitou kávy pražských kaváren, jsem hned zjistila, že dát si dobrou kávu v Barceloně bude celkem oříšek. Filtr, který jsem tady dostala, byl hodně slabý a nevýrazný (a to jsem ještě nevěděla, že co se týče kafe, bude ještě mnohem hůř :D), ale to místo mi to vynahradilo. Posílené jsme vyrazily konečně prozkoumávat Barcelonu. Už se pomalu stmívalo a my měly hotel v novější části Barcelony, tak jsme se rozhodly, že směrem k historické části města se vydáme pěšky - prošly jsme kolem Parc de la Ciutadella, promotaly jsme se uličkami a obdivovaly všudypřítomné balkóny plné zeleně, prádla a vlajek, našly místo plné skvělých sladkostí (o těch se nám do dnešního dne zdá :D), kterým jsme prostě nemohly odolat a dostaly se až na velkou barcelonskou promenádu La Rambla, navštívily jsme ten největší trh, který jsem kdy zažila, Mercat de la Boqueria, který se nachází hned vedle La Rambly a je na ní napojen. Je to trh plný všeho možného, co vás jenom napadne, od ovoce a zeleniny přes sladkosti a vejce až k mořským potvorám nebo uzeninám. Všechno vypadalo úžasně lákavě, ale my se většinou jenom kochaly. Nakonec jsme si koupily něco malého na zub a rozhodly se, že je čas na večeři. I když původní plán byl jiný, nakonec jsme si po večeři řekly, že se na hotel vydáme pěšky a byla to skvělá volba hned ze dvou důvodů - měly jsme totiž možnost poprvé navštívit uličky starého města Barri Gòtic, kde jsme mohly obdivovat tradiční barcelonskou architekturu, která mě naprosto uchvátila, a cestou domů objevily malý zašitý bar, do kterého jsme se další večer vrátily na skleničku něčeho dobrého.

Parc de la Ciutadella

Ty uličky a balkony jsem si zamilovala

Už si nepamatuju, jak se to tam jmenovalo, ale někdy se nám tom s Baru zdá :D

Slavný trh Mercat de la Boqueria

Naše večeře (Aruma Restaurant)

A samozřejmě sangría, na kterou jsme se těšily celý den

Další den jsme si ráno zašly na snídani, a následně jsme se vydaly za památkami, které jsme chtěly ten den vidět. Jelikož jsme v Barceloně měly strávit jenom dva dny, neměly jsme rozhodně šanci navštívit a vidět všechna místa z turistických průvodců. K tomu se já hrozně nerada přehnaně honím za památkami, jenom abych je všechny stihla, ale ráda si město užívám v klidu a nasávám atmosféru, i za cenu toho, že nestihnu navštívit všechna ta must see místa. O tom moje cestování není a nikdy nebude. A proto se vždy při svých cestách snažím najít takovou tu ideální kombinaci toho všeho. A tak jsme s Bárou viděly Gaudího budovy Casa Battló (které díky atypickým balkonům místní říkají dům kostí nebo dům draka) a Casa Milá (jejíž povrch připomíná pláž, na které fouká vítr), ale protože jsme neměly až tolik času, nešly jsem dovnitř ani jednoho z těchto domů. V případě, že to budete mít v plánu, určitě doporučuju zarezervovat si vstup dostatečně včas. Pak jsme se přesunuly do Parku Güell, který je plný kamenných skulptur, zeleně a květin – jde o takové větší zahradní město. Tady jsme bohužel podcenily vstup do Gaudího zahrad, který byl placený. Protože jsme si neudělaly rezervaci dopředu, nedostaly jsme se dovnitř, což mě mrzí, chtěla jsem vidět slavného Gaudího ještěra na vlastní oči. A tak jsme si prošly tu veřejně přístupnou část a shodly se, že i tak je o co stát, kochaly jsme se krásným výhledem na město s tyčící se La Sagradou Famíliou, zelení nebo prošly kolem Gaudího muzea, což je dům, kde skutečně tento slavný architekt jeden čas žil. Mně se tento park moc líbil a když jsme sešly úplně dolů, tak se nám naskytl i pohled na spodní část právě té placené části a my mohly obdivovat gaudíovskou architekturu a osobitý styl.

Nejprve pořádná snídaně (kafe tragédie, ale jídlo skvělé)

Takový normální chaos v Barceloně na ulicích (všude lidi, dopravní prostředky...)

Casa Battlo

Casa Milá

Výhled z Parcu Guell

V pozadí je vidět nejvyšší hora tyčící se nad Barcelonou - Tibidabo

Tady už je vidět placená část Parcu Guell

Gaudího muzeum a zároveň dům, ve kterém jistý čas sám Gaudí žil.

Konec placené části parku

Po Parcu Güell jsme se přesunuly do přístavu, kde jsme si daly pozdní oběd a s klesajícím sluncem jsme se vydaly toulat se uličkami Barri Gòtic, a pak na zaslouženou skleničku do baru, který jsme objevily den předtím a obě vám ho můžeme jenom doporučit. Ty uličky Barri Gòtic mě na celé Barceloně asi uchvátily nejvíc. A to vedení elektřiny na domech? To jsem nechápala. Tam jim jako neprší?

Socha Kryštofa Kolomba v přístavu

Uličky Barri Gòtic

Catedral de Barcelona

A tady je ten spomínaný bar, který jsme objevily večer předtím úplnou náhodou. Byl moc příjemný a my ho můžeme jenom doporučit.

V neděli ráno jsme se sbalily a vyrazily ke katedrále La Sagrada Família, té nejznámější stavby Barcelony. Jde o nejnavštěvovanější památku v celém Španělsku a patří k skvostům kulturního dědictví UNESCO. Staví se už od roku 1883 a dodnes není hotova. Gaudí totiž chtěl celou stavbu financovat z veřejných zdrojů, a tak veškeré vstupné, které se od návštěvníků vybere, jde právě na dokončení této stavby. Je to jedna z nejoriginálnějších křesťanských staveb na světě. Chápu, proč tolik lidí fascinuje, je rozhodně úchvatná a neskutečně zvláštní a zajímavá. Dokončená by měla být v roce 2026, přesně na sté výročí Gaudího smrti, tak uvidíme. Rozhodně je to asi ta nejzvláštnější stavba, co jsem kdy viděla. S La Sagradou se mi bohužel pojí i jedna nepříjemná zkušenost. Každý, kdo v Barceloně někdy byl, mě varoval, že se ho buď pokusili okrást, nebo se jim to dokonce povedlo. Já nad tím mávla rukou, klasika. U La Sagrady jsem se o tom ale přesvědčila na vlastní kůži a nebylo to vůbec příjemné. Naštěstí šlo o neúspěšný pokus a o nic jsem nepřišla, ale dost negativně to ovlivnilo můj celkový dojem z Barcelony. Zbytek pobytu jsem byla doslova paranoidní a věci si hlídala jako ostříž. Takže, zopakuju to i já, dávejte si na své věci v Barceloně fakt pozor.

V dálce vidět to neznámější staveniště Barcelony :D

La Sagrada Famíllia zblízka

Pak jsme měly ještě pár hodin do odletu a vydaly se tam, kde se nám líbilo nejvíc, i když jsme tady už byly, nějak se nám nedařilo vidět kamenné uličky Barri Gòtic za denního světla, a tak jsme se jenom toulaly. Já si to maximálně vychutnávala a uvědomila si, že ani za dne v těchto stísněných uličkách není zase o tolik moc světla v porovnání s večerem nebo nocí. A to bylo naše rozloučení s Barcelonou.

Víkend v Barceloně byl moc hezký, užila jsem si ho, odpočinula si, nasála španělskou atmosféru, ale musela si zvyknout na to, že i v lednu je všude obrovská hromada lidí (nechci vidět, jak to tam vypadá v létě), překvapilo mě, jak byla Barcelona rozkopaná a celkově chaotická, ale říkám si, že to k tomu městu a celkové španělské mentalitě patří. Zase všichni lidi v službách byli hrozně milí a rádi si s námi povídali a hezky se o nás starali. Být tam déle, určitě bych ještě navštívila Tibidabo, což je nejvyšší vrch, který se tyčí nad Barcelonou s bazilikou, zábavným parkem a tím nejhezčím výhledem na celé město, a nějaké další památky, na které tentokrát nezbyl čas. Stejně tak bych víc času strávila v parcích, kterých je v Barceloně hned několik a určitě bych zavítala i na pláž a k moři, tentokrát jsme zvládly jenom návštěvu přístavu. Jídlo mají skvělé, ale dát si brunch a dobrý kafe, jako jsem zvyklá z Prahy, zde není jednoduché. Je to i tím, že Španělé si moc na snídaně nepotrpí, mají prostě jiný režim v porovnání s třeba střední nebo západní Evropou. Zato se tady člověk nají i pozdě v noci, což není běžné zase u nás.

Na konci víkendu jsme měly v nohou asi 45 km, to je za dva dny celkem slušný výkon, a hlavně hromadu dojmů a zážitků, na které budeme vzpomínat ještě dlouhou dobu. Barcelona byla skvělá, zajímavá a svá a já jsem hrozně ráda, že jsem ji mohla navštívit. A odjet občas s kamarádkou někam pryč a dát si čistě holčičí víkend se mi zatím vždy osvědčilo jako skvělý nápad. Je prostě skvělé na chvilku vypnout a nic nemuset řešit. Na pročistění hlavy ideální. Už teď se těším, co vymyslíme a kam vyjedeme příště. Díky Baru!

cwrcekk`s blog

cwrcekk

Sociální sítě

Instagram

Nejvíc čtené