cwrcekk`s blog

Jeden můj známý mi jednou řekl, že základním předpokladem dobrého hororu je skupina lidí uzavřená v prostoru, ze kterého nemají šanci uniknout, a z ničeho nic začne hlavním představitelům jít o život, ideálně nějakým záhadným způsobem. Tak přesně na tomhle základu je postavený horor Trajekt od švédského autora Matse Strandberga, o kterém se můžete na jeho děsivé obálce dočíst, že je přirovnávaný k švédskému Stephenovi Kingovi. Mně ale mnohem víc než Stephena Kinga (a to mám od něho dost načteno) připomíná spíš horory ve stylu A.I.Lindquista, takže věřím, že jeho fanoušci budou nadšeni. A protože já mám jeho tvorbu taky ráda, tak je vám asi už jasné, jak se mi tento drsný, krvavý horor odehrávající se na trajektu na cestě ze Švédska do Finska líbil. Ale vezměme to hezky po pořádku.

Tato recenze se mi psala trochu hůř, protože jsem vám v ní rovnou nechtěla prozradit ten největší spoiler, ale zároveň jsem si vědoma toho, že tato informace může i někoho z vás odradit. Ale protože tuto hlavní informaci nenajdete nikde v anotaci, ani na obálce, neochudím vás o ten moment překvapení, který podle mě dělá hodně z celkového čtenářského zážitku.

Představte si trajekt, jednu noc, množství lidských osudů a smrt, o které cestující netuší, že se s nimi nachází na palubě. A tak si užívají, pijí, milují se, hazardují a užívají si velkými doušky. Trajekt působí hodně jako studnice všemožných lidských neřestí. Mají pocit, že mají před sebou úžasnou noc, kterou si maximálně užijí a věří, že si ji budou dlouho pamatovat. Ani netuší, jak velikou pravdu mají. Většinu z nich čeká setkání se zlem, o kterém se mluví jenom v legendách, a začne boj na život a na smrt a není jasné, zda vůbec někdo přežije.

Dopředu vás musím upozornit, že to není čtení pro slabé žaludky. I já, která si občas přečtu i něco drsnějšího, jsem měla co dělat. Fakt jsem se bála, klepala mnou zimnice a občas jsem se otřásla hnusem. Nešlo to číst v jednom kuse, občas jsem knihu musela odložit a trochu se rozdýchat. Ale bylo to napsané tak poutavě, že mi to nedalo a vždy jsem se celkem brzo oklepala a zase se k příběhu vrátila.

Jde o horor, u kterého mě bavila stavba příběhu - to, jak nás autor do něj uvedl, seznámil nás s jednotlivými postavami, jejich osudy. Kromě toho děsivého rozměru celého příběhu zde byl také výrazný sociální rozměr, a to mě bavilo. Seznámíme se tady s rodinou s temným tajemstvím, starší paní, která neví, co se svým životem, vyhaslou zpěváckou hvězdičkou, která noc co noc uvádí karaoke a opovrhuje všemi, zaměstnanci trajektu, kteří na něm pracují už pomalu celou věčnost a sledují jeho postupný úpadek, ale nemůžou najít dostatek sil konečně z něho odejít, bývalého zaměstnance trajektu, který se rozhodl, že tuto noc udělá ve svém vztahu ten největší krok a dalšími. Strandbergovi se povedlo velmi kvalitně rozpracovat psychologii postav, nechal nás, ať se s nimi sžijeme, a následně nechal jednu po druhé bojovat o holý život. Skvělá práce.

Hodně se mi líbilo dělení kapitol podle jednotlivých postav, díky čemuž máme šanci sledovat jeden a ten stejný příběh z různých úhlů pohledů a z různých míst trajektu. To dodalo příběhu ještě rychlejší spád a to správné tempo, které vedlo k nevyhnutelnému konci, ke kterému se na jednu stranu budete chtít co nejdřív dostat, ale zároveň se ho budete obávat.

Trajekt je skvělým hororem, který je nejen strašidelný, ale taky hodně kvalitní zástupce svého žánru, který má kromě té děsivé složky velmi dobře rozpracovanou sociální rovinu a psychologii postav, a to se až tak často nevidí. Konec vás posadí do židle a vyvolá emoce, o kterých jste ani nevěděli, že můžete při čtení hororu cítit. Tleskám autorovi, a tak trochu tajně doufám, že to není poslední horor, který se mi od něj dostal do rukou.

Autor: Mats Strandberg

Název: Trajekt (2018)

Vydalo: Nakladatelství Host

Počet stran: 464

Renée Knight – Dokonalý cizinec

Ještě se mi nestalo, že bych nějakému thrilleru dala plný počet hvězdiček, ale Dokonalý cizinec si to fakt zasloužil. Pro mě to byl bezkonkurenčně asi zatím nejlepší thriller, který jsem kdy četla, nebo přinejmenším za poslední rok určitě.

Představte si, že si žijete svůj klidný, pohodlný život, ale máte tajemství. Tajemství, o kterém si myslíte, že nikdo jiný neví a jediný člověk, který něco věděl, si tu nepříjemnou pravdu odnesl s sebou do hrobu. Jednoho dne se ale u vás na nočním stolku objeví román, který je úplně přesně o vás a vašem největším tajemství. Jak je to možné? To přece nedává vůbec žádný smysl. Přežil nějaký svědek? A co teď, když se to dozví vaše okolí? Už je příliš pozdě přiznat se, takže co vlastně uděláte a jak se k tomu postavíte?

U tohoto skvěle napsaného thrilleru jsem byla nadšená od první stránky. A přitom vůbec není prvoplánově napínavý, nestaví na extrémně prudkém spádu nebo velké akci. Právě naopak. Plyne postupně, pomalu a odhaluje tajemství, které mělo navždy zůstat zapomenuto. Tady je vykreslení psychologie postav, což je někdy u thrillerů velká slabina, napsané fakt skvěle. Vůbec jsem neměla pocit, že kloužu po povrchu, jak se mi stalo třeba u Nebezpečné laskavosti. Někdy se autoři totiž tolik soustředí na to, aby byl thriller napínavý, že zapomínají na samotné rozpracování postav, které je stejně důležité a někdy na něm dokonce záleží mnohem víc, aby byl výsledný dojem z příběhu dobrý. Tady bylo všechno včetně rozuzlení na jedničku s hvězdičkou. Víc se rozepisovat nebudu, nechci vám ani náznakem zkazit tento čtenářský zážitek. Jenom vám řeknu, že kdybych měla o jednom thrilleru tvrdit, že si musíte přečíst, tak to bude Dokonalý cizinec. Za něho vám ručím, že se vám bude líbit. Věřte mi!

Kat Richardson – Šerochodec (Šerochodec #1)

Šerochodec je jedna z těch knih, co jsem někdy dávno koupila v nějakém knižním výprodeji, od té doby ji mám v knihovně a tak trochu jsem na ni zapomněla. A protože jsem si řekla, že nechci číst jenom novinky, ale ráda bych snížila počet nepřečtených knih, které mám ve své vlastní knihovně, tak přišel čas na ni.

Šerochodec je urban fantasy o soukromé detektivce, která díky jednomu hodně problematickému a násilnému klientovi skončí s vážnými zraněními hlavy v nemocnici, a dokonce se asi na 2 minuty ocitne ve stavu klinické smrti. Když se probere, začne vidět divné, nadpřirozené věci a jevy, které by ji měly zůstat skryty. Občas se dostane do úplně jiné reality. Má pocit, že začíná bláznit a vůbec neví, na koho se obrátit. Její psychiatr jí dá kontakt na jeden manželský pár, který se zabývá nadpřirozenem a ona se díky nim dozví věci, které jednoduše vědět ani nechtěla. Otázkou zůstává, zda tomu uvěří a přijme to, nebo tomu bude vzdorovat.

Šerochodec je skvělá oddechovka, u které jsem se fakt bavila. Hlavní hrdinka je tak správně přidrzlá, satirická a nedůvěřivá. Je to přesně ten typ pragmatického člověka, pro kterého to poslední, čemu dokáže uvěřit, jsou nadpřirozené jevy, i když je zažívá na vlastní kůži. To se mi na tom líbilo. Nebylo to jako v jiných podobných knihách, kdy se hlavní hrdinové vždy podezřele rychle smířili s tím, že se jim v životě děje něco nenormálního, často nadpřirozeného Tady je hrdinka nedůvěřivá, bojuje s novými skutečnostmi a nechce tomu do poslední chvíle uvěřit - a za to autora chválím.

Pokud tedy máte chuť na něco plné akce a nadpřirozena, se skvělou hlavní hrdinkou, kterou si oblíbíte, a odpočinete si u toho, tohle je jasná volba. Já mám doma ještě jeden díl z této série a už vím, že když budu mít chuť na dávku nadpřirozena, které mi bude využitím šera jako prostoru námětem trochu připomínat tvorbu Sergeja Lukjaněnka, vím, co si vyberu.

Jo Nesbø – Macbeth

Jo Nesbø a shakespearovská dramata? To jsem si vůbec nedokázala představit. Znělo to ale tak zajímavě, že jsem tomu musela dát šanci, i když mám s tvorbou Nesboho rozporuplný vztah. Jsou knížky, které mě chytly, ale také pár, které nebyly nic moc. Byla jsem ale zvědavá, jak se postaví k výzvě s názvem Macbeth, a řeknu vám jenom jedno, zvládnul to na jedničku s hvězdičkou. Macbeth v jeho podání, to byl čtenářský zážitek. Bez debaty.

Představte si místo království město, ponurou atmosféru, zkorumpované policajty, gangy, drogové dealery, nedostatek práce a pracovních míst, město, ve kterém vzkvétá zločin, násilí a vraždy jsou na denním harmonogramu. Macbeth je policajtem s temnou minulostí bývalé drogové závislosti, ze které se mu povedlo dostat. Díky kolegově pomoci a záchraně jednoho skoro zpackaného policejního zásahu, ho povýší, dostane se k moci - a tím to všechno začne. Opije se mocí a spolu se svou láskou Lady, majitelkou kasina, která ho ponouká k tomu chtít víc, začne vraždit s přesvědčením o své nezničitelnosti a oprávněnosti svých činů. Zapomíná na všechno a na všechny a bezcitně se vrhá proti všem, ke kterým někdy něco cítil nebo mu na nich záleželo. Pod heslem účel světí prostředky se zbavuje jednoho svědka za druhým a po hřbetech mrtvol šplhá na vrchol.

Kdo zná původní příběh Macbetha od Shakespeara, tak ví, jak tento příběh bude pokračovat, a jak to vlastně všechno skončí. Stejně je úchvatné číst tuto adaptaci klasické tragédie umístěné do dnešní doby. Je zajímavé sledovat, co se stane, když se změní kulisy a prostředí, tak všechno ostatní zůstane stejné. Touha lidí po moci, zhoubný vliv peněz, postavení a chuť vládnout je pořád stejná a je jedno, zda jde o město, království, dnešní dobu nebo dobu před pár sto lety. Lidská povaha se nemění. Nesbø přišel se skvělým dílem, perfektní psychologii postav a ponurou a temnou atmosférou města, které vás vtáhne a už nepustí.

Lisa Williamson – The Art of Being Normal

The Art of Being normal je young adult knížka, po které jsem sáhla, protože jsem už delší dobu nečetla nic v angličtině a vedle thrillerů je YA druhý žánr, který vyhledávám v tomto jazyku. Většinou se tyto tituly čtou dobře, jazyk není příliš těžký, ale zároveň to rozvíjí mou slovní zásobu, a to je důvod, proč si z času na čas přečtu něco v jiném jazyku.

Vůbec jsem nevěděla, do čeho jdu, i když obálka mi mohla napovědět. Anotace něco naznačila, ale až v půlce jsme zjistila, že kromě příběhu dvou outsiderů na jedné střední škole se mi do rukou dostal zajímavý titul pojednávající o transgender tématice a celkově o změně pohlaví. Bylo to pro mě zase něco jiného a hlavně příležitost dozvědět se něco, o čem nemám moc informací a o co jsem nikdy nijak extra nezajímala, protože jsem se s nikým takovým ještě nepotkala osobně.

Příběh byl napsaný hezky, poutavě a zajímavě, autorka si dala záležet na rozpracování psychologie postav a nastolila vícero otázek, které nás, kteří jsme nikdy nic takového nezažili a neřešili, ani nenapadlo, že je transgender lidi a hlavně teenegeri musí řešit. Do toho problematika šikany ve škole, komplikovaných vztahů v rodině - i když to ze začátku tak působilo, vůbec nejde o lehké čtení. Ale na druhé straně mě to neskutečně bavilo a pohltilo. Vůbec si nedokážu představit, jak bych v situaci postav reagovala já. Mám ale pocit, že tato knížka u nás nevyšla, tak když si ji budete chtít přečíst, nezůstává vám nic jiného, než si ji přečíst v angličtině, jako jsem to udělala já.

Anthony O´Neill – Na odvrácené straně

Na odvrácené straně je nejnovější sci-fi počin, který u nás vydalo Nakladatelství Leda. Jeho příběh se odehrává na Měsíci, který lidstvo kolonizovalo a vytvořilo si z něho takovou trestaneckou kolonii, kde žijí ti nejhorší zločinci, vrahové, zkorumpovaní policisté, úředníci a další pochybné lidské existence, kterým byl pobyt na Zemi zakázán a kteří byli deportováni na Měsíc. Na odvrácené straně Měsíce se nachází město s názvem Sin, tedy Město Hříchu, který vede excentrický miliardář - vybudoval ho a vládne mu absolutně pevnou rukou. Jenomže tam začnou umírat jeho nejbližší spolupracovníci a celé to zavání nějakou zradou. Tento případ dostane na starost nejnovější přírůstek do policejního sboru města, který je úplným nováčkem a diví se, že ten případ přidělili právě jemu. Jelikož se nachází na odvrácené straně Měsíce, je jasný, že to není žádné neviňátko, ale je svědomitý a zodpovědný. Rozhodne se , že se nenechá zastrašit a přijde tomu všemu na kloub. V průběhu toho z jedné výzkumné stanice směrem k městečku Sin putuje pomatený android, který za sebou nechává spoušť, hromadu mrtvol a recituje u toho nějaká pomatená pravidla.

Sci-fi příběhy jsem měla vždy v oblibě, protože mě bavilo sledovat, co všechno jsou autoři schopni vymyslet a jak si vlastně představují budoucnost lidstva, když absolutně popustí uzel své fantazii. A tohle je skvělé čtení. Takhle nějak by to vypadalo, kdyby Quentin Tarantino byl spisovatelem a psal knihy. Je to příběh plný akce, ironického humoru, napětí, mrtvol, krve, násilí a hlavně s poutavým příběhem, který vás chytne od první stránky a už nepustí. Vůbec by mi nevadilo, kdyby to bylo delší. Na můj vkus to skončilo moc brzo a nebránila bych se ani pokračování. Zhltla jsem to doslova jako malinu. Mně tedy nezůstává nic jiného než doufat, že Na odvrácené straně Měsíce není poslední počin Anthonyho O´Neilla a ještě s něčím neméně zajímavým a poutavým přijde, tohle mu totiž vyšlo na výbornou.

To bylo tak. Jeden víkend v lednu jsem se rozhodla, že v dubnu nechám kolo chvilku kolo odpočívat a vyměním ho za trochu jiný druh pohybu. A tak jsem se vydala na ashtangový jóga víkend do Bořetína na Vysočině.

Jógu jsem cvičila tak nějak s přestávkami vždy, ale tenhle podzim jsem se jí začala věnovat intenzivněji. Úplnou náhodou jsem se dostala na lekci ashtanga jógy ke skvělému Tomášovi Helbigovi, ze kterého se pro mě stal ten nejlepší lektor jógy, pod jehož vedením jsem kdy měla možnost cvičit (a to mám s čím porovnávat). Jsem přesvědčená, že kdyby tu první hodinu ashtangy, na které jsem se ocitla spíš souhrou náhod než úmyslně, vedl někdo jiný, tak bych si ji nikdy tak neoblíbila. Tomáš je prostě skvělý a cvičit pod jeho vedením je jednoduše radost.

Přitom to pro mě byl ze začátku doslova boj. Bojovala jsem sama se sebou, s vlastním tělem a občas i s hlavou. Ze začátku to bylo hodně o sebeovládání a zapření, protože to bylo (a pořád je) to nejnáročnější, co jsem kdy v józe zažila, ale zároveň to bylo svým způsobem očisťující. U žádné jiné činnosti jsem si tak nepročistila hlavu jako právě u ashtangy. Neměla jsem totiž prostor na žádnou myšlenku, jen jsem se maximálně soustředila na správné provádění jednotlivých ásan. Svaly mě bolely, tělo protestovalo, ale ten pocit na konci byl vždy k nezaplacení. No a tak nějak jsem si zamilovala ashtangu. A díky ní a Tomášovi jsem se jeden dubnový víkend ocitla na statku v Bořetíne, kde jsem kromě něho nikoho neznala a byla lehce nervózní. Nakonec se ukázalo, že nebylo z čeho.A neměla jsem být z čeho. Sešla se nás tam skvělá parta lidí na stejné vlně a se společnou láskou k astanze. Jasně, v různých úrovních pokročilosti, ale to ničemu nevadilo. Do toho víkendu jsem nevěřila, že já, noční tvor, který nevstává před devátou hodinou z postele, zvládnu v půl sedmé dýchací cvičení a v sedm poctivou ashtangu na prázdný žaludek. Ale zvládla jsem to a ještě si to neskutečně užila. Byl to prostě skvělý víkend, který mě nabil neskutečnou energií.

Zase jsem se tak nějak rozepsala o něčem, co původně ani nebyl účel tohoto fotočlánku. Chtěla jsem vám jenom ukázat pár hezkých fotek, které se mi povedlo pořídit jeden večer, kdy jsem se procházela v okolí Bořetínskeho statku. A řeknu vám - západ slunce v tomto prostředí, neskutečná nádhera. Nejde, abych se o to s vám nepodělila.

A co vy a jóga?

P.S. Pokud jste z Prahy, určitě zajdete na lekci k Tomášovi, nebudete litovat. Doporučuju ho všemi deseti!

Jussi Valtonen – Oni nevědí, co činí

Oni nevědí, co činí na první pohled působí jako jednoduchý thriller umístěný do ne příliš vzdálené budoucnosti, jehož děj kterého děj bude ubíhat rychle, a vypadá že půjde ve své podstatě o oddechovku. Je to ale jenom první dojem a ve skutečnosti tomu tak vůbec není. Tenhle finský společenský román je mnohem náročnější a kvalitnější. Jussi Valtonen v něm dokázal obsáhnout vícero témat a do jednoho příběhu spojil i na první pohled nespojitelné. A tak se v ději setkáme s tematikou rozdílů mentality Finů a Američanů, sledujeme problémy hlavního hrdiny, původem Američana, ja se snaží najít profesní uplatnění ve Finsku, protože se zamiloval a vzal si finskou partnerku a přestěhoval se za ní do Finska. Kromě této tematiky se setkáváme s problematikou hledání svého místa na světě dítěte rozvedených rodičů, zlomeného srdce, ale i terorismu, sociálních sítí, novodobého marketingu a manipulace s těmi nejmladšími. V popředí stojí ale problematika testů na zvířatech a jejich morální zodpovědnost a hlavně vnímání samotnou společností a vědeckou institucí. Velmi zajímavé je sledovat, jak může teror ovlivnit jednu rodinu a taky jak můžou předsudky ovlivnit úplně všechno. Není to jednoduché ani rychlé čtení, které zhltnete za jedno odpoledne, ale určitě stojí za to u něho strávit čas, protože je to velmi kvalitní román. Je možné, že se vám jeho začátek bude zdát trochu těžkopádnější, ale nakonec se rozjede a vy vlastně ani netušíte, k jakému konci to vede. A to je na tom to nejlepší. A sami zjistíte, že krimi není to jediné, co na severu umí psát.

Mark Chadbourn – Konec světa (Věk rozvratu #1)

V dubnu jsem si kromě čtení nových knih dala i dva rereadingy - a tohle byl první z nich. Měla jsem chuť vrátit se k příběhu, který jsem už sice jednou prožila, ale zapsal se mi do paměti takovým způsobem, že jsem věděla, že se k němu někdy vrátím. A tak jsem se znovu vrhla na fantasy ságu z pera anglického spisovatele Marka Chadbourna a znova jsem se vrátila do Anglie, ve které se začnou dít zvláštní věci, a každým dnem se objevují další nevysvětlitelné nadpřirozené jevy.

Děj této fantasy ságy odehrávající se v aktuální Anglii je postavený na keltských mýtech a legendách. Dávní bohové, kteří byli z našeho světa vyhnáni, se znovu vrací, aby převzali vládu nad Zemí, a s nimi přichází všechny bytosti z legend a mýtů, o kterých si lidé ještě donedávna mysleli, že nikdy neexistovali. A tak se potkáváme nejenom s bohy, ale i s různými nestvůrami, vílami, lidmi se zvláštními schopnostmi a spolu s hlavními hrdiny navštěvujeme magická místa Anglie a stáváme se součástí zvláštní party, která byla tak nějak předurčena k tomu, aby zachránila svět před totální nadvládou keltských bohů. Nepamatuju si žádnou zvláštnější partu hrdinů, kteří by se jimi stali proti své vlastní vůli. A tak Church, Ruth, Laura, Shavi a Tom se vydají na dobrodružství, z kterého není cesty zpět.

Je to prostě skvělé. Hrozně se mi líbí námět toho, že se postavy z keltských legend a mýtů dostanou do našeho světa a začnou tady dělat paseku. Velmi dobrá myšlenka, kterou se podařilo Markovi Chadbournovi fakt zajímavě rozepsat a zpracovat. Je to první část trilogie, takže tady nic nekončí, právě naopak. Konec světa je jenom začátek. A já se těším, až se do tohoto dobrodružství ponořím znovu. Je to prostě pecka a právem jedna z mých nejoblíbenějších fantasy sérií.

Darcey Bell – Nebezpečná laskavost

Nebezpečná laskavost je novinkou Nakladatelství Leda s velmi zajímavou anotací. Představte si, že jste vdova s dítětem a nejlepší kamarádku získáte díky tomu, že se ve škole skamarádí vaši synové. Jste ráda, že konečně nejste na všechno sama, ale máte někoho, na koho se můžete spolehnout a svěřit mu i nějaká ta tajemství, vždyť od toho ty nejlepší kamarádky jsou, že? Ona vás taky někdy požádá o laskavost, třeba když musí být déle v práci. A tak občas vyzvednete i jejího syna, pohlídáte ho, dokud si ho nepřijde vyzvednout. Ale co když se jednoho dne vůbec neukáže? Nedá vám nijak vědět, nepošle žádnou zprávu, prostě se jednoho dne nevrátí z práce a zmizí doslova beze stopy. Vy si mezitím s jejím manželem navzájem pomáháte a poskytujete podporu v době nejistoty. A po pár týdnech se v jezeře najde tělo, předávkované, utonulé ženy, která má stejné DNA jako vaše kamarádka. Ale co když není všechno tak, jak to na první pohled vypadá a vy nejste jediná, která má nějaké tajemství?

Zajímavý thriller, který mi bohužel ale přišel moc průhledný. Je to hlavně tím, že mám thrillery už dost načtené. Bylo to super, bavilo mě to a oddechla jsem si u toho, ale za mě to byl takový lepší průměr. Autorka se snažila přivodit jakýsi wow efekt pár šokujícími informacemi, bohužel mi chybělo nějaké hlubší propracování psychologie postav. I u thrilleru jsem ráda, když se dokážu s postavami sžít a tady jsem tak nějak celý čas klouzala jenom po povrchu a bylo mi to místy fakt jedno. Četlo se to ale skvěle, stránky odsýpaly, a protože jsem po téhle knize sáhla jenom kvůli oddychu, svůj účel rozhodně splnila a nelituju, že jsem s ní těch pár večerů strávila.

Maxim E. Matkin – Mužské interiéry

Mužské interiéry byl další rereading tohoto měsíce a pro mě i tak trochu náhoda, protože na tuto knížku jsem v úplně krásným stavu narazila v antikvariátu na Národní třídě za 10 Kč. To jsem ji tam prostě nemohla nechat. Hlavně když jde o Maxima E. Matkina, slovenského spisovatele, jehož knížky o vztazích mě vždy neskutečně bavily. I když jsem už dávněji Mužské interiéry četla, tak jsem si řekla, že si je dám ještě jednou, protože tohle je ten druh knih, v kterých dokážete s každým přečtením najít nové a nové významy, hlavně po prožití pár vlastních vztahových peripetiích.

Mužské interiéry jsou příběhem o nevěře, lásce, manželkách, milenkách, neopětovaných citech i naději. Píše o lásce, která může mít neskutečné množství podob, o citu, který jednoho povznáší a povzbuzuje a toho druhého ničí. A může být spokojený vztah postavený na neštěstí někoho třetího? Hodně otázek a málo odpovědí? I když se může zdát, že by knížka mohla přinést nějaké odpovědi, ve skutečnosti si je každý musí najít v sobě. Ale jako impuls na přemýšlení je to prostě skvělé.

Čím jsem starší, tak na mě Matkinovy texty působí tak nějak víc, a proto můžu jeho knížky číst pořád dokola. Není to nic náročného, texty působí jako lehké a milé, zobrazují život, vztahy, city a spoustu dalšího, co potká nejednoho z nás, zároveň ale dokážou prostřednictvím těchto lehkých příběhů zasáhnout i hlouběji, stačí zahrát na tu správnou strunu. A to u mě Mužské interiéry zahrály. Doporučuju a já si jdu sehnat nějaké jeho další tituly. Chci vědět, jak se na ně budu koukat dnes - v porovnání s minulostí.

Radovan Menšík – Vedlejší pokoje

Vedlejší pokoje od Radovana Menšíka jsou jeho prvním románovým debutem a zároveň je díky tomuto titulu nejmladším držitelem Ceny Knižního klubu.

Jeden penzion, 4 pokoje a mozaika lidských osudů napsaná krásným, poetickým a kultivovaným jazykem. V jednotlivých pokojích se setkáváme s mladým mužem, kterému se má v nejbližších dnech vrátit přítelkyně z dlouhodobého pobytu zahraničí, s dalším mladým mužem a jeho přítelkyní, s manželským párem se dvěma dětmi a dvěma staršími muži, kamarády, kteří se potkali za zvláštních okolností a večery tráví věčně se opakující diskusí o existenci či neexistenci Boha. Je zajímavé sledovat tyto osudy, na co myslí, co prožívají a jak se vlastně jejich osudy protínají. I když to na první pohled působí jako pohodové, nenáročné čtení, opak je pravdou. Vedlejší pokoje v sobě obsahují hloubku, kterou objevíme v okamžiku, kdy se do příběhu ponoříme a necháme se jím vtáhnout a prostoupit. Překvapivě lehce se dokážeme vcítit do jednotlivých postav a řešíme s nimi jejich dilema. Na můj vkus se tam moc řešil bůh a víra, ale to je jenom můj názor. V příběhu tato linka tvořila důležitou součást. Celou knížku čekáte, kdy se jejich osudy protnou, protože vám to slíbili v anotaci, a když se tak stane, tak jste příjemně překvapení a najednou vám všechno dojde. Skvělé dílko, které určitě stojí za pozornost, ale sáhněte po něm až v době, kdy budete mít chuť na něco vážnějšího a hloubavějšího. Donutí vás totiž nad hodně věcmi přemýšlet.

Shane Kuhn – Jak zabít svého šéfa, příručka stážisty

Knížka Jak zabít svého šéfa, příručka stážisty je skvělá oddechovka, kterou bych na vašem místě nenechávala v práci na viditelném místě, aby se váš šéf nezačal obávat, že chystáte něco nekalého :D Objevila jsem ji v Levných knihách a fakt nechápu, jak se tam tato skvělá kniha mohla dostat.
Hlavní hrdina John Lago je sirotek, který je nájemným vrahem ve společnosti Lidské zdroje s. r. o. Tato firma založila svůj úspěch na skutečnosti, že stážisti jsou ve většině velikých korporací neviditelní, nikdo je pořádně nevnímá a nepamatuje si ani jejich jméno. Oni jsou ale schopni dostat se všude, dokonce i k hlavním šéfům, které nakonec připraví o život, a pak se vypaří tak, že je nikdy nikdo nepodezřívá (protože si je nepamatuje). S Johnem se setkáváme u jeho poslední zakázky, která se už od začátku začíná komplikovat a on se bude snažit to celé nejenom dokončit, ale hlavně přežít.

Příručka stážisty je ideální v případě, že máte chuť na něco nenáročného, ale zároveň napínavého. Ne každému specifický černý humor autora sedne, ale když vás baví cyničtí hlavní hrdinové, kteří si dělají srandu i ze své vlastní smrti, tak mi věřte, že si Johna Laga zamilujete. Je to přesně ten typ záporáka, kterého si prostě nejde neoblíbit. Příběh je napínavý a autor vás nenechá se ani chvilku nudit, právě naopak, všechno pořád zaplétá a komplikuje a vy si říkáte, jak to všechno vůbec dopadne. Skvělý kousek, který rozhodně doporučuju.

Hella S. Haase – Černé jezero

Tahle útlá knížečka o přátelství patří mezi nejznámější díla nizozemské literatury. Černé jezero je příběh o přátelství dvou chlapců - domorodého a nizozemského, který se odehrává v nizozemské kolonii na Jávě, v dnešní Indonésii, před druhou světovou válkou. Oba dva vyrostli společně vedle sebe, hráli si, ovlivňovali se, ale jako děti nevnímali, že se od sebe jakýmkoliv způsobem liší. Po jedné tragické události se ale pomaličku začali jeden druhému vzdalovat a postupně se vzdálili úplně. Každý šel na jinou školu, věřil něčemu úplně jinému. Černé jezero je obrázkem života v nizozemské kolonii, poukazuje na soužití dvou rozdílných společenství vedle sebe a toho jak domácí, domorodé, obyvatelstvo vnímalo nizozemskou kolonizaci. Příběh je částečně autobiografický, protože samotná autorka žila hodně velkou část svého života právě na Jávě, kde vyrostla, a tak do textu převedla své vlastní zkušenosti a pocity. Nejzajímavější je sledovat, jak rozdílnost obou chlapců, která se odráží v chování dospělých k nim, vnímají samotní chlapci, kteří do určitého bodu vůbec netušili, že by měli být nějakým způsobem rozdílní. Je to útlý text, který se kromě jiného zamýšlí i nad otázkou toho, do jaké míry vlastně toho druhého můžeme, resp. nemůžeme, znát. Tohle dílko určitě stojí za pozornost, sáhněte po něm, jestli máte chuť na něco trochu hloubavějšího a na zamyšlení.

Nina George – The Little Breton Bistro

Little Breton Bistro je hezká a roztomilá knížka, něžně romantický příběh o nových začátcích. Hlavní hrdince je 60, je otrávená a znechucená ze života se svým manželem, který si jí nikdy nevážil a podle ní ani nemiloval, věčně ji jenom kritizoval a nikdy nemohla dělat to, po čem toužila. Došlo to do takového stadia, že se v průběhu jejich dovolené v Paříži rozhodla spáchat sebevraždu. Zachránil ji náhodný kolemjdoucí a ona skončila v nemocnici. Její manžel se na ní naštval a nechal ji tam samotnou a opuštěnou. Ona se rozhodla, že podruhé to musí udělat pořádně, a tak odcestuje do Bretonska, protože se rozhodne, že se chce zabít na hezkém místě. To ale ještě neví, že se ji tam úplnou náhodou povede získat práci, přátelé a znovu prožije lásku, kterou vlastně nikdy v životě nezažila a tím zjistí, že pořád je pro co žít. Uvědomí si, že celý život upřednostňovala požadavky jiných před těmi svými a to byla chyba. Zjistí, že je hromada věcí, na které má talent a které ji jdou a ona začne skutečně nanovo. Aspoň do momentu, než ji její manžel začne zoufale hledat.

Tuto knížku jsem dostala v práci od jedné paní, která bydlela u nás v hotelu, a jelikož ji už přečetla, rozhodla se, že mi ji věnuje. Vzala jsem si ji sebou do Varšavy a neměla jsem od ní žádná očekávání, prostě se mi líbila obálka. Byla jsem mile překvapená, jaký hezký příběh se mi dostal do rukou. Bylo zajímavé sledovat zase jednou příběh se staršími hlavními hrdiny, kteří měli už hodnou část života za sebou. Ale stejně měli obrovskou chuť žít, bojovat za sebe i za ostatní. Je totiž jasné, že snaha být spokojení a být s někým, kdo nás dělá šťastnými je stejná bez ohledu na věk či pohlaví. Stejně tak se mi líbil mírně kouzelný nádech atmosféra místa, kde se to všechno odehrávalo. Za mě jednoznačně skvělé oddechové čtení, které mi vykouzlilo úsměv na tváři.

Guillermo del Toro, David Kraus – Tvář vody

Myslím si, že Tvář vody není neznámá pro nikoho z nás. Ono je hodně těžké neslyšet o filmu, kterému se povedlo tento rok získat čtyři Oscary - za nejlepší film, režii, výpravu a hudbu. Tato fantaskní romance a svým způsobem pohádka vypráví příběh dvou neobyčejných outsiderů – němé uklízečky a humanoidního netvora neznámého původu odněkud z Amazonského pralesa. Tvář vody vznikla ve spolupráci mexického režiséra Guillerma del Tora a amerického spisovatele Davida Krause, kteří se rozhodli vyprávět jeden příběh ze dvou různých pohledů - z pohledu filmového a knižního. Nápad původně vznikl v hlavě Daniela Krause a společně s Guilermem del Torem na něm pracovali dlouhou dobu. Film měl premiéru 15. února, v knižní podobě Tvář vody vyšla až 27. února, přičemž u nás vyšla ve stejný den jako v USA. A já jsem si samozřejmě tuto možnost nenechala ujít, protože mě příběh zaujal. Měla jsem v plánu jít i na film, a tak jsem se rozhodla tyto dvě zpracování stejného příběhu porovnat.

Víc v recenzi na blogu.

Joe Hill – Podivné počasí

Co se týče strašidelných příběhů, Joe Hill patří mezi mé oblíbence. Poprvé jsem se s ním setkala ve Vánoční říši, u které si doteď pamatuju, jak jsem se v noci bála chodit z práce, tak skvěle byl tento strašidelný příběh napsaný. A tak hned, jak jsem se dozvěděla, že mu u nás vyjde další titul, jsem věděla, že si ho nutně musím přečíst. Tentokrát šlo o sbírku čtyř kratších strašidelných a záhadných příběhů pod společným názvem Podivné počasí s fakt zajímavou obálkou. A byla to zas jednou skvělá volba. U Joa Hilla se jeho geny prostě nezapřou. Ne každý ví, že jde o syna Stephena Kinga, který se snaží dostat ze stínu svého slavného otce, proto používá jméno Joe Hill. Nevím, zda je možné, aby se schopnost psát skvělé příběhy dědila, ale u této dvojice jsem tomu schopna uvěřit. Joe Hill prostě umí skvěle psát a to mu nikdo nemůže vzít.

Příběhy v Podivném počasí jsou zajímavé, poutavé, strašidelné, postavené na hranici uvěřitelna, odehrávající se v reálném prostředí a jsou okořeněné někdy méně, jindy trochu více něčím nadpřirozeným. Joe Hill dokáže příběh podat tak, že vás při čtení mrazí, a i když se bojíte, přilepí vás ke stránkám knihy způsobem, že ji nedokážete odložit, ale musíte číst dál až do konce. Pokud se tedy nebojíte, nebo právě naopak se chcete trochu bát, tak určitě se začtěte do Podivného počasí a potkejte se s fotoaparátem, který krade duši, s fakt divným postapokalyptickým počasím nebo se nechte vyděsit příběhem, který neobsahuje nic nadpřirozeného, jenom lidskou zlobu a hloupou shodu náhod, která spustí lavinu nepředstavitelného neštěstí. Některé věci ve vás budou rezonovat ještě dlouho po dočtení, za to vám ručím.

Peter May – Sál smrti

Poslední dobou se tak trochu vyhýbám komplikovanějším a hloubavějším příběhům. Je to tak, čím víc jsem zaneprázdněná a můj mozek pracuje na plné obrátky, tím víc sahám po příbězích, u kterých nemusím nic extra řešit a oddechnu si. A u mě to jsou detektivky a psychothrillery. U těch dokážu vždy krásně vypnout a odpočinout si. Ale taky se snažím, aby i v tomto případě šlo o příběhy, které mi kromě oddechu i něco dají a tento požadavek čínské thrillery bohatě splňují. Tuto detektivní sérii Petra Maye jsem si skutečně oblíbila a i v jeho už třetím díle s názvem Sál smrti jsem se přesvědčila o tom, že to skutečně stojí za to. Protože v čínských thrillerech kromě klasické detektivní zápletky, kterou řeší tak trochu atypická detektivní dvojice americké patoložky a čínského vyšetřovatele, dostanete i něco navíc, vhled do jiné kultury, jejich zvyků, tradic, historie nebo sociální problematiky a politiky. A to mě na tom neskutečně baví. Baví mě, že se dozvím i něco nového, co je ale prezentované nenásilnou formou a zakomponované do příběhu, je jeho součástí a vůbec to nevnímám rušivě. I tady se v průběhu řešení identity žen z objeveného hromadného hrobu a pátrání po jejich vrahovi zamýšlíme třeba nad problematikou potratů a politiky jednoho dítěte nebo o rozdílech mezi Pekingem a Šanghají. Jemné romantické napětí mezi hlavními hrdiny je samozřejmostí a dodává to příběhu ten správný náboj. Peter May prostě ví, co dělá, a chápu, proč je mezi milovníky detektivek tak oblíbený. Já už se těším na nějakou další jeho knížku.

cwrcekk`s blog

cwrcekk

Sociální sítě

Instagram

Nejvíc čtené