cwrcekk`s blog

Shane Kuhn – Jak zabít svého šéfa, příručka stážisty

Knížka Jak zabít svého šéfa, příručka stážisty je skvělá oddechovka, kterou bych na vašem místě nenechávala v práci na viditelném místě, aby se váš šéf nezačal obávat, že chystáte něco nekalého :D Objevila jsem ji v Levných knihách a fakt nechápu, jak se tam tato skvělá kniha mohla dostat.
Hlavní hrdina John Lago je sirotek, který je nájemným vrahem ve společnosti Lidské zdroje s. r. o. Tato firma založila svůj úspěch na skutečnosti, že stážisti jsou ve většině velikých korporací neviditelní, nikdo je pořádně nevnímá a nepamatuje si ani jejich jméno. Oni jsou ale schopni dostat se všude, dokonce i k hlavním šéfům, které nakonec připraví o život, a pak se vypaří tak, že je nikdy nikdo nepodezřívá (protože si je nepamatuje). S Johnem se setkáváme u jeho poslední zakázky, která se už od začátku začíná komplikovat a on se bude snažit to celé nejenom dokončit, ale hlavně přežít.

Příručka stážisty je ideální v případě, že máte chuť na něco nenáročného, ale zároveň napínavého. Ne každému specifický černý humor autora sedne, ale když vás baví cyničtí hlavní hrdinové, kteří si dělají srandu i ze své vlastní smrti, tak mi věřte, že si Johna Laga zamilujete. Je to přesně ten typ záporáka, kterého si prostě nejde neoblíbit. Příběh je napínavý a autor vás nenechá se ani chvilku nudit, právě naopak, všechno pořád zaplétá a komplikuje a vy si říkáte, jak to všechno vůbec dopadne. Skvělý kousek, který rozhodně doporučuju.

Hella S. Haase – Černé jezero

Tahle útlá knížečka o přátelství patří mezi nejznámější díla nizozemské literatury. Černé jezero je příběh o přátelství dvou chlapců - domorodého a nizozemského, který se odehrává v nizozemské kolonii na Jávě, v dnešní Indonésii, před druhou světovou válkou. Oba dva vyrostli společně vedle sebe, hráli si, ovlivňovali se, ale jako děti nevnímali, že se od sebe jakýmkoliv způsobem liší. Po jedné tragické události se ale pomaličku začali jeden druhému vzdalovat a postupně se vzdálili úplně. Každý šel na jinou školu, věřil něčemu úplně jinému. Černé jezero je obrázkem života v nizozemské kolonii, poukazuje na soužití dvou rozdílných společenství vedle sebe a toho jak domácí, domorodé, obyvatelstvo vnímalo nizozemskou kolonizaci. Příběh je částečně autobiografický, protože samotná autorka žila hodně velkou část svého života právě na Jávě, kde vyrostla, a tak do textu převedla své vlastní zkušenosti a pocity. Nejzajímavější je sledovat, jak rozdílnost obou chlapců, která se odráží v chování dospělých k nim, vnímají samotní chlapci, kteří do určitého bodu vůbec netušili, že by měli být nějakým způsobem rozdílní. Je to útlý text, který se kromě jiného zamýšlí i nad otázkou toho, do jaké míry vlastně toho druhého můžeme, resp. nemůžeme, znát. Tohle dílko určitě stojí za pozornost, sáhněte po něm, jestli máte chuť na něco trochu hloubavějšího a na zamyšlení.

Nina George – The Little Breton Bistro

Little Breton Bistro je hezká a roztomilá knížka, něžně romantický příběh o nových začátcích. Hlavní hrdince je 60, je otrávená a znechucená ze života se svým manželem, který si jí nikdy nevážil a podle ní ani nemiloval, věčně ji jenom kritizoval a nikdy nemohla dělat to, po čem toužila. Došlo to do takového stadia, že se v průběhu jejich dovolené v Paříži rozhodla spáchat sebevraždu. Zachránil ji náhodný kolemjdoucí a ona skončila v nemocnici. Její manžel se na ní naštval a nechal ji tam samotnou a opuštěnou. Ona se rozhodla, že podruhé to musí udělat pořádně, a tak odcestuje do Bretonska, protože se rozhodne, že se chce zabít na hezkém místě. To ale ještě neví, že se ji tam úplnou náhodou povede získat práci, přátelé a znovu prožije lásku, kterou vlastně nikdy v životě nezažila a tím zjistí, že pořád je pro co žít. Uvědomí si, že celý život upřednostňovala požadavky jiných před těmi svými a to byla chyba. Zjistí, že je hromada věcí, na které má talent a které ji jdou a ona začne skutečně nanovo. Aspoň do momentu, než ji její manžel začne zoufale hledat.

Tuto knížku jsem dostala v práci od jedné paní, která bydlela u nás v hotelu, a jelikož ji už přečetla, rozhodla se, že mi ji věnuje. Vzala jsem si ji sebou do Varšavy a neměla jsem od ní žádná očekávání, prostě se mi líbila obálka. Byla jsem mile překvapená, jaký hezký příběh se mi dostal do rukou. Bylo zajímavé sledovat zase jednou příběh se staršími hlavními hrdiny, kteří měli už hodnou část života za sebou. Ale stejně měli obrovskou chuť žít, bojovat za sebe i za ostatní. Je totiž jasné, že snaha být spokojení a být s někým, kdo nás dělá šťastnými je stejná bez ohledu na věk či pohlaví. Stejně tak se mi líbil mírně kouzelný nádech atmosféra místa, kde se to všechno odehrávalo. Za mě jednoznačně skvělé oddechové čtení, které mi vykouzlilo úsměv na tváři.

Guillermo del Toro, David Kraus – Tvář vody

Myslím si, že Tvář vody není neznámá pro nikoho z nás. Ono je hodně těžké neslyšet o filmu, kterému se povedlo tento rok získat čtyři Oscary - za nejlepší film, režii, výpravu a hudbu. Tato fantaskní romance a svým způsobem pohádka vypráví příběh dvou neobyčejných outsiderů – němé uklízečky a humanoidního netvora neznámého původu odněkud z Amazonského pralesa. Tvář vody vznikla ve spolupráci mexického režiséra Guillerma del Tora a amerického spisovatele Davida Krause, kteří se rozhodli vyprávět jeden příběh ze dvou různých pohledů - z pohledu filmového a knižního. Nápad původně vznikl v hlavě Daniela Krause a společně s Guilermem del Torem na něm pracovali dlouhou dobu. Film měl premiéru 15. února, v knižní podobě Tvář vody vyšla až 27. února, přičemž u nás vyšla ve stejný den jako v USA. A já jsem si samozřejmě tuto možnost nenechala ujít, protože mě příběh zaujal. Měla jsem v plánu jít i na film, a tak jsem se rozhodla tyto dvě zpracování stejného příběhu porovnat.

Víc v recenzi na blogu.

Joe Hill – Podivné počasí

Co se týče strašidelných příběhů, Joe Hill patří mezi mé oblíbence. Poprvé jsem se s ním setkala ve Vánoční říši, u které si doteď pamatuju, jak jsem se v noci bála chodit z práce, tak skvěle byl tento strašidelný příběh napsaný. A tak hned, jak jsem se dozvěděla, že mu u nás vyjde další titul, jsem věděla, že si ho nutně musím přečíst. Tentokrát šlo o sbírku čtyř kratších strašidelných a záhadných příběhů pod společným názvem Podivné počasí s fakt zajímavou obálkou. A byla to zas jednou skvělá volba. U Joa Hilla se jeho geny prostě nezapřou. Ne každý ví, že jde o syna Stephena Kinga, který se snaží dostat ze stínu svého slavného otce, proto používá jméno Joe Hill. Nevím, zda je možné, aby se schopnost psát skvělé příběhy dědila, ale u této dvojice jsem tomu schopna uvěřit. Joe Hill prostě umí skvěle psát a to mu nikdo nemůže vzít.

Příběhy v Podivném počasí jsou zajímavé, poutavé, strašidelné, postavené na hranici uvěřitelna, odehrávající se v reálném prostředí a jsou okořeněné někdy méně, jindy trochu více něčím nadpřirozeným. Joe Hill dokáže příběh podat tak, že vás při čtení mrazí, a i když se bojíte, přilepí vás ke stránkám knihy způsobem, že ji nedokážete odložit, ale musíte číst dál až do konce. Pokud se tedy nebojíte, nebo právě naopak se chcete trochu bát, tak určitě se začtěte do Podivného počasí a potkejte se s fotoaparátem, který krade duši, s fakt divným postapokalyptickým počasím nebo se nechte vyděsit příběhem, který neobsahuje nic nadpřirozeného, jenom lidskou zlobu a hloupou shodu náhod, která spustí lavinu nepředstavitelného neštěstí. Některé věci ve vás budou rezonovat ještě dlouho po dočtení, za to vám ručím.

Peter May – Sál smrti

Poslední dobou se tak trochu vyhýbám komplikovanějším a hloubavějším příběhům. Je to tak, čím víc jsem zaneprázdněná a můj mozek pracuje na plné obrátky, tím víc sahám po příbězích, u kterých nemusím nic extra řešit a oddechnu si. A u mě to jsou detektivky a psychothrillery. U těch dokážu vždy krásně vypnout a odpočinout si. Ale taky se snažím, aby i v tomto případě šlo o příběhy, které mi kromě oddechu i něco dají a tento požadavek čínské thrillery bohatě splňují. Tuto detektivní sérii Petra Maye jsem si skutečně oblíbila a i v jeho už třetím díle s názvem Sál smrti jsem se přesvědčila o tom, že to skutečně stojí za to. Protože v čínských thrillerech kromě klasické detektivní zápletky, kterou řeší tak trochu atypická detektivní dvojice americké patoložky a čínského vyšetřovatele, dostanete i něco navíc, vhled do jiné kultury, jejich zvyků, tradic, historie nebo sociální problematiky a politiky. A to mě na tom neskutečně baví. Baví mě, že se dozvím i něco nového, co je ale prezentované nenásilnou formou a zakomponované do příběhu, je jeho součástí a vůbec to nevnímám rušivě. I tady se v průběhu řešení identity žen z objeveného hromadného hrobu a pátrání po jejich vrahovi zamýšlíme třeba nad problematikou potratů a politiky jednoho dítěte nebo o rozdílech mezi Pekingem a Šanghají. Jemné romantické napětí mezi hlavními hrdiny je samozřejmostí a dodává to příběhu ten správný náboj. Peter May prostě ví, co dělá, a chápu, proč je mezi milovníky detektivek tak oblíbený. Já už se těším na nějakou další jeho knížku.

Varšava, hlavní město Polska, se na jeden víkend stala cílovou destinací pro mě a moji kamarádku, kde jsme se rozhodly strávit víkend a prozkoumat, co nám tohle zajímavé polské město může nabídnout k objevení. Nemůžu úplně říct, že by se u mě Polsko řadilo mezi místa, která musím navštívit, ale jak to tak většinou bývá, to, co máme obrazně za rohem, nás láká nejméně a dostaneme se tam nejpozději, i když za návštěvu rozhodně stojí . A tak se stalo, že třeba v Norsku jsem byla už dvakrát, ale v Polsku kromě pár hodin při čekání na trajekt do Švédska vůbec, a tak přišel ten nejvyšší čas to napravit.

Účastnice zájezdu a naše jediná společná fotka celého výletu - z hotelového výtahu cestou na večeři

S Varšavou se historie vůbec nemazala a je na ní vidět, jakými velikými změnami prošla. Na začátku druhé světové války zde zasáhla nacistická okupace a bylo zničeno 10-15 % budov ve městě, zavřeny všechny vyšší vzdělávací instituce a několik set tisíc lidí židovského původu (odhadem asi 30 % populace) bylo nahnáno do tzv. Varšavského ghetta. To bylo nakonec zmasakrované a ke konci války byla Varšava Německem v průběhu tzv. varšavského povstání téměř srovnaná se zemí a bylo zničeno odhadem 85 % města včetně Starého města a Královského hradu, přičemž počet obětí se odhaduje na 800 000. Město bylo po druhé světové válce v podstatě postavené nanovo. Velká část původních domů byla nahrazena, zachovaly se jenom některé a třeba kostely byly znovu postavené v původním vzhledu. Největší dominantou a zároveň nejvyšší budovou města se stal Palác kultury a vědy, který byl vybudován jako dar národů Sovětského svazu polskému lidu a i když mně se hrozně líbí a přijde mi jako jedna z nejzajímavějších budov, co jsem kdy na svých cestách viděla, Poláci ji v oblibě vůbec nemají.

Palác kultury a vědy

Varšavu jsem si na víkend vybrala i proto, že jsem díky práci mohla využít bydlení v Mamaison residenci Diana, která se nachází v docházkové vzdálenosti od hlavního nádraží, takže jsme vůbec nemusely využívat varšavskou hromadní dopravu.

Strávily jsme tu prodloužený víkend a bylo to skvělé. Ještě pár dní před odjezdem z Prahy to vypadalo, že nám bude celý víkend pršet, ale naštěstí se to vybralo a nakonec nám z celého víkendu pršelo asi jenom jednu hodinu prvního dne dopoledne. Takže jsme si mohly užít město se vším všudy. Jak jsem říkala, díky dobré poloze našeho hotelu jsme všude chodily pěšky. Budu upřímná, Varšava na první pohled nepůsobí dojmem hezkého města. Hlavně ne v tom historickém stylu, jako se mi třeba líbila v prosinci Budapešť. Aspoň to byl můj úplně první dojem z ní. Na Varšavě se prostě vyřádila historie a je to cítit i na tom městě, které je vybudované v chladném funkcionalistickém a industriálním stylu. Ale po dni, co jsme tam strávily, jsem zjistila, že se mi to město začíná líbit čím dál tím víc. Že se tam cítím dobře a nejraději bych se v něm toulala a objevovala jeho skrytá zákoutí ještě několik dní. Ty tři dny byly v konečném výsledku hrozně málo, protože ještě stále zůstala místa, která jsme nestihly navštívit.

Staré město Varšavy je moc hezké a klasicky, jako každé historické centrum města, plné turistů. Ale díky tomu, že já miluju toulat se uličkami a objevovat skrytá zákoutí měst, které nejsou až tak turisticky atraktivní, tak mě úplně nejvíc zaujala ta méně turisticky známá část města. Ta se nachází na opačné straně řeky než Staré Město a je to Praga. Jde o původní čtvrt, ve které nepotkáte hromady turistů, ale spíš domácí obyvatele a nasajete tu pravou domáckou varšavskou atmosféru. Kromě jiného tu třeba můžete obdivovat různě veliké grafity po barácích, které každým rokem vznikají v rámci akce, která se jmenuje Street Art Doping. Ta se koná ve Varšavě každoročně od roku 2009 a jejím cílem je vytvořit největší práce umělců z různých krajin ve veřejném prostoru. Stejně tak tu najdete třeba největší a zároveň nejstarší trh ve mestě Bazar Różyckiego( který existuje od 19. století a momentálně je ve vlastnictví původní rodiny, která ho zakládala) nebo zrekonstruovanou postindustriální zónu s názvem Soho factory, která se stala domovem umění, galerií, designérů, stylistů a restaurací. V této oblasti se nachází i Neon muzeum, které bylo pro nás obě must see a rozhodně to stálo za to. Nejzajímavější byla rozhodně ulice Brzeska, ve jsme strávily fakt hodně času, protože v každém jednom podchodu a vnitrobloku bylo co obdivovat.

Staré město

Areál Soho Factory

Muzeum neonů

Brzeska ulice

Grafity

Bazar Różyckiego

Zatímco jsme první den chodily všude pěšky, ten další den jsme si půjčily kola. Stačila jednoduchá aplikace v telefonu a za pár zlotých jsme jezdily jedna radost. Varšava má skvěle přizpůsobenou síť cyklostezek, a tak jsem se díky kolům další den přesouvaly mnohem rychleji a viděly toho mnohem víc, než kdybychom chodily všude pěšky. Takže, když se chystáte do Varšavy, tuhle možnost přepravy po městě rozhodně doporučuju. Stojany s koly se nachází všude po městě a když pochopíte systém vracení kol do nich, což byl pro nás občas boj, tak vám nic nebrání užívat si Varšavu s větrem ve vlasech.

Samozřejmě jsme nejenom obdivovaly město, ale jako milovnice kafe a kaváren jsme si musely vyzkoušet i nějaké ty varšavské podniky. Protože zastávám zásadu, že když už jsem v nějakém městě, měla bych vyzkoušet něco domácího, zašly jsme si na večeři na tradiční polské pirožky a v jedné kavárně jsem dokonce vyzkoušela tradiční polskou rajčatovou polévku s rýží.

Mám tu pro vás i pár tipů na podniky, které jsme navštívily. Mým největším favoritem se stala malá kavárna s názvem STOR, kterou jsme navštívily poslední večer našeho pobytu. Ta mě uchvátila takovým způsobem, že už teď vím, že když se sem někdy vrátím, tohle místo v žádném případě nevynechám.

5 Składników

Maka i Woda

Restauracja Zapiecek

Cafe Prózna

Caffé Nero

Mama Pho

Café STOR

Kawiarnia Kafka

tradiční rajčatová polévka s rýží

Varšava je moc zajímavé město, na kterém je vidět a cítit, že se na něm historie výrazně podepsala. Je to město, které sice při prvním pohledu není hezké, ale já si nemůžu pomoct, když jsem odcházela, tak jsem si uvědomila, že se mi hrozně zalíbilo a ráda bych se sem ještě vrátila. Pořád mám seznam míst, budov a podniků, které jsem nestihla navštívit a slyšela jsem, že hlavně u řeky to v létě žije a to bych hrozně ráda někdy zažila.

A jestli uvažujete, zda Varšava stojí za návštěvu, tak podle mě rozhodně stojí. Na fotkách se můžete přesvědčit na fotkách, že je tam rozhodně co obdivovat.

cwrcekk`s blog

cwrcekk

Sociální sítě

Instagram

Nejvíc čtené