Některé písně se nikdy neohrají a některé lásky trvají navěky

Čekání na Bojanglese od francouzského autora Oliviera Bourdeauta je malá útlá knížečka, která dokáže zároveň potěšit i rozesmutnit. Já sama moc zástupce francouzské literatury nečtu a vždy, když sáhnu po nějaké jejich knížce, si říkám, proč toho od nich nečtu víc. Francouzi píšou jinak, a tak do našich vod přinášejí pro mě něco nového a neotřelého. Po knížce Čekání na Bojanglese, kouzelném příběhu jedné rodiny, která boří všechny zásady a stereotypy jsem sáhla díky doporučení jedné mé čtenářky. Kdyby záleželo na mně, tak by mě asi minula. A byla by to obrovská škoda. Přišla bych totiž o silný čtenářský zážitek.

Čekání na Bojanglese je příběhem jedné rodiny vyprávěný většinou z dětského pohledu. Rodinu tvoří tří členové - matka, otec a syn. Jsou tak trochu neobyčejní, rodiče se neskutečně milují a neustále spolu tančí, mají pořád množství přátel a známých na návštěvě a synovi vyprávějí různé příběhy. Ten v podstatě neví, jak se jeho vlastní matka ve skutečnosti jmenuje, protože jí otec každý druhý den vymyslí nové jméno. Syn to vnímá s dětskou naivitou a láskou, přijímá všechno nekriticky a svoje rodiče bezmezně miluje. Nikdy se s nimi totiž nenudí a věří, že jsou superhrdinové. Jenomže občas se i tady objeví problém, který se musí vyřešit, a do idylického domova přinese pár temných chmur. A celé je to propojené nesmrtelnou písničkou od Niny Simone Čekání na Bojanglese.

Je to krásné, něžné, půvabné a poetické. Ze začátku budete tak trochu tápat, protože vás autor rovnou hodí do děje a chvilku i mně trvalo, než jsem si zvykla na autorův styl psaní a uvědomila si, kdo je vlastně hlavním vyprávěčem celého příběhu. To se děje ale prvních pár stránek příběhu, pak už se necháte unášet kouzelným příběhem o radosti ze života, o tanci, lásce, příběhem plným bezhlavých lží a šílenství.

Román Čekání na Bojanglese se ve Francii stal literární senzací. Jde o debutový román Oliviera Burdeauta, který trpí dyslexií. Sám autor říká, že knížku napsal poté, ,,…co ve všem ostatním selhal.“ Knížka je jeho vlastní reakcí na svět ve kterém musí neustále řešit problémy, a tak vytvořil rodinu, která  si užívá život, neplatí účty, tráví čas s přáteli, pije alkohol, hodně tancuje a směje se.

Tím, že je příběh vyprávěný z pohledu dítěte, občas vlastně nevíme, čemu můžeme věřit. Zda jde o realitu nebo jenom dětskou fantazii. Jako celek nás ale příběh vtáhne a nepustí. I když je to ve své podstatě tragikomicky román, v průběhu jeho čtení se budete usmívat, smát a budete mít z něho dobrý pocit. Ale na hraně toho pocitu budete cítit, že se něco blíží, že se děje něco, co jenom tušíte mezi řádky a že není všechno tak krásné a růžové, jak se nám snaží vypravěč předložit. Že čím víc se blížíte ke konci, tím víc cítíte, že se tady děje něco temnějšího a vážnějšího, čehož vážnost si nikdo z nich nechce přiznat.

Knížka se vám dostane pod kůži a bude ve vás rezonovat ještě hodně dlouho. Já sama jsem po dočtení knížku zavřela a tekly mi slzy jako hrachy. Dostala mě. Nechte ji,  ať dostane i vás. Budete se smát, budete plakat, ale bude to stát za to. A moje dobrá rada je, pusťte si k tomu písničku od Niny Simone Čekání na Bojanglese, pomůže vám dokreslit atmosféru a ledacos pochopit.

Autor: Oliver Burdeaut

Název: Čekání na Bojanglese (2017)

Originál: En attendant Bojanglese (2016)

Vydalo: Plus

Počet stran:168

Za poskytnutí recenzního výtisku děkuji knihkupectví Martinus.