Březen 18 v knihách

Shane Kuhn – Jak zabít svého šéfa, příručka stážisty

Knížka Jak zabít svého šéfa, příručka stážisty je skvělá oddechovka, kterou bych na vašem místě nenechávala v práci na viditelném místě, aby se váš šéf nezačal obávat, že chystáte něco nekalého :D Objevila jsem ji v Levných knihách a fakt nechápu, jak se tam tato skvělá kniha mohla dostat.
Hlavní hrdina John Lago je sirotek, který je nájemným vrahem ve společnosti Lidské zdroje s. r. o. Tato firma založila svůj úspěch na skutečnosti, že stážisti jsou ve většině velikých korporací neviditelní, nikdo je pořádně nevnímá a nepamatuje si ani jejich jméno. Oni jsou ale schopni dostat se všude, dokonce i k hlavním šéfům, které nakonec připraví o život, a pak se vypaří tak, že je nikdy nikdo nepodezřívá (protože si je nepamatuje). S Johnem se setkáváme u jeho poslední zakázky, která se už od začátku začíná komplikovat a on se bude snažit to celé nejenom dokončit, ale hlavně přežít.

Příručka stážisty je ideální v případě, že máte chuť na něco nenáročného, ale zároveň napínavého. Ne každému specifický černý humor autora sedne, ale když vás baví cyničtí hlavní hrdinové, kteří si dělají srandu i ze své vlastní smrti, tak mi věřte, že si Johna Laga zamilujete. Je to přesně ten typ záporáka, kterého si prostě nejde neoblíbit. Příběh je napínavý a autor vás nenechá se ani chvilku nudit, právě naopak, všechno pořád zaplétá a komplikuje a vy si říkáte, jak to všechno vůbec dopadne. Skvělý kousek, který rozhodně doporučuju.

Hella S. Haase – Černé jezero

Tahle útlá knížečka o přátelství patří mezi nejznámější díla nizozemské literatury. Černé jezero je příběh o přátelství dvou chlapců - domorodého a nizozemského, který se odehrává v nizozemské kolonii na Jávě, v dnešní Indonésii, před druhou světovou válkou. Oba dva vyrostli společně vedle sebe, hráli si, ovlivňovali se, ale jako děti nevnímali, že se od sebe jakýmkoliv způsobem liší. Po jedné tragické události se ale pomaličku začali jeden druhému vzdalovat a postupně se vzdálili úplně. Každý šel na jinou školu, věřil něčemu úplně jinému. Černé jezero je obrázkem života v nizozemské kolonii, poukazuje na soužití dvou rozdílných společenství vedle sebe a toho jak domácí, domorodé, obyvatelstvo vnímalo nizozemskou kolonizaci. Příběh je částečně autobiografický, protože samotná autorka žila hodně velkou část svého života právě na Jávě, kde vyrostla, a tak do textu převedla své vlastní zkušenosti a pocity. Nejzajímavější je sledovat, jak rozdílnost obou chlapců, která se odráží v chování dospělých k nim, vnímají samotní chlapci, kteří do určitého bodu vůbec netušili, že by měli být nějakým způsobem rozdílní. Je to útlý text, který se kromě jiného zamýšlí i nad otázkou toho, do jaké míry vlastně toho druhého můžeme, resp. nemůžeme, znát. Tohle dílko určitě stojí za pozornost, sáhněte po něm, jestli máte chuť na něco trochu hloubavějšího a na zamyšlení.

Nina George – The Little Breton Bistro

Little Breton Bistro je hezká a roztomilá knížka, něžně romantický příběh o nových začátcích. Hlavní hrdince je 60, je otrávená a znechucená ze života se svým manželem, který si jí nikdy nevážil a podle ní ani nemiloval, věčně ji jenom kritizoval a nikdy nemohla dělat to, po čem toužila. Došlo to do takového stadia, že se v průběhu jejich dovolené v Paříži rozhodla spáchat sebevraždu. Zachránil ji náhodný kolemjdoucí a ona skončila v nemocnici. Její manžel se na ní naštval a nechal ji tam samotnou a opuštěnou. Ona se rozhodla, že podruhé to musí udělat pořádně, a tak odcestuje do Bretonska, protože se rozhodne, že se chce zabít na hezkém místě. To ale ještě neví, že se ji tam úplnou náhodou povede získat práci, přátelé a znovu prožije lásku, kterou vlastně nikdy v životě nezažila a tím zjistí, že pořád je pro co žít. Uvědomí si, že celý život upřednostňovala požadavky jiných před těmi svými a to byla chyba. Zjistí, že je hromada věcí, na které má talent a které ji jdou a ona začne skutečně nanovo. Aspoň do momentu, než ji její manžel začne zoufale hledat.

Tuto knížku jsem dostala v práci od jedné paní, která bydlela u nás v hotelu, a jelikož ji už přečetla, rozhodla se, že mi ji věnuje. Vzala jsem si ji sebou do Varšavy a neměla jsem od ní žádná očekávání, prostě se mi líbila obálka. Byla jsem mile překvapená, jaký hezký příběh se mi dostal do rukou. Bylo zajímavé sledovat zase jednou příběh se staršími hlavními hrdiny, kteří měli už hodnou část života za sebou. Ale stejně měli obrovskou chuť žít, bojovat za sebe i za ostatní. Je totiž jasné, že snaha být spokojení a být s někým, kdo nás dělá šťastnými je stejná bez ohledu na věk či pohlaví. Stejně tak se mi líbil mírně kouzelný nádech atmosféra místa, kde se to všechno odehrávalo. Za mě jednoznačně skvělé oddechové čtení, které mi vykouzlilo úsměv na tváři.

Guillermo del Toro, David Kraus – Tvář vody

Myslím si, že Tvář vody není neznámá pro nikoho z nás. Ono je hodně těžké neslyšet o filmu, kterému se povedlo tento rok získat čtyři Oscary - za nejlepší film, režii, výpravu a hudbu. Tato fantaskní romance a svým způsobem pohádka vypráví příběh dvou neobyčejných outsiderů – němé uklízečky a humanoidního netvora neznámého původu odněkud z Amazonského pralesa. Tvář vody vznikla ve spolupráci mexického režiséra Guillerma del Tora a amerického spisovatele Davida Krause, kteří se rozhodli vyprávět jeden příběh ze dvou různých pohledů - z pohledu filmového a knižního. Nápad původně vznikl v hlavě Daniela Krause a společně s Guilermem del Torem na něm pracovali dlouhou dobu. Film měl premiéru 15. února, v knižní podobě Tvář vody vyšla až 27. února, přičemž u nás vyšla ve stejný den jako v USA. A já jsem si samozřejmě tuto možnost nenechala ujít, protože mě příběh zaujal. Měla jsem v plánu jít i na film, a tak jsem se rozhodla tyto dvě zpracování stejného příběhu porovnat.

Víc v recenzi na blogu.

Joe Hill – Podivné počasí

Co se týče strašidelných příběhů, Joe Hill patří mezi mé oblíbence. Poprvé jsem se s ním setkala ve Vánoční říši, u které si doteď pamatuju, jak jsem se v noci bála chodit z práce, tak skvěle byl tento strašidelný příběh napsaný. A tak hned, jak jsem se dozvěděla, že mu u nás vyjde další titul, jsem věděla, že si ho nutně musím přečíst. Tentokrát šlo o sbírku čtyř kratších strašidelných a záhadných příběhů pod společným názvem Podivné počasí s fakt zajímavou obálkou. A byla to zas jednou skvělá volba. U Joa Hilla se jeho geny prostě nezapřou. Ne každý ví, že jde o syna Stephena Kinga, který se snaží dostat ze stínu svého slavného otce, proto používá jméno Joe Hill. Nevím, zda je možné, aby se schopnost psát skvělé příběhy dědila, ale u této dvojice jsem tomu schopna uvěřit. Joe Hill prostě umí skvěle psát a to mu nikdo nemůže vzít.

Příběhy v Podivném počasí jsou zajímavé, poutavé, strašidelné, postavené na hranici uvěřitelna, odehrávající se v reálném prostředí a jsou okořeněné někdy méně, jindy trochu více něčím nadpřirozeným. Joe Hill dokáže příběh podat tak, že vás při čtení mrazí, a i když se bojíte, přilepí vás ke stránkám knihy způsobem, že ji nedokážete odložit, ale musíte číst dál až do konce. Pokud se tedy nebojíte, nebo právě naopak se chcete trochu bát, tak určitě se začtěte do Podivného počasí a potkejte se s fotoaparátem, který krade duši, s fakt divným postapokalyptickým počasím nebo se nechte vyděsit příběhem, který neobsahuje nic nadpřirozeného, jenom lidskou zlobu a hloupou shodu náhod, která spustí lavinu nepředstavitelného neštěstí. Některé věci ve vás budou rezonovat ještě dlouho po dočtení, za to vám ručím.

Peter May – Sál smrti

Poslední dobou se tak trochu vyhýbám komplikovanějším a hloubavějším příběhům. Je to tak, čím víc jsem zaneprázdněná a můj mozek pracuje na plné obrátky, tím víc sahám po příbězích, u kterých nemusím nic extra řešit a oddechnu si. A u mě to jsou detektivky a psychothrillery. U těch dokážu vždy krásně vypnout a odpočinout si. Ale taky se snažím, aby i v tomto případě šlo o příběhy, které mi kromě oddechu i něco dají a tento požadavek čínské thrillery bohatě splňují. Tuto detektivní sérii Petra Maye jsem si skutečně oblíbila a i v jeho už třetím díle s názvem Sál smrti jsem se přesvědčila o tom, že to skutečně stojí za to. Protože v čínských thrillerech kromě klasické detektivní zápletky, kterou řeší tak trochu atypická detektivní dvojice americké patoložky a čínského vyšetřovatele, dostanete i něco navíc, vhled do jiné kultury, jejich zvyků, tradic, historie nebo sociální problematiky a politiky. A to mě na tom neskutečně baví. Baví mě, že se dozvím i něco nového, co je ale prezentované nenásilnou formou a zakomponované do příběhu, je jeho součástí a vůbec to nevnímám rušivě. I tady se v průběhu řešení identity žen z objeveného hromadného hrobu a pátrání po jejich vrahovi zamýšlíme třeba nad problematikou potratů a politiky jednoho dítěte nebo o rozdílech mezi Pekingem a Šanghají. Jemné romantické napětí mezi hlavními hrdiny je samozřejmostí a dodává to příběhu ten správný náboj. Peter May prostě ví, co dělá, a chápu, proč je mezi milovníky detektivek tak oblíbený. Já už se těším na nějakou další jeho knížku.