Robert
Harris – Mnichov
Mnichov je historický román, který se odehrává
v pohnuté době. V době, kdy byla druhá světová válka na spadnutí a kdy vznikla
Mnichovská dohoda. Neslavná dohoda, kdy se rozhodovalo o nás bez nás, kdy světové
mocnosti věřili, že Hitlera uspokojí, když mu dají vše, po čem touží a odvrátí
tak jeden z největších vojenských konfliktů v dějinách. Všichni víme,
jak to dopadlo … Ale já to vezmu hezky
popořadě.
Historických románů v mých přečtených knihách moc nenajdete, čtu je hodně
sporadicky, ale nic proti nim nemám, právě naopak. Baví mě číst knížky, které
mi dají i něco navíc, ze kterých se dozvím něco nového nebo si osvěžím
vědomosti ze školy, které jsem buď zapomněla, nebo jsem se nad nimi nějak víc
nepozastavovala. A Mnichov se řadí přesně do této kategorie, proto, když jsem
dostala možnost přečíst si tuto knížku, neváhala jsem.
Jak už jsem říkala, příběh se točí kolem Mnichova a Mnichovské dohody. Na
stránkách se potkáme se všemi výraznými postavami tohoto období, s těmi, kteří
měli všechno ve svých rukou - s Chamberlainem, Hitlerem, Mousolinim a dalšími.
Budeme se mezi nimi pohybovat, sledovat jejich kroky, rozhodnutí a hodinu po
hodině sledovat, co všechno a jak se vlastně dělo a hlavně, jak to všechno
dopadlo. I když přesně víme, kam příběh bude směrovat, stejně se nezbavíte nutkavého
pocitu držení palců a přání, ať vše dobře dopadne, ať se vše vyřeší jinak, než
tomu nakonec bylo. Na pozadí těchto událostí se potkávají dva dávní přátelé,
každý na jedné straně barikády, kteří se ještě naposledy pokusí zvrátit
nevyhnutelné.
Kniha je napsaná skvěle, je to čtivé, napínavé a zajímavé. Nečekala jsem, že mě
to tak pohltí a bude bavit a jsem tomu moc ráda. Jak jsem měla i možnosti si
ověřit, je to správně vyrešeršované a postavené na historicky správných
informacích. Ano, je tam ta potřebná beletrizace, ale základní informace sedí.
Autor vycházel z dostupných dokumentů, fotek a korespondence a povedlo se mu
vytvořit příběh, který nejenom zaujme, ale i poučí.
Harrison
DeSales – Okem vrány
Znáte ten pocit, když si o knížce na základě anotace něco
myslíte, ale když se do ní začtete a přečtete si ji, tak najednou zjistíte, že
jde o něco jiného a v konečném výsledku mnohem lepšího? Tak přesně tohle se mi
stalo s knížkou Okem vrány. Myslela jsem si, že to bude psychologický román o
komplikovaných vztazích mezi dětmi a rodiči, ale nakonec jsem zjistila, že je
to naprosto skvělý psychothriller se zajímavým jazykem, trochu pomalejším
tempem, skvělým rozuzlením a zpracováním.
Okem vrány je zpovědí psychoanalytika Daniela Abenda, jehož pacientka Jessica
spáchala sebevraždu. Tahle zpověď probíhá prostřednictvím listu, který přišel
neznámému knězi, který ji pohřbíval. Postupně se dozvídáme nejenom o Jessice,
ale hlavně o životě Daniela Abenda, jeho dceři, období, kdy studoval ve
Francii, o tom, jak se zamiloval, co všechno zažil a jaké to mělo následky.
Celý příběh je propletený a doplněný o útržky různých myšlenek, úvah, o poezii
a další. Je to takové zamotané klubko a my ho postupně rozmotáváme. Místy to
nejde vůbec lehce a ani rychle, ale je to napsané (nebo aspoň já jsem to tak
vnímala) takovým hypnotizujícím způsobem, že vás to u těch stránek doslova
drží. Text je poetický, má svoji hezkou melodii, postupně plyne a kousek po
kousku odkrývá, co se vlastně stalo a proč. To celé je proložené úvahami o
životě, smrti, víře, Bohu, vztazích, lásce, zodpovědnosti či vině.
Ve své podstatě jde o thriller, ale určitě nečekejte rychlý spád nebo
bezmyšlenkovité hltání stránek, tohle je jiný druh thrilleru. Je to hloubavější
knížka, na kterou je dobré si udělat pořádně čas a vnímat text. Najde se tady
totiž hodně myšlenkových odboček, které by klasickým čtenářům thrillerů vadily,
já je brala jako součást celku a na mě to působilo skvěle. A ten závěr?
Přečtete si to a zjistíte sami.
Gabriel
Tallent – Absolutní miláček
Absolutní miláček je drsná novinka, která
vyšla v mém oblíbeném Odeonu. Je to silný a zároveň hodně syrový příběh asi 14leté
Julie, kterou všichni oslovují Turtle a která žije se svým otcem v domě na samotě
uprostřed přírody. Turtle má velmi těžké dětství, její otec ji zneužívá a týrá
fyzicky i psychicky. Bohužel je na to již tak zvyklá, že to bere jako součást
svého života a ani ji nenapadne, že by to mohlo být jinak a že by se tomu mohla
vzepřít. Svého otce nenávidí a miluje zároveň a nedokáže si představit, že by
se nějakým způsobem vzbouřila a opustila ho a tím mu ublížila. Je typická oběť.
Na jedné ze svých pravidelných výprav do lesa potká dva ztracené mladíky,
kterým pomůže najít cestu domů a naváže s nimi své první přátelství v životě.
Tehdy se věci začnou pomalu, ale jistě měnit.
Hned na začátku musím upozornit, že Absolutní miláček není nic pro slabé
žaludky, je to náročné a těžké čtení, které není vůbec pro každého. Autor si
nebere vůbec servítky, co se týče scén popisujících násilí nebo zneužívaní či
týrání, ani co se týče slovníku. Ten je taky trochu drsnější, než jsme normálně
zvyklí, ale já to beru jako další výrazový prostředek, který dokresluje
správnou atmosféru příběhu a psychologii postav. Líbilo se mi, že se autor v
emočně vypjatých scénách zbytečně nerýpal a nesnažil se moc tlačit na pilu a
ještě víc ždímat čtenáře, než to bylo nevyhnutelně nutné. Byly chvíle, kdy děj
plynul pomalu, zaměřoval se hodně na popisy okolí a přírody, nebylo nouze ale
ani o scény jak vystřižené z akčního filmu, které dokázaly vtáhnout takovým
způsobem, že budete zapomínat i dýchat.
Absolutní miláček je obrazem lásky ve své nejhrůznější podobě, který na mě
zapůsobil hodně silně a reálně. Dokážu si představit, že takových osudů se
kolem nás odehrává mnohem víc, ale my je prostě nevidíme. To je něco, co mi po
přečtení uvízlo v hlavně a musím na to pořád myslet. Byly chvíle, kdy bych
nejraději knížku odložila, ale jsem ráda, že jsem to neudělala. Hrozně se mi
líbilo i psychologické rozpracování následků, které bylo v závěru knihy. Je tam
toho spoustu – tolik námětů na zamyšlení,
věcí, které stojí za pozornost. Jen je potřeba se obrnit, je to nápor na nervy.
Ladislav
Mňačko – Smrt si říká Engelchen
Smrt si říká Engelchen je knížka slovenského
autora Ladislava Mňačka, kterou jsem shodou náhod objevila v antikvariátu a za
směšných 10 korun si ji odnesla domů. Hrozně mě baví podobné antikvariátové
poklady, hlavně, když se do nich začtu a najednou zjistím, že jsem si domů
donesla skvost - to je moje největší knihomolská radost. Knížku si okrajově
pamatuju z gymnázia, ale vůbec jsem si nepamatovala, o čem je. Proto jsem
se rozhodla, že ji dám šanci. A byla to skvělá volba.
V Smrt si říká Engelchen jde o příběh partyzánských bojů v posledních měsících
druhé světové války, které se paradoxně neodehrávají na Slovensku, jak bývá u
tohoto tématu zvykem, ale děj se soustředí kolem kopaničářské vesnice Ploština
nacházející se ve Zlínském kraji. Ladislav Mňačko je nejenom spisovatel, ale
taky publicista a při psaní tohoto díla vycházel ze svých vlastních osobních
zkušeností, sám se zúčastnil partyzánských bojů kolem Ploštiny. To dodalo
příběhu ten další a pro mě hodně důležitý rozměr, z toho textu je ten osobní
zážitek a emoce rozhodně cítit.
Ladislav Mňačko píše o osudu Ploštiny, jejich obyvatelích a partyzánech, kteří
v té nejpohnutější době žili ve vzájemné symbióze, přestože za jakoukoliv
ilegální činnost hrozil ten nejkrutější a nejpřísnější trest. Je to příběh o
prostých lidech, dobrých úmyslech, boji o svobodu, ale i o vině, lásce a
bolesti. Líbil se mi styl, kterým Mňačko píše - jednoduše, ale zároveň poutavě,
přirozeně a zajímavě, vtáhne vás do děje a vy máte pocit, že jste v tom lese
vedle partyzánů, taky cítíte kouř a třesete se zimou a vlhkem spolu s nimi.
Věnuje se běžným věcem a prostým lidem a to dodává jeho příběhu neskutečnou
sílu. Jednoznačně jedna z nejlepších knih s tématem druhé světové války. Víc
takových antikvariátových pokladů prosím.
Charles
Soule – Věštcův rok
Představte si, že jednoho dne získáte možnost
vědět, co se stane v budoucnosti. Hodně lákavá představa, že? Tak přesně tohle
se stane Willovi, tomu se jednoho dne zjeví budoucnost a je jenom na něm, jak
se zachová. Ten se ale nerozhodne díky těmhle znalostem konat dobro, ale udělá
věc absolutně lidskou a sobeckou a rozhodně se tyto informace zpeněžit. S
pomocí svého kamaráda a pár mimořádně schopných IT kouzelníků vytvoří stránku,
díky které ho nikdo nebude moct odhalit a začne na ní svoje věštby zveřejňovat.
Od té doby mu lidi začnou přezdívat Věštec. Tím se pozornost celého světa upře
na něho a spustí tím lavinu událostí, které začnou nabírat nečekané ničivé
rozměry a vypadá to, že to vůbec nepůjde zastavit. Začne zběsilá jízda, hon na
tajemného Věštce a snaha o odhalení jeho totožnosti. Nikdo netuší, jak to celé
dopadne, ale vypadá to, že dobře rozhodně ne. Osud světa je ve Willových rukou
a je jenom na něm, jak se s tím vším popere. Zvládne to, anebo zklame?
Věštcův rok je přesně ten typ oddechové literatury, na kterou nemám žádné velké
nároky. Chtěla jsem si odpočinout u něčeho zajímavého a napínavého a Věštcův
rok všechny tyto moje požadavky rozhodně splnil. Bavil mě jeho lidský rozměr,
Will byl prostě obyčejný chlapík, kterého nezajímal osud lidstva ale jeho
vlastní problémy, proto když se najednou dozvěděl, co se v budoucnosti stane,
rozhodl se na tom vydělat. Je to normální a reálné. Až když se mu všechno začne
bortit a padat na hlavu, začne pod vlivem okolností přemýšlet nad vším trochu
víc, což ovlivní i jeho chování. Čekala jsem sice trochu větší vývoj postavy,
ale ani tohle nebylo úplně špatné. Byl to prostě sympaťák, i když na můj vkus
trochu moc ufňukaný. Byla to napínavá a rozhodně rychlá jízda, i když nebyla až
tak plná vtipnými hláškami, jako sliboval přebal knihy, bylo to fajn. Jenom
jsem od toho čekala ještě i něco navíc. Označila bych to spíš za takové soft
sci-fi vhodné hlavně pro lidi, kteří s tímto žánrem začínají, ostříleným
fanouškům a čtenářům sci-fi tam něco bude chybět. Chtělo by to trochu větší
zasazení do souvislostí i trochu víc rozpracovat postavy. Najdou se tam skvělé
myšlenky a úvahy o víře, davové psychóze, přátelství nebo síle moci, které jsem
ocenila. Celkově měl Věštcův rok skvělý potenciál, bavil mě, ale nemohla jsem
se celý čas zbavit pocitu, že tomu ještě něco navíc chybí. Já jsem ale fanoušek
sci-fi a od toho žánru čekám vždy něco navíc, určitě se mnou nenechte odradit.
Věštcův rok je hodně dobré oddechové čtení.
Okomentovat