Svůj vztah
k povídkám si buduju postupně. Otevřeně se přiznám, že spíš upřednostňuju
romány, beletrii a celkově delší, souvislé příběhy. Povídkám jsem nikdy moc
neholdovala, ale nevyhýbám se jim úplně. Většinou se ale spolehnu na
doporučení, protože si nejsem úplně jistá, zda se mi povede najít zajímavou
povídkovou sbírku, která upoutá moji pozornost dostatečným způsobem a u které
si řeknu, že i povídky mají něco do sebe. Takto mě naposledy zaujala povídková
sbírka Mapa Anny od českého spisovatele Marka Šindelky. Byla skvělá a tehdy
jsem si skutečně řekla, že je radost číst takhle dobře napsanou povídkovou
sbírku. A na doporučení jsem tedy sáhla i po další sbírce. Tentokrát od
zahraniční autorky Mariany Enriquezové, které u nás v Nakladatelství Host
vyšla povídková sbírka pod názvem Co nám oheň vzal. Prý si to musím přečíst a
určitě se mi to bude líbit. A jsem ráda, ani tentokrát jsem se nezklamala.
Uvědomuji si, že napsat dobrou povídku je
mnohem těžší než něco delšího. Na tak krátkém prostoru musí autor umět vystavět
příběh, zápletku, představit a dostatečně vykreslit postavy, vybudovat
v čtenáři zájem a celé to nakonec poutavě zakončit. Dobře napsaná povídka
je z mého pohledu mistrovské dílo a můžu říct, že Mariana Enriquezová je
mistryní svého žánru. Už po přečtení první povídky mi bylo jasné, že se mi do
rukou dostalo něco výjimečného a očekávala jsem neobyčejný čtenářský zážitek.
Doteď jsem se setkala s dvěma druhy
povídkových sbírek. V tom prvním jsou postavy jednotlivých povídek
navzájem propojené, znají se nebo se vyskytují ve vícero povídkách. V tom
druhém, kam zařazuju i Co nám oheň vzal, jsou povídky samostatné příběhy a jsou
propojené akorát prostředím, ve kterém se odehrávají. V tomto případě
je to město Buenos Aires, jeho tmavé uličky, temná místa a městské částí,
vystupují tady lidi z různých sociálních vrstev, různé víry a zaměstnání.
Mariane Enriquezové se povedl před čtenáře postavit svět, který je mixem všeho
možného. Vtáhne vás do děje, šokuje, vystraší. Dokáže udržet vaši pozornost od
začátku až do konce. Vyvolá tísnivé, depresivní pocity, kdy už nechcete dál
číst, ale prostě musíte. I když máte obavy, strach a cítíte úzkost z toho,
co se bude odehrávat dál.
V každé z povídek vystupuje jiný
druh postav, každá se zabývá jinou problematikou a hlavně vyvolává úplně jiný
druh strachu. Právě strach byl pro mě nosnou emocí při čtení této povídkové
sbírky. Jednotlivé povídky na mě působily intenzivně, silně, sugestivně a
vyvolávaly ve mně různé druhy strachu a hrůzy - a to takovým způsobem, jakým se to ještě
žádným povídkám nepovedlo. Bála jsem se je číst sama doma, nebo v nočním
autobuse cestou z práce. A byl to zážitek. Neskutečně silný čtenářský
zážitek.
Těžko se píše o všech emocích, které ve mně
tato kniha vyvolala. Myslím, že si to každý musí zažít na vlastní kůži. Bylo to
drsné, realistické, magické, záhadné, strašidelné. Autorka nám ukázala to
nejhlubší dno, tu největší špínu a hrůzu jižní Ameriky. Chce to odvahu žít
v tomto prostředí a přežijí jenom ti nejodolnější a nejsilnější. Vždyť se
na to podívejte, hlavními postavami povídek jsou prostitutky, lidi žijící na
ulici, ženy upalující se na protest, průvodci po nejkrvavějších místech města nebo
dětský sériový vrah. Není to jednoduché čtení. Věřte mi. Pro mě to byl asi
jeden z nejsilnějších čtenářských zážitků tohohle roku.
Je to mix magie, záhad a reality propletené do
jednoho celku a vy si při čtení budete říkat, že autorka určitě popustila uzdu
své fantazii a budete rádi, že je to vymyšlené. Ale v podvědomí vám bude
pořád hlodat myšlenka, zda to přece jen není inspirováno skutečnými událostmi,
a to je pocit, z kterého vás bude mrazit. Jsou knížky, na které po
přečtení relativně rychle zapomenete, ale Co nám oheň vzal mezi ně určitě
nepatří.
Název: Co nám oheň vzal (2016)
Autor: Mariana Enriquezová
Originál: Las cosas que perdimos en el fuego (2014)
Vydalo: Nakladatelství Host
Počet stran: 205
Okomentovat