Nová česká kniha oděná v leopardím kožichu

Hana Kolaříková, autorka knížky Pravý leopardí kožich, si vybrala skutečně náročné hlavní téma své nejnovější knížky. Je dalším důkazem toho, že české autorky umí psát a ve své tvorbě zrcadlí témata, která nejsou vůbec jednoduchá. Jsou ale naší součástí a nastolují tak otázky, které můžou trápit nejednoho z nás. A tak se odějte do leopardího kožichu a vydejte se spolu s hlavní hrdinkou prozkoumat hloubku smutku, složitost lidských vztahů a otázku toho, nakolik se historie projevuje i na dnešních generacích.

Hlavní hrdinka Jana přišla o dítě jenom pár hodin po porodu. Předčasný porod všechno zkomplikoval a její syn to nezvládl. Jana se ocitá na dně a musí se posbírat a pokusit se pokračovat dál. Její tělo je ale pořád plné poporodních hormonů a ona neví, co dělat s sebou, se svými pocity, se ztrátou. Otec, matka, kamarádka, bývalý přítel, milenec, tyto všichni tvoří její svět a chtěli by jí nějakým způsobem pomoct. Všechno je ale mnohem složitější, než se na první pohled zdá, a Jana se stále víc propadá do minulosti, svých vzpomínek i rodinné historie. Všechno se prolíná, jedno přes druhé, a otázkou zůstává, jak se s tím vším vyrovná.

Knížka pracuje s extrémně náročným tématem ztráty dítěte, u kterého ale vůbec nekončí. Je to spíš začátek, odrazový můstek, díky kterému se autorka postupně dostává k tomu, co ji trápí a co nám chce předat. A tak se přes ztrátu dítěte a složitost mezilidských vztahů v dnešní době dostáváme k rodinné historii, holocaustu a hlavní otázce, která rezonuje celým textem, a tou je, do jaké míry se oběti holocaustu a válečných zločinů rodí ve svých vlastních potomcích? A je možné, že se negativní zážitky a zkušenosti můžou předávat nejenom vzpomínkami, ale i krví a každý potomek si podvědomě v sobě nese něco z minulosti svých předků?

První věc, ze které jsem byla nadšená, byl krásný, poetický jazyk, který nádherně podkresloval celou ponurou, pochmurnou a melancholickou náladu knížky. Autorka bravurně popsala pocity postav, a to až tak, že si jich čtenář bere za své. Na druhé straně jsem byla nesvá z toho, jak působila hlavní postava dokonale. Byla nádherná, inteligentní, skvělá kuchařka, milenka. Byla až tak dokonalá, že působila nereálně, a to mi kazilo zážitek z čtení. Stejně tak to, že jsem čekala, že se autorka bude víc věnovat hlavní postavě, jejím pocitům a bude víc zkoumat proces těžké ztráty dítěte a způsob jejího vyrovnávaní se s tím. Měla jsem pocit, že se autorka mnohem víc věnovala postavám kolem ní, na samotnou Janu tak trochu zapomínala, co mě mrzelo.

I když děj nikam nepospíchá, čtenáře stejně vtáhne. Mrazivé počasí podkresluje ponurou atmosféru knihy, a protože se odehrává v Praze, čtenář, který Prahu zná, si bude moct mnohem lépe představit, kde se jednotlivé scény odehrávají, to já mám moc ráda.

Byla to jedna z nejtěžších a zároveň nejpochmurnějších knih, jakou jsem kdy četla od nějaké české autorky. Rozhodně to není knížka pro každého. Připravte se na to, že je smutná, depresivní a melancholická, prostoupená smutkem, ztrátou a hledáním něčeho nedosažitelného. Prolíná se zde současnost s minulostí a dotýká se věcí, které jsou součástí historie, a nahlíží na ně místy způsobem, s jakým jsem se v literatuře ještě nesetkala, a to je skvělé.

Rozhodně si myslím, že jde o knížku, která si zaslouží pozornost, ale názor si na ni udělá nejlépe každý sám. V každém případě umí na svého čtenáře zapůsobit a má potenciál stát se jednou z nejvýraznějších knih, která tento rok vyšla od nějaké české autorky.

Název: Pravý leopardí kožich(2017)

Autor: Hana Kolaříková

Vydalo: Nakladatelství Host

Počet stran: 224