Norské dobrodružství - část první

Norsko. Pro mě to vždy byla jedna z krajin, která mě neskutečně cestovatelsky lákala. Příroda, města, městečka i architektura. Už několik let hltám severskou literaturu a sním o tom, že se na sever znovu podívám. Byla jsem tam totiž jednou již v průběhu vysoké školy a nestačilo mi to. A tak jsem ráda, že se mi toto září povedlo tam na pár dní vycestovat a zas jednou si tuto krajinu moct užít. I když nakonec některé věci dopadly úplně jinak, než jsem původně plánovala, v konečném důsledku to nemohlo dopadnout líp. A já jsem si na vlastní kůži vyzkoušela, že když si člověk něco tajně přeje, ale nemá úplně odvahu se do toho pustit po hlavě, občas to osud díky souhře náhod zařídí místo něho a postaví ho před hotovou věc.

Ulrikken (643 m. n. m.) - nejvyšší vrch nad Bergenem

Přesně tak jsem tohle září dopadla já. Ještě někdy na jaře jsem objevila levné letenky do norského Bergenu. Vždycky jsem tajně doufala, nebo snila o tom, že jednoho dne seberu odvahu a vycestuju někam úplně sama. Nevysnila jsem si nějakou dlouhou cestu napříč kontinenty, stačilo by mi pár dní. Ale nikdy jsem na to neměla odvahu. A tak jsem se i tentokrát domluvila s kamarádkou, letenky jsme společně koupily a začaly se těšit. Jenže co osud nechtěl, asi měsíc před odletem mi kamarádka oznámila, že ji to hrozně mrzí, ale nemůže se mnou do Norska odletět kvůli neodkladným rodinným záležitostem. Nejprve jsem byla naštvaná, pak jsem rozhodila sítě a snažila se k sobě někoho sehnat. To se nepovedlo, a tak nastal scénář, který jsem si sice tajně přála, ale do poslední chvíle jsem si myslela, že nenastane. Nakonec mi nezbylo nic jiného, než se smířit s tím, že vycestuju sama. Možnost, že bych zůstala doma, která tu taky byla, jsem ani nebrala v úvahu. Norsko miluju, neskutečně jsem se na těch 5 dní na severu těšila a rozhodně jsem nechtěla kvůli těmhle komplikacím rušit dovolenou.

Budu k vám upřímná. Měla jsem velké obavy a strach. Poprvé jsem měla někam jet sama. Někam, kde to neznám a budu odkázaná jenom sama na sebe. Ale zároveň jsem se těšila, chytla mě cestovatelská horečka a začala jsem plánovat. Hledala jsem ubytování, vymýšlela, co chci vidět, navštívit a nakonec strach ustoupil a přišlo nadšení. Nadšení, že si splním jeden ze svých tajných snů. Snů vycestovat někam sama a dokázat si, že na to mám. Že se nikde neztratím, nic zlého se mi nestane a donesu si domů kopec zážitků. A taky že jo! Byla to jedna z mých nejlepších cestovatelských zkušeností. Protože jsem částečně introvert, vůbec mi nevadilo cestovat samotné, v konečném výsledku jsem ale sama nikdy nebyla, protože cestou jsem potkávala hodně lidí. Nemám problém se dát s kýmkoliv do řeči, a tak jsem poznala pár zajímavých lidí.

Pohled na Bergen z Ulrikkenu

Teď se tu s vámi ve dvou článcích podělím o své zážitky z Norska. Nechci vás trápit velkým množstvím textu, upřednostňuju fotky. Ty toho stejně řeknou daleko víc. Výhodou toho, že jsem cestovala sama,  bylo i to, že jsem si v klidu mohla komponovat fotografie bez toho, aby mi někdo nervózně dýchal na záda, že zdržuju, a to jsem ocenila.

Z Norska jsem se sice vrátila už před měsícem, ale k sepsání fotoreportu se dostávám až teď. Nemusím se ale bát, že bych něco zapomněla, celou cestou jsem si totiž psala cestovatelský deník, takže mám všechny vzpomínky na jednom místě i díky papírnictví kaš-mi-daš, jejichž kapesní zápisník jsem na svých cestách pravidelně používala.

Můj cestovatelský parťák od kaš-mi-daš

Do norského Bergenu, druhého největšího města Norska, nazývaného hlavním městem deště, jsem přiletěla v pátek v noci. I když to vypadalo, že z Prahy neodletíme (technická porucha letadla), nakonec jsme přistáli jenom s hodinovým zpožděním. Ubytovala jsem se v hostelu Marken Guesthouse v centru Bergenu, který se nacházel jenom pár minut chůze od slavného rybího trhu a památky UNESCO Bryggen. Přivítal nás déšť (jak jinak), ale i relativní teplo, což mě potěšilo. Nedalo mi to, a i když bylo už dost pozdě, šla jsem se projít nočním Bergenem. Byla jsem překvapená, jak to v tomhle (v porovnání s Prahou) malém městečku (Bergen má přibližně 265 tis. obyvatel) žilo. Po krátké procházce jsem padla mrtvá do postele a těšila se na další den, na který jsem si kromě prohlídky města naplánovala i celkem zajímavý výstup na nejvyšší vrch nad Bergenem Ulrikken (643 m.n.m.) a z něho přechod na nejoblíbenější vyhlídku Floyen (320 m.n.m.).

První procházka nočním Bergenem

Bergen

Můj první den v Norsku jsem se nedočkavě vydala obdivovat krásy Bergenu a jeho okolí. Prošla jsem si centrum, obdivovala architekturu, ale byla překvapená i množstvím turistů. Viděla jsem slavný rybí trh, památku UNESCO Bryggen, toulala se uličkami, navštívila hrad a obdivovala přístav. Nasávala jsem plnými doušky severskou atmosféru, kochala se jejich architekturou a střídavě mokla a zase usychala. 

Přístav v Bergenu

Památka UNESCO Bryggen - nejstarší čtvrť v Bergenu

bergenské uličky a zákoutí

 Hrad Bergenhuss

Pak jsem úspěšně našla jsem ten správný autobus (č. 12 směr Montana) a přiblížila jsem se ke svému prvnímu výstupu tohoto výletu - šlo o výstup na nejvyšší vrch nad Bergenem – Ulrikken (643 m. n. m.) Většinu výstupu tvořily kamenné schody a já jsem se postupně, místy pomocí řetězů dostala až na vrchol. Čím jsem byla výš, tím hezčí výhledy se mi otvíraly a já se kochala a nemohla se toho výhledu nabažit. Konečně jsem byla v Norsku, sama a šťastná. Ten pocit byl k nezaplacení. 

Kratší ale strmější

Ty výhledy!

Na Ulrikken vedla taky lanovka a na výběr bylo z dvou druhů výstupů – kratší a strmější nebo delší a mírnější. Já samozřejmě volila první možnost. Z Ulrikkenu jsem se vybrala norskou turistickou stezkou, která podle mapy vypadala, že jde o hřebenovku, ale zdání klamalo. Měla jsem klesat asi 300 výškových metrů a vzdálenost mezi Ulrikkenem a Floyenem, což je asi nejhezčí vyhlídka přímo nad centrem Bergenu, byla 13 km. Řekla jsem si, že když půjdu rychle, tak to půjdu maximálně 3 hodiny. Trvalo mi to 5! Bylo to fakt náročné, ale přitom tak nádherné. Samé šutry, skály, lezení nahoru a slézání dolů bez nějakých bezpečnostních opatření. Tam, kde by u nás byly řetězy, aby se nikomu nic nestalo, tady byly jenom skály a člověk byl odkázaný na vlastní šikovnost. Taky jsem byla překvapená, že Norové si vůbec nedělají těžkou hlavu se značením stezek. Značí je spíš tak všeobecně, naznačí směr, ale konkrétní cestu si vybere každý člověk sám. Občas jsem se bála, že se ztratím, což se nakonec naštěstí nestalo. Ale ta panoramata - fakt stálo za to! Místy dokonce vykouklo i sluníčko a to teprve byla ta pravá nádhera. Měla jsem smůlu, že posledních pár kilometrů před cílem přišel obrovský slejvák a já z té nejhezčí vyhlídky nad městem nic neměla. 

Taková norská hřebeňovka

Sluníčko se střídalo s dešťem

Trochu pršelo :D

Tak jsem si řekla, že se na ni budu muset ještě vrátit těsně před odletem. Na konci dne jsme měla v nohách 20 kilometrů, dala sušit všechno, co šlo, a mrtvá jsem padla do postele, protože další den mě čekal přesun do Stavangeru.

Druhá půlka mého dobrodružství včetně pobytu v Stavangeru a výstupu na Preikeskolen příště :-)