Prosinec 18 v knihách

Blake Crouch – Městečko Pines (Městečko Pines #1)

Městečko Pines je prostě wow! To je tak skvělé, napínavé a jednoduše neskutečně dobré! Bez nadsázky, je to přesně kniha, kterou začnete číst a budete ji číst, kudy budete chodit. Ze začátku na vás bude působit jako thriller, ale ve skutečnosti to je.... Víte co? Já vám to neřeknu. Tady by vás i ten nejmenší spoiler mohl připravit o čtenářský zážitek, a to vám v žádném případě neudělám.

Představte si, že se vzbudíte v nemocnici, po autonehodě, bez dokladů, telefonu, peněženky a s velmi matnými vzpomínkami na to, kdo jste, kde jste a co tam vlastně děláte. Personál v nemocnici je k vám přátelský a nápomocný, ale stejně vám tady něco nehraje. Jak je možné, že v pokoji nemáte televizi, nebyl se na vás ještě podívat žádný doktor a i když vám to sestřička slíbila, stejně se celý den neukáže a nedonese vám telefon, abyste mohli zatelefonovat domů manželce, která o vás už musí mít obavy. Nakonec se rozhodnete vzít všechno do vlastních rukou, utečete z nemocnice a začnete pátrat na vlastní pěst. Vzpomenete si, že jste se do městečka Wayward Pines dostali v rámci vyšetřování po dvou zmizelých federálních agentech, kteří se po deseti dnech přestali ozývat. A tak bez telefonu, peněz i jakéhokoliv průkazu totožnosti začnete pátrat v městečku, které působí idylicky, klidně a dokonale. Až příliš dokonale. Něco tady prostě nehraje. Je tady cítit strach. Co je tady vlastně v nepořádku?

Městečko Pines je poctou seriálu Městečko Twin Peaks a autor sám přiznává, že tento seriál sledoval a nechal se jím inspirovat, akorát tohle téma zpracoval po svém. A to, co vytvořil, fakt stojí za to! Obdivuju ho, jak se mu povedlo vystavět příběh a atmosféru tajemství a strachu, kterou při čtení cítíte, a doslova vás z ní mrazí. Nutně potřebujete vědět, co se tam vlastně děje a proč se všichni chovají tak divně. Tady rozhodně něco hodně nesedí a vy co nejrychleji potřebujete vědět co. Nebudete se moct odtrhnout, za to vám ručím. A to rozuzlení? Budete koukat. Víc vám neprozradím, běžte si to přečíst.

Marek Vagovič a kol. – Umlčaní

Kniha Umlčaní je příběhem chladnokrevně zavražděného slovenského investigativního novináře Jána Kuciaka a jeho snoubenky Martiny Kušnírové. Tento text je výsledkem spolupráce 14 novinářů z redakce Aktuality.sk pod vedením šéfa investigativy Marka Vagoviče.

Dočteme se tady o jejich dětství, seznámení a taky nahlédneme do zákulisí novinářské práce, která nám běžným čtenářům zůstává skrytá a kolikrát u jednotlivých článků ani nevnímáme jméno novináře, který odhalil nějakou tu kauzu nebo politickou zpronevěru. Nedokážeme si představit, kolik práce, zjišťování, probdělých nocí u dokumentů a obrazovek počítačů to obnáší, jenom aby odhalili, co se ve skutečnosti děje a odkryli to, co se vysocí političtí činitelé snaží zakamuflovat. Pocit spravedlnosti je ale žene a nenechá je oddechnout. A to byl i případ mimořádně nadaného slovenského novináře Jána Kuciaka. Mladý inteligentní novinář měl tak skvěle vyvinuté analytické myšlení, díky kterému mu neunikla žádná drobnost a kolikrát hlavně díky ní se mu podařilo odhalit ty střípky informací, které nakonec vedly k odhalení pravé podstaty závažných kauz. 

Samostatnou část knihy tvoří jednotlivé kauzy a odhalení Jána Kuciaka, které jsou zasazené do politických souvislostí, a tak si čtenář může udělat obrázek toho, co pravděpodobně vedlo k násilnému vyhasnutí mladého života. Velmi důležitou částí je také rozhovor s Jánem Kuciakem a jeho reportáž o propojení italské mafie na nejvyšší politické představitele Slovenska, která ho pravděpodobně stála život a vyšla přesně týden po jeho smrti. 

Skvělé, silné, mrazivé a bohužel založené na skutečných událostech. Ján Kuciak byl přesvědčen, že žijeme v moderní společnosti, kde se vraždy novinářů prostě neobjednávají, bohužel, jak se ukázalo, opak je pravdou - to je na tom to nejděsivější zjištění. Jeho smrt ale spustila lavinu událostí, kterou nikdo nečekal a nebýt jeho, tohle zemětřesení ve slovenské politice vedoucí k těm nejvyšším postům by nikdy nenastalo. Lidi vyšli po dvaceti letech do ulic a dožadovali se změny. A i když ještě pořád má Slovensko před sebou velmi dlouhou cestu, pojďme věřit, že dva mladí lidé nezemřeli zbytečně a připomeňme si je prostřednictvím této knížky.

Jan Müller – Průvodce budoucností aneb Jak si užít globální krizi

Průvodce budoucností aneb Jak si užít globální krizi je dalším novinářským počinem, který se mi v prosinci dostal do rukou. Po Umlčaných je tohle z trochu jiného soudku, ale obě díla mají něco společného. I tady se autor snaží čtenáři představit aktuální stav novinářské práce v době moderních technologií a sociálních sítí v porovnaní s dobou třeba před deseti nebo dvaceti lety, kdy se informace sdělovaly převážně prostřednictvím printových médií. 

Autorem je šéfredaktor webu Flowee.cz Jan Müller a jeho Průvodce budoucností doporučuju lidem, kteří si rádi při čtení rozvíjejí své kritické myšlení a celkově přemýšlí o věcech, které se dějí kolem nás a chtějí si čtením rozšířit své obzory, nejenom strávit pár chvil u knížky, která jim dá maximálně pobavení. Jan Müller totiž rozebírá aktuální témata a čtenáři předkládá informace, které pro něho můžou být nové a zajímavé a určitě se stane, že narazí i na informace, o kterých do dnešní doby neměl ani tušení. A tak se tady dočteme o sociálních sítích, datech, ekonomických hrozbách, Andreji Babišovi, Karlu Gottovi nebo taky o vztazích a rodině a proč některé vztahy fungují a jiné ne. A věděli jste, že Země překonala před pár lety hrozbu geomagnetické bouře, kdy hrozilo vyřazení veškerých elektrických zařízení z provozu? Nebo chcete vědět, jak je to vlastně s našimi penězi na účtech a kreditkách a proč autor doporučuje se na ně nespoléhat, ale mít doma určitý obnos hotovosti pro každý případ?

Líbilo se mi, že i když je vlastně celá knížka souborem hrozeb moderní doby, z textu je cítit autorův optimizmus. Nic nám nevnucuje, ale předkládá svůj pohled na svět a je jenom na nás, co si z toho vezmeme. Rozhodně zajímavý titul, který doporučuju každému, kdo rád přemýšlí nad dnešním světem a chce se dozvědět něco nového. Mně se to moc líbilo.

James Patrick Kelly, John Kessel – Singularity: postkyberpunková antologie

Kyberpunk je subžánr sci-fi, který mě baví asi ze všech nejvíc. Kyberpunkové příběhy, obrazy změněného světa, nové technologie nebo staré přetvořené do něčeho jiného a lidstvo, které kolikrát hraje jenom druhé housle. To mě nikdy nepřestane fascinovat. A proto jsem po postkyberpunkové antologii Singularity sáhla s chutí a nadšením. Sbírka slibovala 16 kyberpunkových povídek a to pro mě znělo neskutečně lákavě. Na povídkových sbírkách je skvělé, že si je můžete dávkovat postupně, jeden příběh na cestě v tramvaji, další jeden nebo dva před spaním. Nemusíte to přečíst všechno najednou, klidně to můžete proložit i něčím jiným a zase se k povídkám vrátit. Singularity byla moje první sci-fi povídková sbírka, doteď jsem dávala přednost delším a rozpracovanějším příběhům ve formě románů, ale řekla jsem si, že mám chuť zkusit i povídky. A byla jsem nadšená. I když nemám možnost porovnat to s jinou kyberpunkovou sbírkou povídek, můžu vám říct, že celkový dojem jsem měla skvělý. Jednotlivé povídky mě bavily, našla jsem zde tematicky různou škálu povídek - od těch o umělé inteligenci, virtuální realitě k příběhům s nádechem technického krimi. Tak jako u všech se tady najdou silnější i slabší povídky, ale ty slabší byly asi tři, což je z celkového počtu 16 velmi dobré číslo. Některé mě tak vtáhly, že bych si je klidně dokázala představit zpracované do něčeho delšího nebo třeba zfilmované. Našla jsem několik excelentních příběhů třeba o dítěti uvězněném rodiči ve virtuální realitě, opraváři kol žijícím ve squatech mezi spodinou, který dostane podezřelý balíček nebo o podivném svatebního alba - a to je jenom zlomek toho, co tam najdete. Jestli patříte mezi fanoušky sci-fi a mezi vaše oblíbence patří třeba seriál Black Mirror, věřte mi, že povídky ze Singularit vás budou bavit tak, jak bavily mě.

Roald Dahl – Můj strýček Oswald

Roald Dahl - to není jenom Karlík a továrna na čokoládu nebo Obr Dobr. Já sama jsem se s tvorbou tohoto britského autora humoristických a dětských děl ještě nesetkala, viděla jsem jenom zfilmovanou verzi Karlíka a továrny na čokoládu. Kolega z práce ale jednoho dne přišel, že doma uklízel a  našel 4 méně známé tituly tohoto autora ve skvělém stavu, tak mi je přinesl, ať si je zkusím přečíst, zda se mi budou líbit.

Ony ty jeho knížky (aspoň teda ty, co mi kolega přinesl) jsou takové jednohubky, které nezaberou moc času a čtou se doslova samy - Můj strýček Oswald je jednou z nich. Hrozně mě baví styl Roalda Dahla, jeho jazyk, poetičnost jazyka, pestrost metafor a celkově atmosféra jeho povídek. Je to něco jiného než to, co jsem doteď četla, ale v tom nejlepším smyslu slova. Nesmíme zapomenout, že je jeho tvorba o něco starší v porovnaní s aktuální tvorbou a tím trochu jiná. 

Mého strýčka Oswalda můžu nejlépe označit jako takovou humornou prasárničku, kterou je potřeba brát s určitou dávkou nadsázky a humoru, abyste si příběh, jak se patří, užili. Je to příběh o člověku, který se kromě toho, že vynalezl viagru, rozhodl zbohatnout tím, že sesbírá a zmrazí sperma velkých osobností dané doby včetně králů, umělců, spisovatelů a myslitelů. A tak se na stránkách této útlé knížky potkáme s takovými jmény jako Albert Einstein, Picasso, Proust, Shaw, Freud a s mnoha dalšími. Už dávno jsem se při čtení tak nebavila, i když místy je ten humor možná pro někoho na hranici slušnosti a perverznosti, mně to vůbec nevadilo, protože to bylo napsané inteligentním způsobem. Navíc ji máte přečtenou za pár hodin a vzít si ji můžete kamkoliv, klidně se vejde do kapsy. A když se chcete dozvědět, proč by si nazí muži měli dávat pozor na to, kde sedí, když se vypouští vana, rozhodně si Mého strýčka Oswalda musíte přečíst.

Roald Dahl – Velký samočinný větostroj a další povídky

Tak tohle byla bezkonkurenčně nejlepší povídková sbírka, kterou jsem za rok 2018 přečetla a možná i celkově nejlepší za poslední roky. Velký samočinný větostroj a další povídky nabízí průřez Dahlovou povídkovou tvorbou v rozmezí 50. -80. let a dvě povídky (konkrétně Chirurg a Antikvář) byly v této povídkové sbírce vydané v češtině úplně poprvé. 

V hodnocení dávám plný počet hvězdiček a budu ji doporučovat, kudy budu chodit. Je to útlá knížečka, kterou přečíst vám zabere maximálně hodinu, ale to čtení si maximálně užijete, za to vám ručím. Jak jsem už psala, i tady obdivuju autorův jazyk, metafory, které tvoří, a celkovou atmosféru příběhů a jeho vypravěčský talent. Na pár stránkách dokáže rozvinout příběh, který zaujme, upoutá a někdy i šokuje. Prostě úžasné. Jsem hrozně ráda, že se mi tato povídková sbírka dostala do rukou. Dahl si libuje v tom, že dokáže čtenáře nejenom pobavit, ale hlavně má mistrovskou schopnost překvapit. Přitom není jenom humorný a veselý, ale i kritický a cynický. Nejvíc mě asi zaujala povídka Prase, ve které píše o vegetariánství. Takhle bravurně a cynicky zpracovanou povídku o vegetariánství a lidech, kteří odmítají jíst maso, jen tak nenajdete. Ale každá jedna povídka je skvělá. Ideální lehká oddychovka, kterou nemůžete nic pokazit, právě naopak. Je důkazem toho, že i v krátkém textu vyjádřite mnoho, zvlášť  když máte správný vypravěčský talent.  A ten Roaldovi Dahlovi rozhodně nechybí.