neděle 9. dubna 2017

Březen v knihách

Jordi Llobregat – Vesaliovo tajemství




Vesaliovo tajemství je historická detektivka odehrávající se v Barceloně 19. století. Daniel se vrací na pohřeb svého otce, s kterým neměl vůbec dobrý vztah. Okolnosti jeho smrti jsou ale nanejvýš podezřelé a Daniel postupně nalézá informace, které mu nasadí brouka do hlavy. Rozhodne se vzít celou záležitost do vlastních rukou, chce odhalit pravdu a rozluštit všechny záhady, které se kolem jeho otce vyskytovaly. Naštěstí na to ale není sám. Seznámí se s reportérem s pochybnou pověstí, dluhy a jinými problémy, Bernatem Flexem, a bývalým studentem jeho otce, Pauem Gilbertem. Jejich cesty se propojí a společnými silami se vydají po stopách pátrání otce Daniela, který řešil podezřelé případy drsných vražd barcelonských dívek. A vypadá to tak, že všechny cesty vedou k Světové výstavě, na kterou se má v Barceloně sejít velké množství známých osobností. I při čtení této detektivky jsem se přesvědčila, že knihou od Hostu nemůžu udělat chybu. Po seznámení se s postavami mě příběh hned vtáhl a já jsem si užívala děj, prostředí, záhady a pátrání po jednom z největších tajemství 19. století. Nechce se mi věřit, že tohle byla autorova prvotina. Je totiž skvěle napsaná, s citem pro detail a opatrným dávkováním informací s cílem udržet pozornost čtenáře v neustálém napětí. V textu je cítit autorova láska k městům, detailům a jejich celkové transformaci v průběhu velikých dějinných změn. Nezapomněl ale ani věnovat dostatečnou pozornost postavám a jejich propracování, a tak vznikl skvělý historický román, který rozhodně stojí za pozornost.

Oscar Wilde – Obraz Doriana Graye/Cantervillské strašidlo


Jsem si vědoma toho, že čtu málo starší, klasické literatury. A tak občas sáhnu po nějakém titulu, který můžu zařadit právě do této kategorie. Obraz Doriana Graye mi byl známy podle názvu, ale ve skutečnosti jsem vůbec nevěděla, o čem je. A to je asi i dobře, že jsem si ze školy nepamatovala, co jsme se o tomhle díle učili. O to víc jsem si tak mohla vychutnat jeho samotné čtení. A že šlo o skutečně skvělý a poutavý příběh. Nejvíc mě překvapila nadčasovost a aktuálnost textu a jak vlastně všechno z té knihy je aktuální i v dnešní době. Protože úvahy o vztazích, rozdílech mezi muži a ženami, kde vázne komunikace  a každý má rozdílné požadavky v rámci vztahu jsou témata, nad kterými se před sto lety uvažovalo stejně jako dnes. A tohle všechno je nám servírované s určitou mírou nadsázky a hlavně cynizmu ústy jedné z postav. Samotný Dorian je egoistický, povrchní a sebevědomý chlapík, který si nejvíc na světě váží krásy a mladosti. Všechno ostatní je pro něho nepodstatné – lidské vlastnosti anebo city. A to je vždy začátek cesty do pekla. Jde o skvělý příběh, který nás nechá uvažovat nad hodnotami, prioritami a důsledky našich činů. Poutavý příběh, silná myšlenka a dovolím si tvrdit, že filozofický závěr. To je Obraz Doriana Graye.
Cantervillské strašidlo je velmi příjemná a vtipná oddechovka, která mě sice pobavila, ale na kvality prvního příběhu bohužel nesahala. U příběhu strašidla, kterému nová rodina podrážela nohy a ono vůbec nemohlo kvalitně strašit, jsem se však bavila. Chválím vtipný námět příběhu.

Marek Šindelka – Únava materiálu

Na Únavu materiálu jsem byla hodně zvědavá. Marek Šindelka mi Mapou Anny učaroval a těšila jsem se na to, až budu moct sáhnout po nějakém jeho dalším titulu. Velmi vhod mi přišel březnový Book Club, který organizuje Jakub z BOOK´S CALLING, kde se diskutovalo přímo s Markem Šindelkou právě o tomto jeho nejnovějším titulu. Tak jsem neváhala ani chvíli a knihu si pořídila. Anotace mě rozhodně zaujala a bylo jasné, že Marek Šindelka se tentokrát bude zabývat jednou z nejaktuálnějších témat, které poslední dobou hýbou společností, a hlavně ji výrazně názorově rozdělují. Čekala jsem skvělý zážitek, ale bohužel jsem byla mírně zklamaná. Přitom to nebylo vůbec zle napsané, ale úplně mi to nesedlo. Nebyla jsem schopná ponořit se do příběhu a jako čtenář jsem jenom klouzala po povrchu, s výjimkou některých scén. Čekala jsem mnohem větší emoční zásah. Šindelkovy poetické popisy jsem očekávala a bavily mě, ale chyběla mi tu jakási hloubka. Z příběhu bylo cítit, že je psaný člověkem, který tyto věci osobně nezažil. Možná je smůla, že jsem tuto knížku četla relativně brzo po přečtení Čtvrté zdi, což byla knížka, která se zaobývápodobnou tematikou (sice asi o 30 let zpátky), ale její autor vše osobně zažil. A tam to je cítit i v tom textu, který mě zasáhl mnohem víc. Tento požadavek bohužel Únava materiálu nedokázala naplnit a možná jsem ho i neprávem očekávala. Jsem ale hrozně moc ráda, že na toto téma byla napsaná kniha. I když jde o křehkou a kontroverzní záležitost, on se nebál a pustil se do toho. Je dobré, když se o tom bude psát co nejvíc a z různých úhlů pohledů. Protože informovanost společnosti je důležitá. Líbí se mi, že příběh je vystavěný tak všeobecně, že se může vlastně odehrávat kdekoliv, není konkrétně omezen na nějaký stát či prostor. A tak si sám čtenář může konkrétní reálie domyslet podle sebe. A ten závěr zase nechává pracovat čtenářovu fantazii, a to se mi líbí. Díky tomu ve vás bude vše ještě chvíli doznívat. A kdyby vás náhodou tato informace minula, tak Marek Šindelka za toto dílo získal před pár dny Magnesii literu za prózu.

Szczepan Twardoch – Morfium

V Morfiu, v jedné ze zajímavých novinek vydaných Nakladatelstvím Host, nám Szczepan Twardoch slibuje antihrdinu, kterého si oblíbíme, umístněného do prostředí válečné Varšavy v září 1939 po porážce Německem, na začátku druhé světové války. Konstantin má všechny záporné vlastnosti, jaké si jenom umíme představit. Už po přečtení anotace mi bylo jasné, že se na naší knižní scéně objevuje titul, který zpracovává válečné téma zase z trochu jiného úhlu pohledu – a to pro mě bylo dostatečným lákadlem,, abych se do téhle ne právě nejtenčí knížky začetla. A je pravda, že jsem dostala vskutku neobyčejný čtenářský zážitek. Otázkou ale zůstává, zda nebyl místy pro mě až příliš silný.

Víc se dočtete v recenzi.

Trygve Gulbrassen - Věčně zpívají lesy



Další ze skvělých titulů, který se mi dostal do rukou úplně náhodou. Knížka Věčně zpívají lesy mi padla do oka v Levných knihách díky zajímavé obálce. Ta zaujala mou pozornost natolik, že jsem chtěla vědět, o čem ta kniha je. A rodinná sága odehrávající se v drsném severském prostředí zněla moc lákavě. Nakonec to byla skvělá volba. Mám ráda knihy ze severského prostředí a o jeho drsné přírodě. Jde o rodinnou ságu, příběh jedné rodiny, která žije na statku na severu v hlubokých lesích, je izolovaná od zbytku lidí z vesnice a bojuje tak, jak to dělalo mnoho generací před nimi. Otcové, synové, jejich děti - všichni pracují na zvelebování rodinného majetku, statku, lesů (ke kterým mají neskutečně blízký vztah), starají se o zvířata a snaží se, jak nejlépe umí, aby těm následujícím generacím po sobě něco zanechali. Něco, na čem budou moct stavět, a na co být hrdí. Ale v tomto drsném prostředí nepřežije jen tak kdekdo, jejich povahy jsou drsné stejně jako příroda kolem nich. Každodenně musí bojovat s různými nástrahami přírody, která jim nedá nic zadarmo. Ale není to jenom příroda, které musí čelit. Mnohem hůř se bojuje s lidskou zlobou, nenávistí, závistí a pomluvami, které jsou taky součástí jejich života. I když příběh plyne pomalu, postupně, nikam se nežene, i tak se toho stane hodně. Můžeme být svědky velikých změn, lásky, budování rodiny, ale i neštěstí a zločinů z vášně. Moc se mi líbilo psychologické vykreslení postav, autor tady odvedl neskutečně dobrou práci. Ukázal nám, jak se lidi chovají, jak reagují, když jsou sami a izolovaní, a jak se samotou a jinými neduhy života uprostřed drsné přírody bojují. Autor nezapomněl ani na zobrazení negativního vplyvu peněz a moci, který se nevyhýba ani lidem žijícím na samotě. Bylo to skvělé čtení a já už se těším, až se ponořím do dalšího dílu, jde totiž o trilogii.  

Lars Vasa Johansson - Kouzelníkův únik z reality




Hlavním hrdinou tohoto románu je 45letý kouzelník Anton, který shodou nešťastných náhod havaruje a zabloudí v magickém lese Tiveden. Odmítne pomoct malé holčičce, o které netuší, že se v ní skrývá nadpřirozená bytost, a ta na něho za trest uvalí znamení smrti. Má ho provázet neštěstí až do konce jeho smutného života a přivést ho až k samotné sebevraždě. Obyvatelé kouzelného lesa mu radí, aby splnil tři úkoly a zlého znamení se tak zbavil. Anton ničemu z toho ale nevěří, rozhodne se les opustit a jít si dál po svých záležitostech. Jenomže dostat se z kouzelného lesa není vůbec tak jednoduché, jak se může na první pohled zdát. Hlavně když se vám na každém kroku dějí divné věci a hromada nešťastných náhod. Jak to tedy nakonec s Antonem dopadne?

Víc se dočtete v recenzi.

Delphine de Vigan - Ani později, ani jinde



Tak tento titul mě dostal. Tahle útlá knížka nám ukazuje na příběhu dvou osamocených lidí jeden den v jejich životě ve víru velkoměsta. Od rána až do večera. Příběh na mě zapůsobil velmi silně. Vyvolal ve mně emoce a neskutečně intenzivně jsem prožívala každou stránku. Není to příjemný ani pozitivní příběh, právě naopak. Jde o smutný a depresivní příběh o lidské samotě zobrazený pomocí  dvou unavených lidí, kteří se snaží prorazit ve velkoměstě, snaží se být úspěšní a uznávaní, a zároveň mít vedle sebe někoho, na koho se boudou moct kdykoli obrátit, kdo je bude chápat, podporovat a pomáhat jim. Jsou to dvě samostatné jednotky, ztracené duše, které ani vlastně nevědí, že hledají jeden druhého. A my, jako nezávislí pozorovatelé, sledujeme, jak se jejich cesty potkávají a zase rozdělují a doufáme, přejeme jim to, aby se jednou potkali. Ale toto není růžový, romantický román a příběh jedné velké lásky se šťastným koncem. Autorka má úžasný vypravěčský talent a dokáže velmi poutavě psát o běžných věcech, které lidi zažívají, o klasickém stereotypu a také do příběhu dokáže zapojit i vážnější problematiku, jako je například psychická šikana na pracovišti nebo problematika opuštěných starých lidí, o které se nikdo nezajímá. Vynikající dílo, které svými kvalitami převyšuje knihy, které jsem v poslední době četla. Ale jak jsem psala, připravte se na to, že to není příjemné čtení, a mě osobně ten příběh velmi emotivně zasáhl. Zároveň jsme ale za podobný typ příběhu ráda. I když navenek působí jako banálně.Příběh, popis života dvou běžných lidí v sobě ve skutečnosti toho v sebe skrývá mnohem víc. Je drsný, se zajímavou melodií, poetikou i metaforami. A na závěr ve vás zanechá otázku, zda není někdy možnost vzdát se prostě jediným řešením zdánlivě neřešitelné situace. Jde přece o zachování vlastního psychického zdraví, a to je důležitější než hrdost, která nám občas nedovolí to vzdát a přiznat si, že tady jsme prostě prohráli. A kolik toho člověk dokáže snést, dokud si neuvědomí, že je toho už příliš? Kde je vlastně ta hranice? Velmi silný příběh, který bude ve mně ještě nějakou dobu doznívat.