pátek 23. června 2017

Záhady, strach a špína Buenos Aires

Svůj vztah k povídkám si buduju postupně. Otevřeně se přiznám, že spíš upřednostňuju romány, beletrii a celkově delší, souvislé příběhy. Povídkám jsem nikdy moc neholdovala, ale nevyhýbám se jim úplně. Většinou se ale spolehnu na doporučení, protože si nejsem úplně jistá, zda se mi povede najít zajímavou povídkovou sbírku, která upoutá moji pozornost dostatečným způsobem a u které si řeknu, že i povídky mají něco do sebe. Takto mě naposledy zaujala povídková sbírka Mapa Anny od českého spisovatele Marka Šindelky. Byla skvělá a tehdy jsem si skutečně řekla, že je radost číst takhle dobře napsanou povídkovou sbírku. A na doporučení jsem tedy sáhla i po další sbírce. Tentokrát od zahraniční autorky Mariany Enriquezové, které u nás v Nakladatelství Host vyšla povídková sbírka pod názvem Co nám oheň vzal. Prý si to musím přečíst a určitě se mi to bude líbit. A jsem ráda, ani tentokrát jsem se nezklamala.


Uvědomuji si, že napsat dobrou povídku je mnohem těžší než něco delšího. Na tak krátkém prostoru musí autor umět vystavět příběh, zápletku, představit a dostatečně vykreslit postavy, vybudovat v čtenáři zájem a celé to nakonec poutavě zakončit. Dobře napsaná povídka je z mého pohledu mistrovské dílo a můžu říct, že Mariana Enriquezová je mistryní svého žánru. Už po přečtení první povídky mi bylo jasné, že se mi do rukou dostalo něco výjimečného a očekávala jsem neobyčejný čtenářský zážitek.
Doteď jsem se setkala s dvěma druhy povídkových sbírek. V tom prvním jsou postavy jednotlivých povídek navzájem propojené, znají se nebo se vyskytují ve vícero povídkách. V tom druhém, kam zařazuju i Co nám oheň vzal, jsou povídky samostatné příběhy a jsou propojené akorát prostředím, ve kterém se odehrávají. V tomto případě je to město Buenos Aires, jeho tmavé uličky, temná místa a městské částí, vystupují tady lidi z různých sociálních vrstev, různé víry a zaměstnání. Mariane Enriquezové se povedl před čtenáře postavit svět, který je mixem všeho možného. Vtáhne vás do děje, šokuje, vystraší. Dokáže udržet vaši pozornost od začátku až do konce. Vyvolá tísnivé, depresivní pocity, kdy už nechcete dál číst, ale prostě musíte. I když máte obavy, strach a cítíte úzkost z toho, co se bude odehrávat dál.
V každé z povídek vystupuje jiný druh postav, každá se zabývá jinou problematikou a hlavně vyvolává úplně jiný druh strachu. Právě strach byl pro mě nosnou emocí při čtení této povídkové sbírky. Jednotlivé povídky na mě působily intenzivně, silně, sugestivně a vyvolávaly ve mně různé druhy strachu a hrůzy -  a to takovým způsobem, jakým se to ještě žádným povídkám nepovedlo. Bála jsem se je číst sama doma, nebo v nočním autobuse cestou z práce. A byl to zážitek. Neskutečně silný čtenářský zážitek.
Těžko se píše o všech emocích, které ve mně tato kniha vyvolala. Myslím, že si to každý musí zažít na vlastní kůži. Bylo to drsné, realistické, magické, záhadné, strašidelné. Autorka nám ukázala to nejhlubší dno, tu největší špínu a hrůzu jižní Ameriky. Chce to odvahu žít v tomto prostředí a přežijí jenom ti nejodolnější a nejsilnější. Vždyť se na to podívejte, hlavními postavami povídek jsou prostitutky, lidi žijící na ulici, ženy upalující se na protest, průvodci po nejkrvavějších místech města nebo dětský sériový vrah. Není to jednoduché čtení. Věřte mi. Pro mě to byl asi jeden z nejsilnějších čtenářských zážitků tohohle roku.

Je to mix magie, záhad a reality propletené do jednoho celku a vy si při čtení budete říkat, že autorka určitě popustila uzdu své fantazii a budete rádi, že je to vymyšlené. Ale v podvědomí vám bude pořád hlodat myšlenka, zda to přece jen není inspirováno skutečnými událostmi, a to je pocit, z kterého vás bude mrazit. Jsou knížky, na které po přečtení relativně rychle zapomenete, ale Co nám oheň vzal mezi ně určitě nepatří.


Název: Co nám oheň vzal (2016)
Autor: Mariana Enriquezová
Originál: Las cosas que perdimos en el fuego (2014)
Vydalo: Nakladatelství Host
Počet stran: 205