Červen v knihách

E. J. Copperman, Jeff Cohen - Případ ztracené hlavy

Případ ztracené hlavy je prvním dílem volné detektivní série v hlavní roli s vyšetřovatelem trpícím Aspergerovým syndromem. Na tuto knížku bych nikdy nepřišla sama od sebe, kdyby mi ji neporadila jedna moje čtenářka, a jsem jí za to vděčná. Jde o skvělou, oddechovou věc, která pobaví a zaujme. A i když nejde vůbec o nějakou starší věc, tak se o této knížce moc nemluví, což je podle mě dost škoda.

V Případu ztracené hlavy jde právě o tu ztracenou hlavu. Z kryogenického institutu za záhadných okolností zmizela hlava jedné z klientek, a protože institut se chce vyhnout propíraní tohoto případu v médiích a celkové negativní publicitě, která by mohla poškodit celý ústav, obrátí se o pomoc na agenturu Otázky a odpovědi. Případ se postupně zamotá, přibude k tomu vražda a celkově je nám naservírovaný oříšek, který bude třeba co nejdřív rozlousknout.

Hlavním hrdinou tohoto příběhu je Samuel, u kterého jsem si nemohla pomoct, ale celou dobu mi připomínal mého oblíbeného seriálového detektiva Adriana Monka. A nejenom to, autor samotného Adriana v textu detektivky zmiňuje, a dokonce jsou porovnávané diagnózy Samuela a právě Adriana. Je to napsané vtipně, poutavě, a navíc je knížka plná skvělých, trefných hlášek, při kterých se budete smát a bude vás to bavit. Sam sám tvrdí, že Asperger není nemoc, ale vnímá to jako svoji výhodu. I když mu dělá problém sociální interakce, mezilidská komunikace a projevování emocí, v jiných, hlavně analytických a logických oblastech, je jednička. Jsem hrozně ráda, že jde o první díl série, protože Samuela jsem si oblíbila a hrozně ráda se k němu ještě vrátím. Takže když hledáte něco příjemného a odlehčeného na léto, tak Případ ztracené hlavy je ideální volba.

Sergej Lukjaněnko - Noční hlídka

Noční hlídka ruského autora Sergeje Lukjaněnka je prvním dílem série, kterou jsem už jednou přečetla a moc se mi líbila. Bylo to ale už dost dávno, tak před deseti lety. Jde o městskou, urban fantasy sérii odehrávající se v Rusku a nejvíc v Moskvě. Jako u každé dobré fantasy je to i tady taky plné magie, čarodějů, upírů a čarodějných schopností. Tahle série je ale v něčem odlišná, a to mě na ní baví. Sergej Lukjaněnko na podkladu fantasy světa skrytého před zraky běžných lidí řeší základní otázky rozdílu mezi dobrem a zlem, v tomto případě zosobněném bojem Světla a Tmy. Hodně tu filozofuje, a to mě neskutečně baví. Na třech příbězích, a hlavně hlavním hrdinovi Antonovi, nám ukazuje, že nic není jenom černé nebo bílé, ale i tyto barvy existují v různých odstínech. A někdy základní rozdíl mezi Světlem a Tmou je jenom v nastavení mysli. Je zajímavé, že když to čtu teď, po přibližně deseti letech, tak ten příběh, a co se nám snaží autor sdělit, vnímám úplně jinak. Předtím mě zajímala hlavně akce, napětí, boj dobra se zlem a to, aby moji favoriti vyhráli. Teď mnohem výrazněji vnímám myšlenky podněcující úvahy a rozhovory postav, kterými se nám autor snaží sdělit i něco víc. Moc rereadingům neholduju, občas mi přijde zbytečné číst nějakou knížku víckrát, ale u některých titulů je dobré udělat výjimku. A to jsem to ani neplánovala. Na Světě knihy jsem se ale nechala ukecat u stánku Arga, že mám zkusit i toto nové vydání. Jde totiž o mnohem povedenější překlad, než byl ten předtím, a co si budeme namlouvat, tak obálka je luxusní. Tu jsem prostě ve své knihovničce musela mít. Jsem ráda, že jsem se k této sérii vrátila. Mám v plánu pokračovat i dalšími díly a už se těším, jak je budu vnímat teď.

Asne Seierstad - Jeden z nás, příběh o Norsku

Jeden z nás je kniha, která vyšla ve slovenském vydatelství Absynth. Sama bych po ní asi nesáhla, kdybych o ní neslyšela mluvit  lonely_flamingo. Námět mě neskutečně zaujal, a to, že šlo o knihu ve slovenštině, byl pro mě bonus. Už ze začátku, když zjistíte, o čem ta kniha je, předpokládáte, že to nebude lehké čtení. A je tomu tak, ale zároveň máte v rukou velmi silný příběh. Jde o beletrizovanou literaturu faktu, kterou má na svědomí norská reportérka Asne Seierstad. Díky ní je tato tlustá kniha napsaná tak skvěle, že od první stránky vás pohltí a nepustí.

Jde o příběh norského masového vraha Andersa Breivika, který se navždy zapsal do historie Norska tím, že 22. července 2011 chladnokrevně zavraždil 77 lidských bytostí, z nichž většina byli mladí lidé ve věku 14-20 let. Postupně se při čtení staneme svědky jeho dětství, dospívání, toho, co ho formovalo, jak vyrostl a co ho vedlo k tomu hrůznému činu. Taky pozorujeme všechny hrůzné přípravy až k samotnému dni, který se autorka snažila co nejvěrněji zrekonstruovat na základě vzpomínek těch pár lidí, kterým se povedlo tento strašný masakr přežít, a byli ochotní o tom mluvit. Budu k vám upřímná, tato kniha mě emočně úplně rozložila, což se mi u takto vážných témat stává, hlavně v případě, že jde o rekonstrukci skutečných událostí. Autorka to napsala neskutečně poutavě, čtivě a hrozně reálně, takže máte pocit, jako kdybyste tam byli, a z toho mrazí.

Líbí se mi, že i když je to původně knížka o Alexandrovi Breivikovi, tak knížka má přesah a nemluví jenom o něm, ale ukazuje, jak jeho čin ovlivnil Norsko a lidi v něm, píše o spolupatřičnosti, humanitě, lidskosti a smutku. Stejně tak nezavírá oči před realitou a nevynechává ani chyby, kterých se policie v osudný den dopustila. Píše o tom, jak mohlo být všechno jinak a kolik životů se mohlo zachránit, nebýt lidského pochybení. Jeden z nejsilnějších příběhů, jaký se mi dostal do rukou.

Pavel Bareš - Projekt Kronos

Pavel Bareš přišel se sci-fi titulem Projekt Kronos, který já zařazuji do kategorie dystopických románů, protože se nacházíme ve světě, ve kterém po zničení nukleární válkou už zůstalo existovat jenom pár měst. A jedním z nich je Attiona City, město, které je dějištěm projektu Kronos. Díky některým hrdinům je to svým způsobem i young adult, akorát si tady odmyslete všechny ty otravné věci, které vás na YA štvaly a ponechte jen to dobré. Žádní otravní, ufňukaní hlavní hrdinové, nebo totálně přeslazená romantická linka, která se táhne celou knihou a neskutečně vás odvádí od toho hlavního. Pavlovi Barešovi se povedlo všem těmto věcem úspěšně vyvarovat, a tím si mě Projekt Kronos definitivně získal na svoji stranu.
Víc jsem se o této skvělé knížce rozepsala v recenzi, která vyjde o pár dní na blogu. Takže se můžete těšit na mnohem víc informací a pocitů z ní.

Alona Kimchi – Plačící Zuzana

Plačící Zuzana je další z úlovků z Levných knih, který jsem si s sebou vzala, protože mě zaujala anotace. Musím se přiznat, že ze začátku knížky jsem byla hodně zklamaná. Příběh se táhnul pomalu, bylo to celé rozvleklé a vůbec se mi to nelíbilo. Ale asi po 70 stranách jsem se začetla a příběh mě nakonec zaujal. Není to úplně lehké čtení a hlavně jsem si musela zvyknout na to, že celý příběh je podávaný očima hlavní postavy Zuzany, která trpí nějakou nebo vícero duševními poruchami. Nesnáší trávit čas mezi cizími lidmi, nemůže jíst před nikým jiným než před svou matkou, se kterou žije v jedné domácnosti a která se o ni stará. Společnost jim dělá matčina kamarádka se svým synem. Její život si udržuje zaběhlý stereotyp a jakýkoliv výkyv z těchto zvyků vnímá velmi negativně. Má ale umělecké nadání. A tak se stane, že jednoho dne se k nim nastěhuje její vzdálený příbuzný z Ameriky, který se vyskytne v Izraeli kvůli pracovním povinnostem a Zuzaně se život postupně, díky němu, začne měnit. Stane se víc společenská, začne pomalu měnit své zvyky a cítí se líp, i když se tomu ze začátku bránila. Nejde přitom o klasickou love story, ale o příběh o síle lidského přátelství a lásky, která může změnit život postupně, nenadále, ale natrvalo. Musím se přiznat, že velmi dlouhý čas mi Zuzana lezla na nervy. Chvílemi se chovala jako naštvaný teeneger, jindy jako trucovité děcko a strašně moc času myslela jen sama na sebe. Ale brala jsem to jako součást její diagnózy, kterou někdy nešlo ovlivnit. Nakonec to byl zajímavý příběh a po dočtení jsem byla ráda, že jsem to na začátku nevzdala, i když jsem z něho měla rozporuplné pocity. Knížka byla dokonce i zfilmovaná. Líbilo se mi, jak to celé nakonec dopadlo a nebylo to klasicky nalinkované a předvídatelné. Určitě to nebyl ztracený čas, ale nadšením jsem z této knihy taky neskákala.