Leden 18 v knihách

Čistá duša – Čistá duša

Čistá duša je pseudonym autora (anebo skupiny autorů?), který se stal fenoménem slovenského internetu a velmi brzo si našel svou cestu i do Česka. Autor je do dnešního dne neznámý, ale o čisté duši slyšel snad každý. Já jsem na ni narazila úplně náhodou někdy v průběhu minulého roku na instagramu a na první pohled mě zaujala, jak hravě a vtipně pracuje se slovenštinou a vytváří veselé a někdy i vážnější slovní přesmyčky. Díky svému úspěchu se soubor těch nejúspěšnějších výroků publikovaných na sociálních sítích dočkal kolem Vánoc knižního vydání, přičemž jako bonus tu můžeme najít i dosud nepublikované texty. Je to útlá knížečka, která vás zaujme hned na první pohled svojí jednoduchostí a minimalismem. Je to prostě černý text s vizuálem textu psaného na stroji na bílých stránkách. A čím je vizuál jednodušší, tím víc se můžete soustředit na jednotlivé originální a vtipné texty. Ty mluví o všem možném, co se dotýká každého z nás. Jsou o běžném životě, starostech, vztazích, výhrách i prohrách, nadějích a touhách. Prostě o tom, co nás dělá lidmi. Při čtení budete souhlasně pokyvovat hlavou, usmívat se nebo se fakt nahlas smát a zaručuji vám, že tato knížečka je dobrá nálada v kostce. Já se tam našla hned několikrát a věřím, že nejsem jediná. Myslím, že se v ní najde každý z nás. Nejlepší na tom je, že se k ní můžete kdykoliv vracet. Kdykoliv vám bude smutno nebo budete mít pocit, že máte starostí nad hlavu, stačí pár stránek a všechno bude hned jednodušší a nebude to působit tak černě.

Celeste Ng – Ohníčky všude kolem

Když jsem se dozvěděla, že má Celeste Ng vyjít nová knížka, tak jsem hned věděla, že si ji musím přečíst. Pamatuju si, že její debut Vše, co jsme si nikdy neřekli jsem přečetla v angličtině ještě před tím, než vyšel v českém překladu. Narazila jsem na ni úplnou náhodou na Amazonu a díky zajímavé anotaci jsem si ji koupila do čtečky. A byla to skvělá volba. Byla jsem z ní nadšená. Už první větou mě knížka vtáhla a nepustila. A tak jsem věděla, že i její další knížku musím mít. Ale tentokrát jsem už od Celeste Ng očekávala hodně, protože laťku si u mě nastavila skutečně vysoko. A fakt jsem doufala, že mě nezklame.

Víc o této skvělé novince jsem se rozepsala v recenzi.

Rupi Kaur – Mléko a med

Tak na tuto knížku jsem v době, kdy vyšla, narážela na mnohých instagramových účtech a byla překvapená, jak se nad ní všichni rozplývali. To bylo poprvé, co jsem o Rupi Kaur vůbec slyšela. Netušila jsem, kdo to je, ani proč jsou z ní všichni tak hotoví. Až jsem nedávno narazila na její instagramový účet a její texty mě zaujaly takovým způsobem, že jsem si řekla, že bych měla dát její knížce šanci a zjistit, co to na ní všichni mají. 

A tak, jak se stalo mnohým, i mně tahle knížka textů o lásce, bolesti, touze, pádech a vstávání, čelení bolesti, sebelásce a mnohem dalším učarovala. Knížka je rozdělena do čtyř částí, přičemž každá reprezentuje jiný pocit a nese jiné poselství. Je to hodně ženská knížka, napsaná ženou pro ženy, které trpí, trápí se, bojují i milují, jsou zraňované, ale i milované, bojují samy se sebou i se svým okolím a touží po lásce, porozumění nebo po tom, aby se měly rády takové, jaké jsou.

V této knížce jsem se našla a v těch krátkých textech jsem viděla svůj poslední rok, kdy jsem si sama procházela fakt těžkým obdobím a vyrovnávala jsem se se skutečností, že něco skončilo - a to dost bolelo. Tyhle texty mě dojaly, chytly za srdce a u mnohých jsem jenom souhlasně pokyvovala. Netvrdím, že souhlasím úplně s každým textem, ale s většinou ano. Jsou to texty plné bolesti, odhodlání a ukazují takovou širokou škálu emocí, jakou jsou schopné zažívat snad jenom ženy. Je to knížka plná ženskosti, podpory a naděje. Naděje, že i když je člověku ublíženo, tak to není konec světa, jenom konec jedné kapitoly.  Toho, že někdy nemá smysl ztrácet čas s někým, kdo nám jenom ubližuje a že je třeba být v prvním rade upřímný sám k sobě a přiznat si, že spokojenost a štěstí je to, co je nejdůležitější. I když to někdy znamená něco jiného, než jsme si před nějakou dobou představovaly. Je to skvělá rozchodová a porozchodová knížka, knížka pro ty, co si nedávno prošli nebo prochází těžkým obdobím a bolestí. Musí se ale číst v tu správnou životní dobu, aby na nás zapůsobila tak, jak má. Mě úplně dostala, dojala a zapsala se mi hluboko do srdce. A už teď vím, komu ji daruji jako dárek. Tohle totiž chci poslat dál.

Gerhard Jaeger – Sníh, oheň, vina a smrt

V zimě moc ráda čtu mrazivé příběhy, detektivky a thrillery. Když jsem narazila na anotaci tohoto titulu mezi novinkami, které se nakladatelství Host chystalo vydat, věděla jsem, že si ji musím přečíst. Příběh je debutovým románem rakouského spisovatele Gerharda Jaegra, který vychází z reálných událostí zimy roku 1951, kdy velké a ničivé laviny v rakouských Alpách zabily víc než 250 lidí a zničily vesnice a obydlí mnohých lidí. V tomto období přichází do tyrolské vesnice na úpatí hor vídeňský historik Max Schreiber, který pracuje na své práci o vraždě čarodějnice, která se tam odehrála v 19. století. Dostává se do uzavřené komunity lidí, kteří si mezi sebe nechtějí pustit nikoho cizího, a má problém cokoliv zjistit, protože domácí si toto tajemství střeží mezi sebou. Mezitím se zamiluje do jedné němé ženy, která ale už má svého nápadníka, stane se zvláštní smrt a nakonec na obec udeří silné laviny, které přinesou hrůzu, strach a smrt. V době lavinových katastrof zároveň dojde k vraždě ženy, z které je obviňován právě Max Schreiber. A on beze stopy zmizí. O hodně dlouhou dobu později se jeden 80letý stařec, bratranec Maxe Schreibera, rozhodne přijít tomu všemu na kloub a vydá se na svoji poslední velikou cestu, protože věří, že Max Schreiber je nevinný. Povede se mu najít potřebné důkazy a dokázat jeho nevinu?

Tohle byl skvělý příběh, který budu ještě hodně dlouhou dobu doporučovat, kudy budu chodit. Pro milovníky tajemství, mrazivých příběhů a napětí je to povinnost. Bylo to napínavé, příběh zajímavý s neskutečně skvěle popsanými reáliemi uzavřené horské vesnice a komunity lidi žijících semknutých a bojujících proti drsné přírodě. Popisy lavinové katastrofy byly tak reálné, že mě při čtení doslova mrazilo. Tak dobře popsanou katastrofu v knize jsem už dávno nezažila. Až jsem místy měla pocit, že autor popisoval vlastní osobní zkušenosti. Je to ale zároveň příběh plný vášně, lásky, boje a předsudků. Ideální čtení někam do tepla s teplým nápojem. Nenechte se odradit trochu pomalejším začátkem a občas trochu moc poetickými popisy – kniha se vám odmění skvělým příběhem, který si umím představit i zfilmovaný. Prostě tohle byl čtenářský zážitek!

Sarah J. Maas – Krvavé ostří

Vždy, když si oblíbím nějaký fantasy svět, trávím v něm několik knižních dílů, čtení si užívám a netrpělivě očekávám každý další díl, proto tak hrozně ráda sáhnu i po doplňkových příbězích z tohoto světa, které se odehrávají mimo hlavní linku příběhu. Třeba hrozně ráda nahlédnu do minulosti a minulých událostí, které se odehrály před událostmi celé série. A tohle je případ i povídkové sbírky Krvavé ostří Sarah J. Maas. Povídky se odehrávají před událostmi samotného Skleněného trůnu. Celaene je 16 let, je nejlepší vražedkyní Tvrze vrahů a budoucí nástupkyní krále všech vrahů Arobynna Hamela. Dostává různé úkoly a postupně si nachází cestu k Samovi, který byl ze začátku jejím největším protivníkem.  Časem ale zjišťuje, že je jí bližší, než si myslela. Objeví se tu postavy, s kterými jsem se ve Skleněném trůnu ještě nepotkala (nedávno jsem dočetla 4. díl) ale i postavy, které mi jsou velmi dobře známé a díky povídkám se mi propojí i různé souvislosti s nimi. Mohla jsem tak nahlédnout do událostí, které jsou důležité pro pochopení dalšího vývoje celého příběhu. Určitě doporučuji každému fanouškovi série, protože Sarah J. Maas tady zase píše skvěle a vy si to čtení budete užívat tak, jak jsem to dělala já. Každou další knížkou a dílem série se prostě upevňuji v tom, že Skleněný trůn patří mezi mé nejoblíbenější fantasy série a to tam takové skvosty jako je třeba Zaklínač od Sapkowskeho.

Sabine Durrant – Pod kůží

Další thriller v lednu už u mě asi nikoho nepřekvapí. Tentokrát jsem sáhla po dva roky starém kousku z dílny nakladatelství Paseka. Pod kůží je příběhem známe televizní moderátorky Gaby Mortimerové, které se evidentně daří. Má krásnou dceru, skvělého a úspěšného manžela, velký dům a nic jí nechybí. Tedy, nic materiálního. Při jednom ze svých pravidelných běhů nalezne v parku, blízko svého domu, mrtvolu neznámé mladé ženy, která byla uškrcena. Je to pro ni šok a úplně ji to vyvede z míry. Případ začne vyšetřovat policie a stopy ukazují na to, že je pojí víc, než si Gaby mohla myslet, a tím se stává hlavní podezřelou. Jak je to možné? Gabin život se stává stále větší horskou dráhou, bulvár jí nedá pokoj a policie se evidentně rozhodla zaměřit na ni, proto  jí nezbává nic jiného, než vzít všechno do vlastních rukou a přijít tomu všemu na kloub.

Pod kůží je fakt skvělý thriller. Thrillerů mám načteno hodně, a tak je u mě už velmi těžké přijít s něčím originálním. Základní koncepce příběhu sice moc originální není, ale zpracování se Sabine Durrant vyvedlo na jedničku. Najdeme tu vynikající psychologické vykreslení postav, vztahů, problémů úspěšných lidí, kteří sice mají všechno, ale v té zaneprázdněnosti tak nějak zapomínají jeden na druhého a postupně se navzájem vzdalují. Dokonce tu nastal pro mě veliký wow moment, a to se stane opravdu pouze u minima thrillerů. Většinou už dopředu tuším, jak to dopadne. Tady jsem byla koncem ale tak překvapená, že se tento thriller se automaticky zařadil mezi mých top 5 thrillerů. Jsem nadšená. Přesně takhle by to mělo vypadat!

Jón Kalman Stefánsson – Letné světlo a potom príde noc

Se Stefánssonem jsem se nesetkala poprvé, takže když jsem Letné světlo a potom príde noc začínala číst, věděla jsem, do čeho jdu a rovnou jsem se těšila. Četla jsem už totiž od něho Ryby nemajú nohy a hrozně se mi líbilo prostředí i jeho styl - místy poetický, s hezkou a zároveň ponurou atmosférou Islandu a plný zajímavých myšlenek, které si člověk má chuť někam zapisovat, aby na ně nezapomněl. Když porovnávám, tak Letné světlo a potom príde noc se mi líbila ještě víc než Ryby nemají nohy. Linka příběhu není souvislá, jde o sbírku příběhů, povídek o lidech, kteří žijí v jedné nevelké vesnici na západě Islandu. Ta je tak malá, že tam nemají ani kostel. Žijí tady lidé se svými životy, trápeními, láskami, bolestmi i touhami. Tak jako každý chtějí být šťastní a snaží se svůj život žít jak nejlépe umí. Jsou ale výrazně ovlivněni prostředím a celou komunitou. Setkáme se s různými postavami a postavičkami, čteme příběhy islandských lidí, potkáme se s řidičem kamionu, který miluje svoji práci, s manželským párem, který se způsobem sobě vlastním vyrovnává s nevěrou, s dvěma lidmi, kteří se mají rádi a hledají si k sobě cestu nebo s bojem s duchy a pověrami. Všechno napsané krásným poetickým stylem, s metaforami a obrazy, myšlenkami o životě, smrti a všem mezi tím. Je to přesně ten typ knížky, kterou vlastně ani nemusíte číst souvisle nebo ji přečíst najednou. Já to vlastně ani nedoporučuji.  Sama jsem si ji dávkovala postupně, pak ji na chvilku odložila a znovu se k ní vracela, když jsem měla tu správnou náladu, podškrtávala jsem si zajímavé myšlenky a zamýšlela se. I když jde o jednu vesnici a postavy se v jednotlivých příbězích objevují i víckrát, mění se časové linie a pohledy, nejde o souvislý příběh a to mě na tom baví. Pro mě je to přesně ten typ knížky, kterou si chci číst doma, v klidu, pokoji a sama jenom s teplým čajem a ideálně zimou nebo sněžením za okny, abych si ji mohla maximálně vychutnat. Zatím rozhodně nejlepší Stefanssonova knížka.

Jaroslav Rudiš – Potichu

Potichu mi na poličce ležela už delší dobu, až mi to nedalo a sáhla jsem po ní. A nastal přesně ten moment, kdy jsem si řekla, jak je možné, že jsem si ji nepřečetla už dřív. Přitom mi ji kamarádka doporučovala fakt dlouhou dobu a já konečně pochopila proč. Potichu je pro mě první knížka, ve které jsem se potkala s tvorbou Jaroslava Rudiše, a byla jsem velmi příjemně překvapená, jak se mi to líbilo. Neměla jsem žádná přehnaná očekávání a to je vždy nejlepší.

V Potichu sledujeme pět lidských osudů odehrávajících se hlavně v Praze, ale ze začátku i třeba v Lisabonu. Jednotlivé linky příběhu se navzájem proplétají a my se na chvíli stáváme součástí jejích životů, sledujeme, o čem přemýšlí a dozvídáme se nejenom něco o jejich současnosti, ale i třeba minulosti. V hodně věcech mi tato knížka připomínala moji oblíbenou Mapu Anny od Marka Šindelky. Bylo zajímavé sledovat myšlenkové pochody jednotlivých postav a myšlenku toho, že lidi si prostě zapomněli naslouchat a prostě být potichu. Je tam ale mnohem víc motivů, jako třeba motiv samoty, smutku, problémů v partnerských i rodičovských vztazích a celkově je knížka plná pocitů, s kterými se z času na čas setkává každý z nás ve různé míre. Já se s postavami dokázala hodně ztotožnit a líbilo se mi, jak jejich příběhy běžely každý svým směrem, aby se v závěru všichni potkali na jednom místě. Skvělé! Tohle je jedna z těch knížek, co budu mít v hlavě ještě dlouho a určitě se k ní někdy vrátím a je dost možné, že nejenom jednou.