Červen 19 v knihách

22:49


Martin Goffa – Přiznat vinu


Znáte autora Martina Goffu? Mě překvapilo, že jsem o něm i navzdory tomu, že má na kontě už 13 knih, takže na knižním trhu není žádným nováčkem, ještě neslyšela. A to se mezi knihami už nějaký ten pátek pohybuju. Anotace jeho nejnovější detektivky mě zaujala a řekla jsem si, že není nikdy na škodu přečíst si něco bez velkých očekávání a tak trochu u toho vystoupit ze své čtenářské komfortní zóny.
Přiznat vinu je detektivní thriller nejenom o nevyřešeném případu zmizení mladé holky, ale taky o začátcích mladého ambiciózního novináře a hlavně o vině, která nás dokáže trápit hodně dlouhou dobu a nedá nám spát ani po letech, kdy by už mohlo být všechno promlčené a zapomenuté. Někdy člověku nezůstane nic jiného, než se přiznat, jinak by ho vina sežrala zevnitř zaživa. 
Máme tu dvě dějové linie, realistické prostředí pražských čtvrtí, autentické emoce a hlavně postavy, které bychom mohli potkat kdykoliv na ulici, tak reálné a uvěřitelné jsou. To jsou hlavní atributy psaní Martina Goffy, díky kterým mě Přiznat vinu chytlo a bavilo. Tuto detektivku z našich luhů a hájů jsem doslova zhltla za pár hodin a svým stylem mi připomněla styl psaní mého oblíbeného Dominika Dána. K tomu si ještě přidejte atmosféru, která byla správně depresivní a ponurá, a máte detektivku, která vás rozhodně bude bavit.

 Mám ráda detektivky, které se odehrávají u nás, jsou mi jaksi bližší a celkově uvěřitelnější a čtení si kolikrát užiju mnohem víc, než když hltám severskou detektivku plnou napětí, neustálé akce a násilí. A díky tomu byl Martin Goffa rozhodně skvělá volba.

Takis Würger – Klub


U viny, nedořešených záležitostí a starých křivd ještě na chvilku zůstaneme. V tomhle duchu se totiž odvíjí děj románu Klub, který vám můžu všemi deseti jenom doporučit. Jo, jsem si vědomá toho, že u většiny knih vám tvrdím, že stojí za to si je přečíst, ale je to tím, že čím mám méně času na čtení, tím pečlivěji si vybírám knížky, které si přečtu. Kdybych narazila na knihu, která mě bude vysloveně otravovat (to už se mi hodně dlouho nestalo), tak ji radši odložím a nebudu s ní ztrácet čas. Můj čtecí čas je pro mě vzácný, proto se můžete spolehnout na to, že když už nějakou knížku přečtu, tak po ní s klidným svědomím můžete sáhnout i vy, většinou za to skutečně stojí. A to je i případ románu Klub od Takise Würgera.
Až do jeho přečtení jsem nevěřila, že je možné napsat laskavý román o pomstě a ono to skutečně jde. Klub je příběhem chudého studenta a talentovaného boxera, kterému po smrti rodičů zůstane jenom zvláštní teta. Ta mu výměnou za protislužbu zprostředkuje stipendium na Cambridgi, kde sama pracuje a učí. Po něm chce, aby jí pomohl s vyšetřením zločinu, který se údajně stal v jednom z bohatých uzavřených vysokoškolských klubů určených jenom pro vyvolené a většinou taky hodně bohaté.
Klub je napsaný čtivě a má spád. Při čtení má člověk pocit jako by četl oddechovku, takovou atmosféru dokázal Takis Würger vytvořit a přitom témata, která rozebírá, nejsou vůbec jednoduchá a o některých se až tak moc veřejně nemluví. Dostaneme se do prostředí bohaté smetánky, znuděných dětí boháčů, kteří neví, co se sebou, tajných klubů a tajemství, která začnou postupně vyplouvat na povrch. Nic není tak krásné, jak se na první pohled může zdát a některá jablka, navenek nádherná a naleštěná, jsou uvnitř často shnilá. Autor se nezdržoval zbytečnými popisy, psal věcně a poutavě, poskytl více úhlů pohledů na jednu a tu stejnou věc a je až úchvatné, kolik se mu toho podařilo dostat do tak útlé knížky bez toho, aby měl člověk pocit, že je to přecpané. Skvělá práce.


Kevin Hearne – Proklatý (Kroniky železného druida #2)


Kroniky železného druida je urban fantasy série, kterou si vždy ráda přečtu, když si potřebuju odpočinout, nic neřešit a jenom se u knížky zabavit. Je to pro mě ultimátní oddechovka. I když tentokrát jsem měla pocit, že to Kevin Hearne už trochu překombinoval. Vzal totiž všechna možná náboženství, mýty, legendy a vybral z nich hromadu démonů, záporáků, bohů, čarodějnic či příšer, všechno to nasypal do jedné krabice, pořádně zamíchal a vysypal na jednu kupu - tak vznikly Kroniky železného druida. V prvním díle jsem to až tak nevnímala, ale v tom druhém už to bylo mnohem výraznější. Uznejte sami, máme tu druida, který vypadá na 21 let, ale ve skutečnosti je mu stokrát tolik, jeho sexy zrzavou učednici, bývalou barmanku, konvent čarodějnic, které chtějí uzavřít příměří, telepaticky mluvícího vlkodava, právníka upíra s vlkodlakem a k tomu hromadu dalších potvor včetně démonů, bohů, nepřátelských čarodějnic nebo bohyně smrti. A to není zdaleka všechno. No, místy už to bylo i na mě příliš. Když ale tyto věci příliš neřešíte a berete je tak, jak jsou a nepozastavujete se nad tím, že se tam potkávají Keltové s buddhismem a pohanstvím a nevím, s čím ještě, a necháváte se unášet vlnou akce, vtipných hlášek a cynizmu Atticuse, který evidentně nemá nárok ani na chvilku klidu a od začátku do konce mu jde o život, tak si to užijete. Já si to tedy užila a pořádně. I když jsem tak trochu čekala, že Kevin Hearne to bude směrovat k nějakému většímu tajemství, cíli nebo záhadě, ale zatím jsem nic podobného nezaznamenala. Není ale všem dílům konec. Čtecí zážitek mám skvělý, výborně jsem se pobavila, vypnula a odpočinula si a už teď se těším na pokračování.


David Grann – Krvavé prachy: Osedžské masové vraždy a zrod FBI



Hrozně ráda bych tuto knížku hodnotila lépe, jenže to nešlo. A přitom zpracovává zajímavé téma, vychází ze skutečných událostí a nejde o žádnou smyšlenou zápletku. Tento příběh měl obrovský potenciál, bohužel ztroskotal na jaksi nešťastném zpracování.
Indiáni z kmene Osedžů patřili v minulosti k nejbohatším lidem v Americe, protože se na území jejich rezervace našly obrovské zásoby ropy a díky tomu se najednou lidi, kteří žili v úzkém vztahu s přírodou a jediné, co chtěli, byl klid, dostali k neskutečnému bohatství a mohli si dovolit cokoliv. Měli auta, domy, bílé služebnictvo… Jenomže tam, kde je bohatství, přichází i závist, chamtivost a láká to všechny možné podvodníky, násilníky a bohužel i vrahy, kteří se neštítí ničeho. A to je příběh Osedžů a jejich temné a nešťastné historie, která je spojená i se vznikem FBI v Americe.
Jak říkám, téma je to hodně zajímavé a neskutečně poutavé, ale bohužel zpracování je jaksi nešťastné. Text není napsaný vůbec dobře. Nevím, zda to není jenom problém překladu, ale spíš bych tipovala, že autor je víc novinář než spisovatel a v tom je ten hlavní problém. Text je takový kostrbatý a spíš věcný, než aby měl děj a potřebný spád, různě se zasekával, snažil se ve čtenáři vyvolat emoce, ale moc mu to nešlo, do toho tam byla hromada jmen, postav, míst a všechno se to neskutečně pletlo. Stávalo se mi, že jsem se musela v textu vracet, ztrácela jsem se, a i když mě to zajímalo, pozornost mi hodně utíkala. Jsou tam zajímavé historické události, vztahy a okolnosti, je poutavé sledovat, co se tam vlastně dělo a dozvědět se něco o událostech, o kterých jsem neměla ani tušení, ale mám takový pocit, že tento příběh bude mnohem lépe vypadat zfilmovaný. Příběh je zajímavý, akorát by si zasloužil lepší zpracování. Ale Martin Scorsese se prý rozhodl ho zfilmovat a dokonce obsadit Leonarda DiCapria do jedné z hlavních rolí, proto v tomto případě spíše doporučuju počkat na film.





You Might Also Like

0 komentářů