Srpen 18 v knihách

Andrej Bán – Slon na Zemplíne

V poslední době čtu hlavně odpočinkovou literaturu ve formě sci-fi a fantasy titulů nebo poutavých thrillerů.  Ráda ale také sáhnu po něčem vážnějším a reálnějším. Baví mě knihy, co mi rozšíří obzory a já se díky nim dozvím něco nového, zajímavého nebo i šokujícího. Do této kategorie knih spadají všechny knížky slovenského nakladatelství Absynt, které vydává poutavé reportáže a literaturu faktu a s každým svým titulem vás nechá hlouběji nahlédnout do určité vybrané problematiky. Při své poslední návštěvě rodiny na Slovensku jsem využila příležitost a pořídila jsem si nejnovější absyntovku, tentokrát o Slovensku. Je zajímavé, že i když je Absynt slovenské nakladatelství, tak tohle je první knížka, která píše právě o Slovensku, slovenských poměrech, minulosti i současnosti, mentalitě, starších, ale i aktuálních politických a jiných kauzách. Autorem je Andrej Bán, momentálně novinář píšící pro Denník N, a Slon na Zemplíne je sebranými reportážemi, které za svoji novinářskou kariéru napsal. V jednotlivých textech se setkáme s tím, co zažil a viděl prostřednictvím jeho vzpomínek při cestování po Slovensku. Poutavě ale bez zbytečných emocí píše o tom našem malém Slovensku, jeho postavičkách, nebo o tom, jak pravdivý je výrok, že na východě nic není, a jak to vlastně je s těmi Italy. V dnešní době informačních technologií, sociálních sítí a internetu nemáme problém dozvědět se, co je nového v Koreji nebo v Iráku, ale paradoxně místo, které je nám mnohem blíž, je mnohem méně zdokumentované. Do médií se totiž dostanou jenom mediálně zajímavé kauzy, jako je pašování cigaret nebo migrantů, ale další kauzy, jako jsou krádeže půdy, úrody a dotací zůstávají neodhalené a orgány činné v trestním konaní s tím nic nedělají. Skvělá absyntovka, která mi otevřela oči a dozvěděla jsem se věci, o kterých jsem neměla ani tušení. A to jsem dvě třetiny svého života strávila na Slovensku. Rozhodně doporučuju. Žádnou knížkou od Absyntu totiž nesáhnete vedle.

Anne Frasier – Nejsem mrtvá

Beru zpět všechno, co jsem řekla tento rok o nejlepším thrilleru, co jsem četla, protože po přečtení Nejsem mrtvá jsem byla nucena přeuspořádat žebříčky. Nejsem mrtvá to totiž vyhrála na celé čáře. Je to zvláštní, tohle jsem od thrilleru, který mi dala kamarádka do ruky a já o něm nikdy předtím neslyšela, fakt nečekala. Ale takové knižní příjemné překvapení mám ze všeho nejraději.

Nejsem mrtvá je prvním dílem série v hlavní roli s nevšední vyšetřovatelkou Jude Fontaine, která se po třech letech věznění psychopatem dostala na svobodu. Je zničená a poznamenaná na celý život. Rozhodne se vrátit do práce a pokusit se normálně fungovat. I když v jejím případě je normálnost hodně relativní pojem a ani sama netuší, co bude dělat a jak to bude zvládat. Nemá se ke komu vrátit, protože její přítel si mezitím našel novou partnerku a v práci dostane nového parťáka. Dostane ale šanci začít nanovo a rozhodne se ji využít. Díky svým zkušenostem ale mnohem líp vidí psychopatům do hlavy, dokáže předvídat a vytušit věci, které její kolegové ne, protože nezažili to, co ona. Hned se jí do rukou dostane případ utonulé holky, u které si všichni myslí, že jde o sebevraždu, ale ona je přesvědčená o opaku. Jak to nakonec všechno dopadne? Zvládne normálně fungovat a vyřešit případ, který nápadně připomíná ten její?

Takhle po psychologické stránce dobře vypracovaný thriller jsem snad ani neměla v rukou.  Podezřívám autorku, že měla za sebou nějakou násilnou minulost, protože tohle napsat tak uvěřitelně, to není jenom tak. Líbilo se mi, že Jude neidealizovala, neukázala nám, že i po negativních zkušenostech se člověk může zázračně dát dohromady a normálně fungovat, ale právě naopak. Text je hodně syrový a ukazuje nám reálný dopad násilných zážitků na psychiku člověka. To, že člověk má pak problém normálně fungovat, pracovat nebo jenom se normálně vyspat v bytě. To, že ani její kolegové se na ni v práci už nekoukají normálně a nikdo jí nevěří, dokonce ji pošlou na psychiatrii, protože mají pocit, že normální život nezvládá. Působí to tak reálně a uvěřitelně až z toho při čtení mrazí. K tomu si přidejte skvělou detektivní linku, zajímavý případ a skvělý závěr a do rukou se vám dostane thriller, který si rozhodně potřebujete přečíst.

Orson Scott Card – Enderova hra

Enderova hra je sci-fi klasika, která vznikla v roce 1985 a byl podle ní natočený film. Je to kniha, kterou mám na to-read listu minimálně deset let, ještě z období, kdy jsem nic kromě sci-fi a fantasy nečetla - a stejně jsem se k ní doteď nedostala. Jde o první díl rozsáhlejší ságy z pera Orsona Scotta Carda. Konečně na ni přišel čas a já nemůžu být nadšenější. Možná je i dobré, že jsem ji četla až s takovým časovým odstupem a v době, kdy kromě sci-fi a fantasy čtu i jiné žánry, protože aspoň dokážu ocenit kvalitní sci-fi a tou Enderova hra rozhodně je.

Lidstvo bojuje proti termiťanům, mimozemské rase z kosmu, která chce ovládnout Zemi a vyhladit lidstvo. Poslední bitvu vyhrálo, ale očekává se další a lidstvo má mizivé šance, protože termiťani jsou v početné převaze. Jedinou šancí lidstva jsou extrémně nadané děti, ze kterých armáda pomocí bojových her vychovává vojenské vůdce, a mezi nimi nejvíc vyniká Ender. Celé lidstvo spoléhá na to, že po absolvování vojenského výcviku a množství extrémně drsných cvičení, které jsou náročné nejenom fyzicky, ale hlavně psychicky, povede armádu Země do vítězné bitvy. Jaké to je být jedinou nadějí pro celé lidstvo? Jak to zvládne? A zvládne to vůbec nebo absolutně selže?

U této knihy nemůžu být objektivní, protože jediné, na co mám chuť, je ji vychvalovat. Je totiž skvělá. Pořádná čistokrevná sci-fi plná bojů, výcviků, rozhovorů, mimozemské hrozby, manipulace s lidmi, národy a hlavně dětmi, kterým bylo na rameno naloženo mnohem víc, než by mohli unést a oni to nesou a statečně bojují do posledního dechu, protože na nich závisí osud lidstva. Protože byla kniha napsaná už dávno, tak ji odpustím i nějaké ty nepřesnosti a technologické nesrovnalosti a soustředím se na příběh, který je napsaný tak strhujícím způsobem, že jsem místy nestíhala ani dýchat. Prostě pořádná sci-fi akce a já už chápu, proč tento titul patří k tomu nejlepšímu, co americká sci-fi scéna dokázala vyprodukovat. A ty vnitřní pochody v hlavě malého Endera, který je nucen fungovat pod obrovským tlakem, samotou a tíhou zodpovědnosti? Neskutečné! Tahle kniha je prostě sci-fi top, asi nic lepšího jsem v tomto žánru ještě nečetla. 

J. P. Delaney – Ta přede mnou

Ta přede mnou, další thriller s výraznou marketingovou masáží, který neunikl ani mé pozornosti. A když slyším slovní spojení skvělý thriller, tak mi to nedá a musím ho vyzkoušet.

Představte si, že hledáte bydlení a najdete dokonalý dům. Krásný, plný moderních technologií a s nízkým nájmem. Tam musí být nějaký háček, řeknete si. Nájemní smlouva je opatřena velkým množstvím zvláštních podmínek, které si majitel domu vymyslel a vy je musíte dodržovat. Některé se dají zvládnout, jiné jsou hodně ulítlé a přísné. Ale když tam chcete bydlet, musíte je splnit. A to vás ještě majitel musí schválit. Šli byste do toho? Jane se po dramatickém a násilném přepadení rozhodne, že do toho půjde. Časem ale začíná zjišťovat, že s tím domem není něco v pořádku. Postupně začíná objevovat stopy po bývalé nájemkyni, která v tomhle domě zemřela za podezřelých okolností, a rozhodne se to vyšetřit a přijít všem nejasnostem na kloub. Jak to nakonec všechno bylo a kdo za tím vším stojí? Je Jane v nebezpečí nebo je všechno jenom podezřelá shoda náhod?

Musím říct, že když jsem tento thriller začala číst, tak jsem byla absolutně uchvácená. Bylo to zajímavé, poutavé, neskutečně to odsýpalo a bylo to prostě skvělé. Líbilo se mi to tajemno, které autorka vytvořila a bavilo mě postupně odhalovat tajemství domu a její bývalé podnájemnice. Ale nakonec paradoxně celý dojem u mě pokazil závěr, který mi prostě nesedl. Autorka se hrozně moc snažila vytvořit překvapující závěr, který nám vezme vítr z plachet, a nikdo to nebudeme tušit, ale na mě to nezapůsobilo a kvůli tomu musím tomuto thrilleru snížit hodnocení. Já jsem prostě na ty thrillery už extrémně náročná.

China Miéville – Kolejmoří

Chine Miéville je autor, který je zástupcem žánru New Wierd. Je to žánr, který se nachází na rozhraní více žánrů a obsahuje v sobě prvky fantasy, sci-fi i hororu. Pro mě jako fanouška všech těchto žánrů je o to víc lákavý, a tak jsem tento měsíc sáhla po knížce Kolejmoří. Nebylo to mé první setkání s tímto autorem, ale po knížce Město&Město, kterou jsem četla už dávněji a moc se mi líbila, jsem věděla, že musím zkusit i nějaké jeho další tituly.

Kolejmoří je příběhem, který je určen spíš pro dospívající čtenáře, ale můžu vás ubezpečit, že si ho budete užívat, i když vám je přes 30, stejně jako já. China Miéville se nechal inspirovat příběhem Bílé velryby a v novém, vymyšleném světe tvořeném vlaky a kolejemi přišel s posádkou Krtkovlaku s kapitánkou, která lovu na gigantického Krtka, který ji před lety připravil o ruku, zasvětila svůj život. Šam ap Súrap, hlavní hrdina tohoto příběhu, se na palubě krtkovalku Médes ocitá úplně poprvé jako asistent palubního lékaře. Není si úplně jistý, zda je na tom správném místě, protože on touží objevovat staré relikvie a ne lovit krtky. Ale je to jeho první práce, tak zkouší zapadnout, i když mu to moc nejde. Jenomže posádka Médésu narazí na zdemolovaný vlak, který v sobě skrývá tajemství a Šam ap Súrap se rozhodně tomu přijít na kloub. To ještě vůbec netuší, do jak riskantního podniku se to vůbec pouští.

Kolejmoří mě moc bavilo. Zas jednou jsem se přesvědčila, že China Miéville umí psát a jeho fantazie nezná mezí. Vytvořil úžasný svět, ve kterém je všechno jinak, než jak to známe a právě to je na tom tak skvělé. Svět, který tvoří vlaky, koleje, stanice a města a jakékoliv stoupnutí mimo ně vás může stát život. Připodobení lodím a mořeplavcům je jasné hned na první pohled a mě se neskutečně líbil ten nápad. Vlastně se celý čas nedozvíme, zda jde o Zem, na které se něco stalo, a proto se změnila, nebo jde o úplně jinou planetu a to je na tom to skvělé, vaše fantazie díky tomu pracuje na plné obrátky. A China neodvedl jenom skvělou práci ve vytvoření světa, ale dal si práci i se zvířaty a nestvůrami, zajímavými postavičkami a příběhem, který vás pohltí a nenechá ani chvilku v klidu. Taky musím vyzvednout skvělou práci překladatele, který se skvěle popral s terminologií, názvy zvířat a míst. Za mě obrovské nadšení.

Ruth Ware – Hra na lháře

Čtyři kamarádky a jedno tajemství, které nemělo nikdy spatřit světlo světa. Jenomže víte, jak je to s tajemstvími a lži. Nic nezůstává tajemstvím navždy. Jednoho dne, kdy to nejméně čekáte, se pravda ukáže a vy se musíte vypořádat s následky vašich činů. A to je i případ Kate, Fatimy, They a Isabel, spolužaček ze střední školy a nerozlučných kamarádek, které si svého času krátily čas hrou na lháře, která měla přísná pravidla. Teď vědí, že to byla blbost, ale v pubertě jim to přišlo jako dobrý nápad. I když tím ublížily hodně lidem a způsobily problémy, kterým pak musely čelit. Byly si blízké a do svého uzavřeného kruhu čtyř holek nepouštěly nikoho dalšího. Víkendy trávily všechny společně u Kate, která se svým otcem Ambrosem, který byl zároveň učitelem umění na střední škole, kam všechny chodily, a bratrem Lucem žila na mlýně nedaleko školy. Jednoho dne se ale stalo něco, co ani jedna nečekala. Otec Kate zmizel a holky byly za zvláštních okolností ze školy vyloučené. Po letech se ale v bažinách v okolí najde tělo a všechny holky se po letech znovu setkávají u Kate na mlýně a mají v plánu se zúčastnit setkání střední školy po letech. Je to mrtvé tělo Katin otec Ambrose? A jaké tajemství holky ukrývají?

Tenhle thriller od autorky Ženy z kajuty č.10 mě zaujal. Nejvíc jsem ocenila to prostředí, ve kterém se odehrával celý příběh. Velká Británie, starý mlýn, bažiny, internátní škola pro komplikované případy a 4 holky, každá pocházející z jiných podmínek, ze kterých se stanou nerozlučné kamarádky. Příběh se rozvíjel postupně, střídala se minulost se současností, a i když se autorka nesnažila šokovat ani úmyslně nepředkládala vyhrocený příběh, děj mě vtáhl neskutečným způsobem a já otáčela jednu stránku za druhou a doslova jsem tu knihu hltala. A to se mi na jejím způsobu psaní líbilo nejvíc. Schopnost navození té správné atmosféry, rozpracování postav a postupné budování zvědavosti v čtenáři a odhalování tajemství, které vám při čtení nedají pokoj a vy chcete vědět, jak to ve skutečnosti všechno bylo. Za mě je to rozhodně thriller, který by neměl uniknout vaší pozornosti.