Září 18 v knihách

0:08

Lukáš Vavrečka – Ztracená generace



Ztracenou generací Lukáš Vavrečka navazuje na svoji předchozí tvorbu. Chronologicky bychom ji mohli umístit mezi Revolucionáře a Dej holce své jméno. Já jsem bohužel ani jednu z těchto knih nečetla, takže jsem se trochu obávala, že by to mohl být problém. Nakonec to ale vlastně až tak nevadilo. Anotace mě zaujala a příběhy typu Mapa Anny od Marka Šindelky nebo Potichu Jaroslava Rudiše, které tvoří vícero osudů postav, které se navzájem ovlivňují, potkávají nebo mají společné známé, vyhledávám. Baví mě sledovat různě propletenou mozaiku lidských osudů. 
A to je i případ Ztracené generace. Autor nám už na prvních stránkách prozradí, že se jedná o takový brněnský dekameron a kniha tomu celkem odpovídá. Osudy jednotlivých postav se potkávají - jde o příbuzné, milence či kamarády, kteří se znají, zažívají různé zážitky a tak jako všichni mladí řeší vztahy, práci, lásku a hledají to své místo ve světě. Jsem ten typ čtenáře, kterému by se líbilo mít na začátku udělaný nějaký přehled jednotlivých vztahů postav, protože jich bylo tolik, že se mi pletly a byla jsem zmatená, což mi ubíralo na čtenářském zážitku. Místo toho, abych se soustředila na to, co říkají a co se děje, jsem neustále přemýšlela, kdo je koho sourozenec, partner nebo milenec, a to mě mrzí. V druhé půlce jsem se srovnala a bylo to mnohem lepší. Kniha je vlastně souborem zážitků jednotlivých postav, které nezachází příliš do hloubky, spíš je popisuje a předkládá čtenáři, ať si s tím udělá, co chce. Tahle útlá knížečka rozhodně zaujme, nechá prostor na zamyšlení nebo vlastní vzpomínky, protože někteří z nás se aspoň částečně v postavách uvidí. Lukáš Vavrečka prostřednictvím svého románu nastoluje důležitou otázku charakteristiky dnešní generace. Je skutečně ztracená, nebo je to jenom tím množstvím možností, díky kterým dnešní generace ztratila vlastně smysl a neví, o co by měla usilovat? Chce zároveň všechno a nic? Rozhodně jsem tam objevila pár zajímavých myšlenek, které mě zastavily a podtrhla jsem si je. A ten závěr? Tak za ten má Lukáš Vavrečka u mě jedno obrovské plus.


Jodi Picoult – Vlk samotář



Už jsem si zvykla, že knížkou od Jodi Picoult nemůžu sáhnout vedle. Každá její knížka na mě zatím hluboko zapůsobila a nebylo tomu jinak ani u Vlka samotáře - příběhu o rodině, eutanazii, komplikovaných rodinných vztazích a druhých šancích.
Luke Warren celý svůj život zasvětil vlkům, dokonce s nimi žil jako součást jejich smečky v divoké přírodě a osvojil si jejich zvyky, přístup k rodině, k přežití, oddanosti a starostlivosti o svoji smečku. Bohužel, čím větší je odborník na vlky, tím mnohem hůř funguje v reálném životě, ve svojí vlastní rodině, která byla díky jeho vášni pro vlky vždy na druhém místě. Proto se rozvedl, jeho syn Edward se odstěhoval do Thajska, jeho bývalá manželka se znovu vdala a s novým partnerem má vlastní děti a on zůstal sám, jenom se svojí dcerou Carou , která měla pro jeho vášeň pochopení a ve všem mu pomáhala. Jednoho dne ale veze Caru v podnapilém stavu z party domů a havaruje.  Cara vyvázne s pár zraněními, ale Luke zůstane v kómatu. Na jeho dětech zůstává to nejtěžší rozhodnutí, odpojit otce od přístrojů nebo čekat na zázrak? Edward i Cara mají na tuto otázku rozdílné názory. Jenomže, co je k tomu vede, jaké křivdy a tajemství si nosí v sobě a co by vlastně skutečně chtěl Luke?
Další kniha Jodi Picoult, která se odehrává v nemocničním a soudním prostředí, jako tomu bylo například u Velkých maličkostí. Tentokrát je ale nosným tématem komplikovaná otázka eutanázie a smrti člověka. Kdy člověk skutečně zemře? Když mu vypoví srdce, mozek nebo něco jiného? A do kdy je eticky vhodné udržovat někoho uměle při životě pomocí přístrojů? Tyto a ještě další otázky nám Jodi prostřednictvím jednotlivých postav pokládá a nechá nás se nad nimi zamýšlet, protože jednoznačná odpověď neexistuje. Text je napsaný zajímavě a pohledy na situaci prostřednictvím jednotlivých postav (dětí, bývalé manželky a jejího současného manžela) se střídají s Lukovými vzpomínkami na život mezi vlky, díky kterým se seznámíme s pravidly, kterými se řídí vlci a vlčí smečky. Hodně zajímavé, kromě klasického příběhu jsem se dozvěděla i to, jaká hierarchie funguje ve vlčí smečce nebo třeba co dělají v případě, když je jeden z členů odsouzen k nevyhnutelné smrti. Jodi Picoult zase přišla s příběhem, který čtenáře pohltí a nepustí do poslední stránky, napíná nás a nechává nám taky prostor na přemýšlení. Jako autorka mě baví každou knihou víc.


Delphine de Vigan – Pouta



Delphine de Vigan je prostě skvělá. Moc mě baví, jak píše, jak na pár stránkách a ne moc rozsáhlém textu dokáže vyjádřit tolik. Předestře před svého čtenáře problémy, které jsou součástí našeho běžného života mnohem víc, než si vůbec uvědomujeme, jenom je nevidíme. Jak můžeme vědět, co se skutečně odehrává u toho druhého, za zdmi tichých domácností a tichým vystupováním nejednoho z nás? Každý máme to své břímě, které si musíme nést a se kterým se musíme prát, akorát někteří z nás ho mají mnohem těžší a komplikovanější než ti druzí.
Pouta jsou příběhem dvou kamarádů, spolužáků, a jejich učitelky, která má podezření, že s jedním z nich něco není v pořádku. Začne se angažovat a chce tomu všemu přijít na kloub, ale je obviněna, že se moc stará a měla by to nechat být. Jí to ale nedá. Má její podezření reálný základ nebo jsou to jenom její představy? Kde je ve skutečnosti pravda?
Pouta jsou jednoduše skvělá, ale zároveň pochmurná a mrazivá. Při jejich čtení se vám jednotlivé postavy se svými problémy dostanou pod kůži, budete prožívat intenzivně jejich bolest a trápení a budete mít pocit, že nevidíte východisko z jejich situace, chcete jim pomoct, ale nevíte jak. Skvělá psychologie postav, vykreslení sociální problematiky a komplikovaného vztahu rodičů a dítěte. Může se totiž stát, že rodič, kolikrát nevědomky, ubližuje dítěti způsobem, o kterém se mu ani nezdálo a vůbec o tom netuší, a dítě se potom snaží nést zodpovědnost za důsledky činů rodičů, ale nevidí cestu ven. Příběh, u kterého vám ručím, že vás zasáhne. Delphine píše úsporně a věcně, neplýtvá slovy a o to víc to příběhu přidává na naléhavosti a intenzitě. Tady se nedá dát nic jiného než plný počet hvězdiček.


Andrew Mayne – Šelma



Šelma je tak trochu jiný thriller a to jí dělá zajímavou. Po dlouhé době se mi totiž do ruky dostal thriller, ve kterém není hlavní postavou žena s temnou a pohnutou minulostí, se kterou se musí vyrovnat. Právě naopak. Hlavní postavou Šelmy je zvláštní vysokoškolský profesor a odborník, který se stane prvním podezřelým z vraždy své bývalé studentky, kterou najdou v lese mrtvou. Později se ale zjistí, že za její smrtí stojí útok medvěda a profesora Craye propustí. Jemu se to ale nějak nezdá. Přijde mu, že tam něco nesedí a rozhodne se začít pátrat na vlastní pěst, protože nikdo nebere jeho podezření vážně. Díky tomu, že je takový, jaký je, hodně roztržitý, ale se skvělým analytickým mozkem a trochu horšími dovednostmi, co se týče sociální mezilidské interakce, se dostane do pár komplikovanějších situací, okradou ho, párkrát ho zmlátí, ale taky se seznámí s pár zajímavými lidmi, kteří mu pomůžou v jeho pátrání. Přijde tomu všemu nakonec na kloub? Je jeho podezření správné nebo je to jenom výplod jeho fantazie?
Čtení Šelmy mě neskutečně bavilo. Je napsaná zajímavě, poutavě, děj utíká svižně a hlavní tak trochu zmatenou postavu si nejde neoblíbit. Ty situace, do kterých se dostává a které si kolikrát zaviní svou vlastní sociální neobratností, mě fakt bavily. Líbilo se mi, že ho autor nevykreslil jako neohroženého hrdinu, který se zázračně vlastní inteligencí dostane z každé situace, ale právě naopak, že díky tomu, jaký je, párkrát dostane na hubu. Je to zábavné a hlavně uvěřitelné, a proto to baví. A ten závěr? Ten vám doslova vezme dech. Poslední stránky jsem tak hltala, že jsem skoro zapomínala dýchat.


Pavla Horáková, Zuzana Dostálová, Alena Scheinostová – Johana



Johana, dítě, dívka, žena. Tři autorky vytvořily příběh Johany, každá napsala jedno její životní období. Když si vybíráte knížky podle toho, aby vás nějakým způsobem zasáhly a něco vám daly, tak si myslím, že z Johany budete zklamaní. Já sama jsem od ní čekala mnohem víc, než jenom průměrný životní příběh jedné holky, která proplouvá životem a jednotlivé události, ať dějinné, nebo osobní, ji nijak moc nezasáhly. Přišlo mi, že vlastně nic neřešila a jen apaticky a pasivně přijímala to, co jí život nabízel a co se jí dělo. A to mi na ní vadilo.
Jenomže, kdo tvrdí, že každá knížka na nás musí silně zapůsobit? Když vysloveně hledáte nějaký méně náročný titul, který přečtete za jedno odpoledne a ještě podpoříte českou literaturu, tak Johana je dobrou volbou. Nenadchne nějak extra, ale ani nenaštve. Je to prostě průměr, ale uznejte, občas, když si u knížky potřebujete oddechnout, s hlavní postavou nic extra neřešit, jenom vypnout, a když už máte plné zuby všech vražd, thrillerů a třeba fantasy světů, je fajn mít možnost sáhnout i po něčem jiném a českém. Já jsem od ní čekala něco trochu víc, proto ji hodnotím za jednu z těch slabších, věřím ale, že si své fanoušky může najít.


Wiliam R. Fortschen – Rok poté



Rok poté je druhým dílem postapokalyptické série odehrávající v malém americkém městečku Black Mountain v Severní Karolíně. Navazuje na události prvního dílu s názvem Vteřinu poté, kdy se obyvatelé museli vyrovnat s následky výbuchu elektromagnetické bomby, která zapříčinila, že všechna elektronická zařízení přestala fungovat a městečko se tak vrátilo do období středověku, kdy si lidé museli poradit bez elektřiny a dalších výdobytků moderní doby, které bereme jako samozřejmost. Když zjistí, že výpadek není jenom dočasný a nikdo jim nepřijde pomoct, teprve tehdy začne to pravé peklo. 
S knížkou Rok poté se po dvou letech znovu vracíme do Black Mountain, kterému se pod vedením bývalého vojáka a profesora historie Johna Mathersona povede svým způsobem postavit na nohy a všichni postupně pracují na tom, aby mohli normálně, v rámci možností, které mají, fungovat. Postupně se jim povede zprovoznit letadlo a dokonce pracují na vodní elektrárně, která by jim mohla dodat aspoň trochu potřebné energie na ty nejnutnější věci. Jenomže vypadá to tak, že po době temna se v Americe začíná formovat vláda a ta má v plánu do nového uspořádání zapojit i Black Mountain, buduje se armáda a přichází povinný odvod, což se obyvatelům vůbec nelíbí. Začíná období vyjednávání a vláda se nebojí použít i ty nejhorší donucovací prostředky, aby dosáhla svého. Jak to nakonec celé dopadne?
Tak jako první díl, i při čtení Roku poté vás bude mrazit. Je děsivé představit si, co se může s lidstvem stát, když jim vezmete moderní technologii a oni se musí naučit fungovat nanovo. Děj Roku poté je trochu pomalejší, méně akční (i když stále je tam té akce dost). Je založený na rozhovorech, vyjednávání a plánování – a to mě bavilo snad nejvíc. Líbilo se mi sledovat úvahy jednotlivých postav a dilemata, která museli řešit. I teď, když si na to vzpomenu, mě zamrazí. Nechce se mi věřit, že by lidi byli něčeho takového schopní, ale vím, že historie je důkazem toho, že už se to dělo. Mrazivé, napínavé, zajímavé a i když s vymyšlenou zápletkou, tak neskutečně reálné. 


You Might Also Like

0 komentářů