Hana Kolaříková, autorka knížky Pravý leopardí
kožich, si vybrala skutečně náročné hlavní téma své nejnovější knížky. Je
dalším důkazem toho, že české autorky umí psát a ve své tvorbě zrcadlí témata,
která nejsou vůbec jednoduchá. Jsou ale naší součástí a nastolují tak otázky,
které můžou trápit nejednoho z nás. A tak se odějte do leopardího kožichu
a vydejte se spolu s hlavní hrdinkou prozkoumat hloubku smutku, složitost
lidských vztahů a otázku toho, nakolik se historie projevuje i na dnešních
generacích.
Hlavní hrdinka Jana přišla o dítě jenom pár
hodin po porodu. Předčasný porod všechno zkomplikoval a její syn to nezvládl.
Jana se ocitá na dně a musí se posbírat a pokusit se pokračovat dál. Její tělo
je ale pořád plné poporodních hormonů a ona neví, co dělat s sebou, se svými
pocity, se ztrátou. Otec, matka, kamarádka, bývalý přítel, milenec, tyto
všichni tvoří její svět a chtěli by jí nějakým způsobem pomoct. Všechno je ale
mnohem složitější, než se na první pohled zdá, a Jana se stále víc propadá do
minulosti, svých vzpomínek i rodinné historie. Všechno se prolíná, jedno přes
druhé, a otázkou zůstává, jak se s tím vším vyrovná.
Knížka pracuje s extrémně náročným tématem
ztráty dítěte, u kterého ale vůbec nekončí. Je to spíš začátek, odrazový
můstek, díky kterému se autorka postupně dostává k tomu, co ji trápí a co
nám chce předat. A tak se přes ztrátu dítěte a složitost mezilidských vztahů
v dnešní době dostáváme k rodinné historii, holocaustu a hlavní
otázce, která rezonuje celým textem, a tou je, do jaké míry se oběti holocaustu
a válečných zločinů rodí ve svých vlastních potomcích? A je možné, že se
negativní zážitky a zkušenosti můžou předávat nejenom vzpomínkami, ale i krví a
každý potomek si podvědomě v sobě nese něco z minulosti svých předků?
První věc, ze které jsem byla nadšená,
byl krásný, poetický jazyk, který nádherně podkresloval celou ponurou,
pochmurnou a melancholickou náladu knížky. Autorka bravurně popsala pocity
postav, a to až tak, že si jich čtenář bere za své. Na druhé straně jsem byla
nesvá z toho, jak působila hlavní postava dokonale. Byla nádherná,
inteligentní, skvělá kuchařka, milenka. Byla až tak dokonalá, že působila
nereálně, a to mi kazilo zážitek z čtení. Stejně tak to, že jsem čekala,
že se autorka bude víc věnovat hlavní postavě, jejím pocitům a bude víc zkoumat
proces těžké ztráty dítěte a způsob jejího vyrovnávaní se s tím. Měla jsem
pocit, že se autorka mnohem víc věnovala postavám kolem ní, na samotnou Janu
tak trochu zapomínala, co mě mrzelo.
I když děj nikam nepospíchá, čtenáře stejně
vtáhne. Mrazivé počasí podkresluje ponurou atmosféru knihy, a protože se
odehrává v Praze, čtenář, který Prahu zná, si bude moct mnohem lépe
představit, kde se jednotlivé scény odehrávají, to já mám moc ráda.
Byla to jedna z nejtěžších a zároveň
nejpochmurnějších knih, jakou jsem kdy četla od nějaké české autorky. Rozhodně
to není knížka pro každého. Připravte se na to, že je smutná, depresivní a
melancholická, prostoupená smutkem, ztrátou a hledáním něčeho nedosažitelného.
Prolíná se zde současnost s minulostí a dotýká se věcí, které jsou
součástí historie, a nahlíží na ně místy způsobem, s jakým jsem se
v literatuře ještě nesetkala, a to je skvělé.
Rozhodně si myslím, že jde o knížku, která si
zaslouží pozornost, ale názor si na ni udělá nejlépe každý sám. V každém
případě umí na svého čtenáře zapůsobit a má potenciál stát se jednou
z nejvýraznějších knih, která tento rok vyšla od nějaké české autorky.
Název: Pravý leopardí kožich(2017)
Autor: Hana Kolaříková
Vydalo: Nakladatelství Host
Počet stran: 224
Okomentovat