Listopad 18 v knihách

Taylor Adams – Není úniku

Tento rok byl bohatý na dobré a napínavé thrillery (nebo jsem jich jenom tento rok četla víc?). I když se mi Není úniku dostal do rukou až ke konci roku 2018, po přečtení se hned zařadil mezi ty nejlepší thrillery tohoto roku, kde si hezky kraluje společně s Šelmou a thrillerem Nejsem mrtvá. 

Není úniku má bez výjimky všechno, co správný thriller má mít na vybudování té správné atmosféry, napětí a strachu. Hlavní hrdinkou je studentka Darby Thorneová, která jede asi v tom nejhorším počasí a sněhové vánici za svou matkou, které byla diagnostikovaná rakovina v pokročilém stadiu a chce ji ještě stihnout před tím, než ji začnou operovat. Má s ní nějaké nevyříkané věci a ráda by to dala do pořádku, než může být pozdě. Jenomže uvízne na dálnici na opuštěném odpočívadle bez signálu společně s dalšími 4 neznámými lidmi. Při snaze najít místo s aspoň slabým signálem se jí povede v jednom z aut zahlédnout něco zvláštního. Se zděšením zjistí, že někdo ze 4 neznámých lidí vězní ve svém autě holčičku. A tak máme sněhovou vánici, odříznuté odpočívadlo od zbytku světa, bez signálu a možnosti dovolat se pomoci minimálně do rána a k tomu 5 lidí, z kterých je jeden psychopat. Ale který z nich to je? Povede se Darcy nejenom zachránit holčičku, ale přežít až do rána?

Není úniku je přesně ten typ thrilleru, který začnete číst a nepustíte ho z ruky, dokud ho nebudete mít přečtený. A i když se vám může zdát, že zápletka není vlastně až tak originální, tak jejím zpracováním budete fakt příjemně překvapení. Já tedy byla. A to vám říkám jako někdo, kdo přečetl hodně thrillerů - tento dokázal překvapit i mě, a to nejenom závěrem. Čtení jsem si užívala, bylo to napínavé, plné akce a hlavně zvratů v ději, které jsem vůbec nečekala a tím mě to hrozně moc bavilo. Většina thrillerů staví na překvapujícím až šokujícím závěru, ale tento ne. Není úniku vás šokuje průběžně a do poslední chvíle nevíte, co si vlastně máte myslet a čekat. Pak se stane něco, co vám ukáže, že to, co jste čekali a předpokládali, je vlastně úplně jinak a začínáte odznovu. Když už si konečně oddechnete a myslíte si, že to skončilo, zjistíte, že jste se opět zmýlili. Už dávno jsem nebyla tolik zaskočená, překvapená a taky vystrašená jako právě při čtení Není úniku. Je to naprosto skvělá záležitost, kterou si rozhodně musíte přečíst, ale připravte si pevné nervy, budete je potřebovat.

Charlotte Brontë – Jana Eyrová

Někdy nezaškodí znovu si přečíst knížku, kterou jste četli naposledy na základní škole, hlavně když jde o klasiku. Já to takhle měla teď s Janou Eyrovou. Jak jsem říkala, četla jsem ji naposledy, když jsem byla na základní škole a už si nedokážu vybavit, zda to bylo moje vlastní rozhodnutí, nebo jsem ji četla v rámci nějakého povinného čtení do školy. Já v té době nějakou tu klasiku četla i z vlastní vůle, nejenom proto, že to bylo povinné. Třeba Na větrné hůrce (slovensky Búrlivé výšiny) si pamatuju, že jsem si vybrala sama.

Přečíst si znovu Janu Eyrovou jsem se teď rozhodla z části i proto, že vyšla v novém krásném vydání s hezkou obálkou - a byla skvělá volba. Začetla jsem se do ní a sama jsem byla upřímně překvapená, jak děj hezky ubíhá a mě to čtení neskutečně baví. Jana Eyrová je taková romantická idylka a už chápu, proč byla tak populární už v době, kdy byla napsaná. Každá chudobná dívenka v sirotčinci nebo ze zlých poměrů si přece chtěla vzít bohatého muže s obrovskými majetky, panstvím a nevím, čím ještě. Jenomže, jak to bývá, nikdo není dokonalý a i pan Rochester měl svoji temnou stránku a Jana ji odhalí a musí čelit skutečnosti, která pro ni znamená jenom jedno - její hrdost jí nedovolí zůstat, i když to v jejím případě znamená opustit muže, kterého miluje.

Líbilo se mi přenést do doby, kdy neexistoval internet, email nebo sociální sítě a na odpověď se čekalo i několik týdnů. Byl to úplně jiný svět. Jana Eyrová jako samostatná a odvážná žena dívkám ukazuje i to, co potkáváme v mnohých moderních romantických příbězích. Její vztah s panem Rochesterem je totiž klasickým příkladem vztahu s mužem, který je na začátku nepřístupný a odměřený a změní se až díky lásce té pravé. Jsou to motivy, které najdeme v romantických dílech napříč stoletími, a jsou stejně i aktuální dnes, jen se změnilo prostředí. Prostě romantická iluze, víra v lásku a šťastné konce, ta tu vždy byla a prostě bude a je fajn připomenout si, že některé věci se nemění. I když kolikrát jsou fakt hodně vzdálené od reality, ale některé příběhy nečteme proto, abychom si připomněli realitu, ale právě kvůli té krásné iluzi, kterou nám dokáže poskytnout, a proto se k příběhu Jany Eyrové budou čtenáři a čtenářky vždy rádi vracet.

Chris Colfer – Návrat kouzelnice (Země příběhů #2)

Země příběhů mě prostě baví. Už prvním dílem mě svět, kde ožívají pohádky a pohádkové postavy, uchvátil a jsem ráda, že nezůstalo jenom u jednoho dílu. To by byla skutečně škoda. A tak se v Návratu kouzelnice znovu po roce dostáváme do tohoto kouzelného světa s dvojčaty Alex a Connerem, kteří tentokrát musí vynaložit mnohem víc úsilí, aby se tam dostali. Děje se totiž něco zvláštního. Zmizí jejich matka a jejich babička (v Zemi příběhů známá jako Kmotřička Sudička) dělá všechno proto, aby jim zabránila se do Země příběhů vrátit. Jenomže my ty dva velmi dobře známe a víme, že to je v žádném případě nezastaví. A tak nás čeká další dobrodružství plné pohádkových postav, nebezpečné výpravy, skvělých hlášek a hlavně boje proti Kouzelnici, která se rozhodla, že celý pohádkový svět zničí. Povede se jí to? Nebo se jí v tom našim dvojčatům tentokrát v spolupráci s Jackem, Mášenkou, Žabákem a Karkulkou povede zabránit?

U této série vůbec nešetřím superlativy, je totiž skvělá a plně si je zaslouží. Baví mě ty jak trochu jinak zpracované pohádkové příběhy, tak oživlé pohádkové postavy. Chris Coffer nám taky ukáže trochu jiný pohled na některé známé pohádky a líbí se mi, jak ukazuje na pohnutky některých negativních postav. Z jeho pohledu někdy jejich konání může mít celkem logické vysvětlení a zas jednou se přesvědčíme, že nic není černobílé, ani boj dobra proti zlu v pohádkách - a to mě baví. Tento další rozměr dá něco nejenom dětem, ale i nám dospělým. Chrisovi se jednoduše povedlo vytvořit skvělou sérii a já už se těším na další díl.

Peter May – Hadohlavec (Čínské thrillery #4)

Já vím, že se opakuju a píšu to u každého hodnocení detektivky ze série Čínských thrillerů od Petra Maye, ale já tuto sérii mám moc ráda a patří mezi mé úplně nejoblíbenější detektivní série vůbec. I když jde o takový kulturní a národnostní mix - kombinace americké patoložky a čínského policajta vyšetřující zločiny v Číně. V každém díle dostaneme kromě detektivky i něco navíc, dozvíme se různé informace o Číně, jejich kulturních a národnostních i politických poměrech a taky si užijeme trochu toho romantického jiskření mezi hlavními představiteli. V Hadohlavci se děj tentokrát přesouvá do Ameriky, kde se najde kamion plný mrtvých čínských imigrantů. U tohoto případu se zas jednou setkají cesty Margaret a Li Jena, kteří si mysleli, že se už nikdy neuvidí. I když o sobě věděli, že jsou oba v Americe, ani jeden druhého nekontaktoval. Jenomže osud to zařídil jinak a oni se setkávají a zase pracují společně na případě mrtvých imigrantů, který na začátku vypadá mnohem jednodušeji, než se nakonec vyvine a oni musí řešit mnohem vážnější případ než jenom nelegální čínskou imigraci, která je sama o sobě dost vážným problémem.

Peter May to zas jednou zamotává a do příběhu kromě svých klasických prvků detektivky a vztahu dvou hlavních představitelů tentokrát zapojuje tematiku nelegální imigrace, rasové nesnášenlivosti a celkově rasismu, který je v Americe velice častým jevem. Líbí se mi, jak se mu povede tuto problematiku nenásilně zapojit do příběhu, tentokrát hlavně prostřednictvím rozhovorů Li Jena s americkým policajtem s rasovými předsudky, kteří byli nuceni fungovat společně. To bylo napsané fakt skvěle a za tohle dávám Petrovi Mayovi jedno velké plus. Baví mě, když autor dokáže čtenáři v příběhu přinést i komplikovanou problematiku nenuceně a tak, aby neměl pocit, že mu to podsouvá uměle a násilně. K detektivce nemám co dodat, Peter May je skvělý a já si čtení dalšího dílu Čínských thrillerů užila. Mám je prostě ráda. A ten konec? Jsem zvědavá na pokračování. Rozhodně bude o co stát.

Anna Cima - Probudím se na Šibuji

Knížka Probudím se na Šibuji je debutem mladé české autorky žijící v Japonsku – Anny Cimy. Ta vystudovala japonská studia, momentálně žije v Japonsku a věnuje se studiu japonské poválečné literatury. Jsem si vědoma toho, že poslední dobou čtu málo domácích autorů a autorek, a proto jsem se rozhodla to napravit. Knížka mě kromě jiného zaujala i tím, že z anotace jsem cítila jemný nádech magického realismu a ten já mám moc ráda. K tomu mě lákalo prostředí Japonska, kolem kterého se celý příběh motal. Japonské autory moc nečtu, i od Murakamiho mám přečtenou jen jednu knížku,  i když jeho styl je spíš západní. O samotném Japonsku toho tak moc nevím. Mám ale ráda příběhy s přidanou hodnotou, a proto jsem si Probudím se na Šibuji chtěla přečíst, doufala jsem totiž v trochu bližší náhled na Japonsko a japonskou literaturu. 

A jak knížka nakonec u mně dopadla? Dočtete se v recenzi.