Leden 19 v knihách

15:04


Khaled Hosseini – Lovec draků


Je tolik knih a tak málo času, že k některým knížkám se člověk dostane až po hodně dlouhé době. Knihu Lovec draků četli snad už úplně všichni a já jsem zřejmě jedna z posledních, která se k ní ještě nedostala. Všichni ji chválí, zda za to skutečně stojí, jsem se ale chtěla přesvědčit sama. Nebudu vás napínat, fakt stojí. Lovec draků je silným příběhem, který zaujme čtenáře napříč generacemi.
Jde o částečně autobiografický příběh, protože samotný autor, tak jako jeho hlavní postavy, pochází z Afganistanu. Je to příběh přátelství afgánského chlapce Amira, který žije se svým otcem, vysoce respektovaným členem afgánské společnosti, a synem jejich dlouholetého rodinného sluhy Hassanem. Ti vyrůstají od malička společně, přátelí se, vyvádí a účastní se tradičné soutěže papírových draků. Lovec draků nás postupně provádí všemi velikými dějinnými změnami, které Afganistanem otřásly, včetně změny monarchie na republiku nebo okupace sovětskou armádou. Zobrazuje taky následný útěk Amira a jeho otce z vlasti a boj za lepší život v emigraci ve Spojených státech. Je to příběh o přátelství a společenských rozdílech, je silný a mrazivý, založený na reálných skutečnostech a člověk si při čtení říká, jak se vlastně má dobře, protože i navzdory všemu žije v blahobytu a spokojenosti v porovnání s jinými částmi světa. Je to taky o tom, že výčitky svědomí nás budou provázet celý život, ať před nimi utečeme, jak daleko chceme a že když dostaneme možnost napravit staré křivdy, tak se o to pokusíme, i když to znamená odjet na druhou stranu světa. Silné, mrazivé, neskutečně skvěle napsané, už chápu, co na Lovci draků všichni mají.

Scott F. Fitzgerald – Velký Gatsby


Číst knižní novinky je super, ale sáhnout občas po klasice není vůbec na škodu. Právě naopak, člověk aspoň může porovnávat - styl psaní, popisy nebo samotnou dobu, co se od té doby vlastně změnilo a proč se to či jiné dílo zařadilo mezi díla klasické literatury. To, že Velký Gatsby patří mezi klasiku, Fitzgeraldovi nikdo nemůže odepřít. Knížku jsem už četla, ale když vyšla u Nakladatelství Leda v novém krásně ilustrovaném vydání, nemohla jsem si to nechat ujít. Hlavně, když má ilustrace na svědomí studio Tomski&Polanski, to je prostě nádhera pohledět.
Velký Gatsby je klasickým příběhem nenaplněné lásky, touhy, hamižnosti, žárlivosti a nešťastné náhody. To všechno odehrávající se v 20. letech 20. století, kdy byly velkolepé večírky na denním pořádku, jezdilo se v luxusních autech a ty nejbohatší dávali okatě najevo svůj luxus. Dámy nosily luxusní róby, braly si bohaté manžele a nic nedělaly, byly takovými jejich ozdobami. Doba, kdy muži navenek působili jako gentlemani, vždy uhlazení, slušní a zdvořilí. Doba, která mě nepřestává fascinovat a vždy se do ní ráda prostřednictvím knih vracím.
Vypravěčem příběhu je Nick Carravay, soused slavného Jaye Gatsbyho a bratranec Gatsbyho dávné lásky Daisy, která se vdala za Toma Buchanana, a i když je v manželství nešťastná, k rozvodu se neschyluje. Jenže přijede Gatsby a ve společnosti začne rozruch.
Není to vůbec dlouhé čtení, ale i podruhé mě fakt bavilo. To prostředí, příběh, porovnávání a sledování chování jednotlivých částí milostného trojúhelníku a tragický závěr. Je to příběh, který neustále fascinuje generace, a ty se k němu nadále vrací a zamýšlí se nad ním, tak jak to dělám já. A když se při čtení můžete potěšit nádhernými ilustracemi, které potěší oko a nádherně doplní postupně plynoucí příběh, je to ta nejlepší knihomolská kombinace a knížka, kterou se rozhodně vyplatí doplnit do jakékoliv knihovny.

Roald Dahl – Příběhy nečekaných konců


Další knížka od mého nejnovějšího povídkového oblíbence Roalda Dahla se sice odehrává v podobné mnou oblíbené době jako Velký Gatsby, ale z Ameriky se s Roaldem Dahlem přesuneme do Anglie. Název mluví sám za sebe a my jako čtenáři aspoň víme (nebo ne?), co vlastně máme čekat. Ze začátku mi chvilku trvalo, než jsem si na tento typ povídek zvykla, což je způsobené tím, že jsem v současné tvorbě zvyklá na určitý wow efekt - a to mi tady hlavně v prvních povídkách trochu chybělo. Ze začátku jsem měla pocit, že jsou ty závěry hodně předvídatelné. Prostě jsem na základě názvu čekala něco víc. Časem jsem se ale začetla a hlavně si uvědomila, že tady jde o úplně jiný druh tvorby, autor se totiž nesnaží šokovat čtenáře překvapivými obraty a náhlými zvraty, ale jde na to mnohem inteligentněji a důmyslněji. A to mě pak tak pohltilo, že jsem chtěla, aby se konec této útlé knížečky blížil mnohem pomaleji.
Stejně jako jsem psala u předchozích autorových knížek, na jeho tvorbě mě baví jeho jazyk, popisy, celková atmosféra a hlavně ta doba, kdy ženy byly dámami s vybraným chováním a muži gentlemani řídící se svými zásadami, ze kterých kolikrát odmítali polevit, mluvili škrobeně a nejdůležitější bylo společenské postavení a to, co si o nich pomyslí ostatní (to poslední se až tak nezměnilo, že?). A ty povídky? Poutavé, zajímavé, inteligentní, s různorodými náměty a tím správným prvkem tajemství a i toho překvapení. Někdy jsem to čekala, jindy mě totálně překvapil a někdy tam nechal otevřený konec a moje fantazie pracovala na plné obrátky. Bavilo a líbilo, zas jednou skvělá práce Roalde.

Lonely Planet Best of Barcelona 2019 (Travel Guide)


Tohle není úplně klasická knížka, kterou u mně v Měsíci v knihách běžně najdete, ale přišlo mi, že se do mého seznamu hodí, vždyť jsem ji taky přečetla celou. Jeden lednový víkend jsem se s kamarádkou Bárou, od které jsem knížku dostala, vydala trochu se ohřát do Barcelony, kterou jsem chtěla už delší dobu navštívit. Přiznám se, nejsem ten typ turisty, který když někam cestuje, tak si shání knížky o tom, co se tam vyplatí vidět, ale spíš se spoléhám na internet a čtu články různých cestovatelských blogů a bloggerů, kteří se v dané destinaci zastavili, a tak načerpám i praktické informace z jejich vlastních zkušeností. Barcelona byla první knížka o městě, kam jsem se chystala vycestovat a natolik se mi to zalíbilo, že si snad budu tyto Travel Guide knížky pořizovat před každou cestou. Líbilo se mi listovat si knížkou, číst si nejenom o zajímavých místech, ale i historii, zvycích, vybírat tipy a kochat se fotkami míst, které za pár dní uvidím na vlastní oči. Zároveň je tahle edice Lonely Planet Best of Barcelona je opravdu skvěle udělaná. Je rozdělená na jednotlivé části podle památek a zajímavých míst, pak je tam část o jídle, volném čase, kultuře a taky důležitá část s praktickými informacemi o dopravě, mhd, penězích, vstupech atd. Já díky ní naplánovala, co chci bezpodmínečně vidět a nechci vynechat a co až tak moc nepotřebuju a uvidím podle času, jak se nám to povede stihnout. Víc už o Barceloně budu psát v samostatném článku plném fotek, máte se na co těšit, každopádně tohoto průvodce rozhodně doporučuju.

China Miéville – Nádraží Perdido


Nádraží Perdido je kultovním románem Chiny Miévilleho, hlavního představitele žánru New Wierd, který je kombinací sci-fi, fantasy, hororu a technokrimi. Kdo čte můj blog pravidelně, tak se rozhodně s jeho jménem nesetkává poprvé. Nakladatelství Laser se rozhodlo Nádraží Perdido znovu vydat v nové, mnohem hezčí podobě s luxusními ilustracemi a to byla pro mě ta pravá příležitost najít si pro tuto opěvovanou knížku konečně čas a vydat se na dobrodružství do špinavých ulic Nového Krobuzonu.
V tomto městě byste nechtěli žít, to mi věřte. Je hnusné, špinavé, místy hodně nechutné, chaotické a plné nejrůznějších tvorů, pretvorů, magie i technologií fungujících vedle sebe. Nikdy nevíte, co se skrývá ve stínech a nikdy nejste v bezpečí. Jenomže obyvatelé Nového Kobruzonu nic jiného nepoznají a na chaos svých každodenních dní jsou zvyklí. Nepřijde jim nijak zvláštní ani neustálý dohled milice, styk s celou řadou drog a jejich dealery nebo to, že jako trest za jakékoliv provinění může být jejich tělo přetvořené do nejroztodivnějších podob. A v tomto prostředí žije náš hlavní hrdina Izák, který je bývalým univerzitním profesorem a vědcem, za kterým jednoho dne přijde zvláštní cizinec s celkem neuskutečnitelným požadavkem a kapsy plnými peněz. K tomu se z jeho domácího zvířátka vyklube krvelačný netvor a ta pravá zábava teprve začíná.
Představivost Chiny Mievilleho mě nikdy nepřestane udivovat. To, co on dokáže vymyslet a co přinesl v Nádraží Perdido, se jen tak něčemu nevyrovná. Děj plyne ze začátku trochu pomaleji, protože prvních asi 200 stran se vlastně jenom seznamujeme se zákonitostmi, pravidly a nejrůznějšími obyvateli světa Bas-Lagu. Pak se to ale rozběhne a místy i zapomínáte dýchat. I když jde o tlustou bichli s drobnými písmeny, které jsem se trochu bála, děj se nezadrhává ani nenudí. Četlo se to skvěle, svět mě do sebe vtáhnul, a i když to vždycky neodsýpalo rychle, jako je tomu například u thrillerů, autor všechno tak poctivě rozpracoval a dal všemu čas, že jsem si čtení užila jako už dávno ne. Tento svět mě pohltil, zároveň mě fascinoval i znechucoval a nedokázala jsem ho do dnešního dne dostat z hlavy. Navíc autor skvěle pracuje s naší fantazií a nechává ji běžet na plné obrátky. Už chápu, proč se Nádraží Perdido řadí mezi kultovní romány celosvětové fantastiky. Je to jiné, zvláštní, překvapivé, poutavé, rozhodně si to zaslouží.

Chris McGeorge – Hádej kdo


A co by to byl za měsíc, kdybych si nepřečetla i nějaký nenáročný, ale napínavý thriller. Po Nádraží Perdido jsem potřebovala trochu zlehčit a sáhla jsem po lednové novince z Kalibru s názvem Hádej kdo. 
Představte si, že se vzbudíte zamčený v hotelovém pokoji s dalšími čtyřmi cizími lidmi a jednou mrtvolou v koupelně. Nikdo z vás se navzájem nezná a netušíte, jak jste se tam dostali. Pak zjistíte, že jste byli uneseni mužem v masce, který vám všem prostřednictvím televize oznámí, že jeden z vás lže a je vrahem mrtvoly, kterou jste našli v koupelně. A na vás zůstává zjistit, kdo je vrahem a vysvobodit tak ostatní z tohoto zajetí. Tak přesně tohle se stalo hlavnímu hrdinovi, televizní osobnosti Sheppardovi, který má za sebou komplikovanou minulost a momentálně problém s alkoholem i drogami. Kdo za tím vším stojí? Povede se mu to zjistit, než mu vyprší čas?
Hádej kdo je příjemný, nenáročný thriller, který díky rychlým kapitolám a střídáním přítomnosti a minulosti hrozně rychle odsýpá a nenudí. Nečekejte ale žádnou slávu, pořád si myslím, že na to, jaký měl námět potenciál , nebyl úplně využit, autor si mohl daleko víc pohrát se zápletkou a i postavami a dostat z toho celkově mnohem víc. Na rozuzlení přijdete relativně rychle a pak už jenom čtete, abyste si to potvrdili. Já jsem tak trochu doufala, že za tím bude i trochu víc, ale to se nakonec nevyplnilo. Nebylo to vůbec špatné, to ne, ale chyběla tomu ta pravá štáva a to mě mrzí. 




You Might Also Like

0 komentářů