Khaled Hosseini – Lovec draků
Je tolik knih a tak málo času, že
k některým knížkám se člověk dostane až po hodně dlouhé době. Knihu Lovec
draků četli snad už úplně všichni a já jsem zřejmě jedna z posledních, která se
k ní ještě nedostala. Všichni ji chválí, zda za to skutečně stojí, jsem se
ale chtěla přesvědčit sama. Nebudu vás napínat, fakt stojí. Lovec draků je
silným příběhem, který zaujme čtenáře napříč generacemi.
Jde o částečně autobiografický příběh, protože samotný autor, tak jako jeho
hlavní postavy, pochází z Afganistanu. Je to příběh přátelství afgánského
chlapce Amira, který žije se svým otcem, vysoce respektovaným členem afgánské
společnosti, a synem jejich dlouholetého rodinného sluhy Hassanem. Ti vyrůstají
od malička společně, přátelí se, vyvádí a účastní se tradičné soutěže
papírových draků. Lovec draků nás postupně provádí všemi velikými dějinnými
změnami, které Afganistanem otřásly, včetně změny monarchie na republiku nebo
okupace sovětskou armádou. Zobrazuje taky následný útěk Amira a jeho otce z
vlasti a boj za lepší život v emigraci ve Spojených státech. Je to příběh o
přátelství a společenských rozdílech, je silný a mrazivý, založený na reálných
skutečnostech a člověk si při čtení říká, jak se vlastně má dobře, protože i
navzdory všemu žije v blahobytu a spokojenosti v porovnání s jinými částmi
světa. Je to taky o tom, že výčitky svědomí nás budou provázet celý život, ať
před nimi utečeme, jak daleko chceme a že když dostaneme možnost napravit staré
křivdy, tak se o to pokusíme, i když to znamená odjet na druhou stranu světa.
Silné, mrazivé, neskutečně skvěle napsané, už chápu, co na Lovci draků všichni
mají.
Scott
F. Fitzgerald – Velký Gatsby
Číst knižní novinky je super, ale sáhnout občas
po klasice není vůbec na škodu. Právě naopak, člověk aspoň může porovnávat -
styl psaní, popisy nebo samotnou dobu, co se od té doby vlastně změnilo a proč
se to či jiné dílo zařadilo mezi díla klasické literatury. To, že Velký Gatsby
patří mezi klasiku, Fitzgeraldovi nikdo nemůže odepřít. Knížku jsem už četla,
ale když vyšla u Nakladatelství Leda v novém krásně ilustrovaném vydání,
nemohla jsem si to nechat ujít. Hlavně, když má ilustrace na svědomí studio
Tomski&Polanski, to je prostě nádhera pohledět.
Velký Gatsby je klasickým příběhem nenaplněné lásky, touhy, hamižnosti,
žárlivosti a nešťastné náhody. To všechno odehrávající se v 20. letech 20.
století, kdy byly velkolepé večírky na denním pořádku, jezdilo se v luxusních
autech a ty nejbohatší dávali okatě najevo svůj luxus. Dámy nosily luxusní
róby, braly si bohaté manžele a nic nedělaly, byly takovými jejich ozdobami.
Doba, kdy muži navenek působili jako gentlemani, vždy uhlazení, slušní a
zdvořilí. Doba, která mě nepřestává fascinovat a vždy se do ní ráda
prostřednictvím knih vracím.
Vypravěčem příběhu je Nick Carravay, soused slavného Jaye Gatsbyho a bratranec
Gatsbyho dávné lásky Daisy, která se vdala za Toma Buchanana, a i když je
v manželství nešťastná, k rozvodu se neschyluje. Jenže přijede Gatsby
a ve společnosti začne rozruch.
Není to vůbec dlouhé čtení, ale i podruhé mě fakt bavilo. To prostředí, příběh,
porovnávání a sledování chování jednotlivých částí milostného trojúhelníku a
tragický závěr. Je to příběh, který neustále fascinuje generace, a ty se k němu
nadále vrací a zamýšlí se nad ním, tak jak to dělám já. A když se při čtení
můžete potěšit nádhernými ilustracemi, které potěší oko a nádherně doplní
postupně plynoucí příběh, je to ta nejlepší knihomolská kombinace a knížka,
kterou se rozhodně vyplatí doplnit do jakékoliv knihovny.
Roald
Dahl – Příběhy nečekaných konců
Další knížka od mého nejnovějšího povídkového oblíbence
Roalda Dahla se sice odehrává v podobné mnou oblíbené době jako Velký Gatsby,
ale z Ameriky se s Roaldem Dahlem přesuneme do Anglie. Název mluví sám za
sebe a my jako čtenáři aspoň víme (nebo ne?), co vlastně máme čekat. Ze začátku
mi chvilku trvalo, než jsem si na tento typ povídek zvykla, což je způsobené
tím, že jsem v současné tvorbě zvyklá na určitý wow efekt - a to mi tady hlavně
v prvních povídkách trochu chybělo. Ze začátku jsem měla pocit, že jsou ty
závěry hodně předvídatelné. Prostě jsem na základě názvu čekala něco víc. Časem
jsem se ale začetla a hlavně si uvědomila, že tady jde o úplně jiný druh
tvorby, autor se totiž nesnaží šokovat čtenáře překvapivými obraty a náhlými
zvraty, ale jde na to mnohem inteligentněji a důmyslněji. A to mě pak tak
pohltilo, že jsem chtěla, aby se konec této útlé knížečky blížil mnohem
pomaleji.
Stejně jako jsem psala u předchozích autorových knížek, na jeho tvorbě mě baví
jeho jazyk, popisy, celková atmosféra a hlavně ta doba, kdy ženy byly dámami s
vybraným chováním a muži gentlemani řídící se svými zásadami, ze kterých
kolikrát odmítali polevit, mluvili škrobeně a nejdůležitější bylo společenské
postavení a to, co si o nich pomyslí ostatní (to poslední se až tak nezměnilo,
že?). A ty povídky? Poutavé, zajímavé, inteligentní, s různorodými náměty a tím
správným prvkem tajemství a i toho překvapení. Někdy jsem to čekala, jindy mě
totálně překvapil a někdy tam nechal otevřený konec a moje fantazie pracovala
na plné obrátky. Bavilo a líbilo, zas jednou skvělá práce Roalde.
Lonely
Planet Best of Barcelona 2019 (Travel Guide)
Tohle není úplně klasická knížka, kterou u mně
v Měsíci v knihách běžně najdete, ale přišlo mi, že se do mého
seznamu hodí, vždyť jsem ji taky přečetla celou. Jeden lednový víkend jsem se s kamarádkou
Bárou, od které jsem knížku dostala, vydala trochu se ohřát do Barcelony,
kterou jsem chtěla už delší dobu navštívit. Přiznám se, nejsem ten typ turisty,
který když někam cestuje, tak si shání knížky o tom, co se tam vyplatí vidět,
ale spíš se spoléhám na internet a čtu články různých cestovatelských blogů a
bloggerů, kteří se v dané destinaci zastavili, a tak načerpám i praktické
informace z jejich vlastních zkušeností. Barcelona byla první knížka o městě,
kam jsem se chystala vycestovat a natolik se mi to zalíbilo, že si snad budu
tyto Travel Guide knížky pořizovat před každou cestou. Líbilo se mi listovat si
knížkou, číst si nejenom o zajímavých místech, ale i historii, zvycích, vybírat
tipy a kochat se fotkami míst, které za pár dní uvidím na vlastní oči. Zároveň
je tahle edice Lonely Planet Best of Barcelona je opravdu skvěle udělaná. Je
rozdělená na jednotlivé části podle památek a zajímavých míst, pak je tam část
o jídle, volném čase, kultuře a taky důležitá část s praktickými informacemi o
dopravě, mhd, penězích, vstupech atd. Já díky ní naplánovala, co chci
bezpodmínečně vidět a nechci vynechat a co až tak moc nepotřebuju a uvidím
podle času, jak se nám to povede stihnout. Víc už o Barceloně budu psát v
samostatném článku plném fotek, máte se na co těšit, každopádně tohoto průvodce
rozhodně doporučuju.
China Miéville – Nádraží Perdido
Nádraží Perdido je kultovním románem Chiny Miévilleho,
hlavního představitele žánru New Wierd, který je kombinací sci-fi, fantasy,
hororu a technokrimi. Kdo čte můj blog pravidelně, tak se rozhodně s jeho
jménem nesetkává poprvé. Nakladatelství Laser se rozhodlo Nádraží Perdido znovu
vydat v nové, mnohem hezčí podobě s luxusními ilustracemi a to byla pro mě ta
pravá příležitost najít si pro tuto opěvovanou knížku konečně čas a vydat se na
dobrodružství do špinavých ulic Nového Krobuzonu.
V tomto městě byste nechtěli žít, to mi věřte. Je hnusné, špinavé, místy hodně
nechutné, chaotické a plné nejrůznějších tvorů, pretvorů, magie i technologií
fungujících vedle sebe. Nikdy nevíte, co se skrývá ve stínech a nikdy nejste v
bezpečí. Jenomže obyvatelé Nového Kobruzonu nic jiného nepoznají a na chaos
svých každodenních dní jsou zvyklí. Nepřijde jim nijak zvláštní ani neustálý
dohled milice, styk s celou řadou drog a jejich dealery nebo to, že jako
trest za jakékoliv provinění může být jejich tělo přetvořené do
nejroztodivnějších podob. A v tomto prostředí žije náš hlavní hrdina Izák,
který je bývalým univerzitním profesorem a vědcem, za kterým jednoho dne přijde
zvláštní cizinec s celkem neuskutečnitelným požadavkem a kapsy plnými
peněz. K tomu se z jeho domácího zvířátka vyklube krvelačný netvor a ta pravá
zábava teprve začíná.
Představivost Chiny Mievilleho mě nikdy nepřestane udivovat. To, co on dokáže
vymyslet a co přinesl v Nádraží Perdido, se jen tak něčemu nevyrovná. Děj plyne
ze začátku trochu pomaleji, protože prvních asi 200 stran se vlastně jenom
seznamujeme se zákonitostmi, pravidly a nejrůznějšími obyvateli světa Bas-Lagu.
Pak se to ale rozběhne a místy i zapomínáte dýchat. I když jde o tlustou bichli
s drobnými písmeny, které jsem se trochu bála, děj se nezadrhává ani nenudí.
Četlo se to skvěle, svět mě do sebe vtáhnul, a i když to vždycky neodsýpalo
rychle, jako je tomu například u thrillerů, autor všechno tak poctivě
rozpracoval a dal všemu čas, že jsem si čtení užila jako už dávno ne. Tento
svět mě pohltil, zároveň mě fascinoval i znechucoval a nedokázala jsem ho do
dnešního dne dostat z hlavy. Navíc autor skvěle pracuje s naší fantazií a
nechává ji běžet na plné obrátky. Už chápu, proč se Nádraží Perdido řadí mezi
kultovní romány celosvětové fantastiky. Je to jiné, zvláštní, překvapivé,
poutavé, rozhodně si to zaslouží.
Chris
McGeorge – Hádej kdo
A co by to byl za měsíc, kdybych si nepřečetla i nějaký
nenáročný, ale napínavý thriller. Po Nádraží Perdido jsem potřebovala trochu
zlehčit a sáhla jsem po lednové novince z Kalibru s názvem Hádej kdo.
Představte si, že se vzbudíte zamčený v hotelovém pokoji s dalšími čtyřmi
cizími lidmi a jednou mrtvolou v koupelně. Nikdo z vás se navzájem nezná a netušíte,
jak jste se tam dostali. Pak zjistíte, že jste byli uneseni mužem v masce, který
vám všem prostřednictvím televize oznámí, že jeden z vás lže a je vrahem
mrtvoly, kterou jste našli v koupelně. A na vás zůstává zjistit, kdo je vrahem
a vysvobodit tak ostatní z tohoto zajetí. Tak přesně tohle se stalo hlavnímu
hrdinovi, televizní osobnosti Sheppardovi, který má za sebou komplikovanou
minulost a momentálně problém s alkoholem i drogami. Kdo za tím vším stojí?
Povede se mu to zjistit, než mu vyprší čas?
Hádej kdo je příjemný, nenáročný thriller, který díky rychlým kapitolám a
střídáním přítomnosti a minulosti hrozně rychle odsýpá a nenudí. Nečekejte ale
žádnou slávu, pořád si myslím, že na to, jaký měl námět potenciál , nebyl úplně
využit, autor si mohl daleko víc pohrát se zápletkou a i postavami a dostat z
toho celkově mnohem víc. Na rozuzlení přijdete relativně rychle a pak už jenom
čtete, abyste si to potvrdili. Já jsem tak trochu doufala, že za tím bude i
trochu víc, ale to se nakonec nevyplnilo. Nebylo to vůbec špatné, to ne, ale
chyběla tomu ta pravá štáva a to mě mrzí.
Okomentovat